Vážený pane kolego,
se zájmem jsem si přečetl Váš článek v týdeníku EURO č. 6 s titulem Teplo z Francie. V jeho polovině jsem byl ještě přesvědčen o vcelku profesionální práci, ale na závěr jsem nabyl dojmu, že příslušná stať měla být obohacena o podtitul „viděno z rychlíku“. Proto dovolte pohled alespoň z osobního vlaku.
Zastupitelstvo města Ostravy se rozhodovalo v první řadě, zda bude o nabídce společnosti Dalkia Morava (DM) na odkoupení 75 procent akcií Zásobování tepla Ostrava (ZTO) jednat. Celé oficialitě předcházelo několik jednání, na kterých se formoval postoj orgánů města k této nabídce. Město nestálo před podobným problémem poprvé, v roce předchozím prodalo své minoritní podíly ve společnostech Severomoravská energetika a Severomoravská plynárenská, před dalším rokem akcie Severomoravských vodovodů a kanalizací. Výnosy z prodeje aktiv se pohybovaly v miliardových hodnotách, navíc město v tomto období se naučilo pohybovat se v roli subjektu obchodní sféry, byť v oblasti veřejných financí to není jednoduché. Navíc tentokrát cenu akcií neurčuje veřejný trh, ale cena vychází z některé z metod ocenění podniku.
A při tomto ocenění je nutno vzít v úvahu některé věci, které článek nemohl postihnout vzhledem ke svému rozsahu, avšak bez jejich znalostí je čtenář vržen vstříc demagogii. ZTO se zabývá především rozvodem tepla pomocí sekundárních sítí a částečně výrobou tepla na území města Ostravy. Použijme údaje z výroční zprávy za rok 2000. Z vlastních zdrojů dodává tepelný výkon 11,3 MW, ze soustavy centralizovaného zásobování teplem (v plném rozsahu DM) nakupuje 602 MW. To je skutečnost, nikoliv moje tvrzení. ZTO je totiž reliktem plánovaného hospodářství, kdy teplárny neměly zájem ani poslání obhospodařovat tisíce domácností, inkasovat platby v hotovosti a upomínat dlužníky. Tehdejší komunální podnik tyto nároky naplňoval a přežil dodnes, byť elektrickou energii i plyn nakupujeme jako občané přímo od energetiků nebo plynařů, aniž by jejich rozvody končily u trafostanic nebo ventilů. Každý mezičlánek nutně zvyšuje náklady na provoz a ze své praxe vím, že funkce distributora nebo zprostředkovatele není lehká, neboť jejich cena je vždy na něčí úkor. Město v tomto případě tak kontroluje pouze třetinu ceny, a to formou ovlivňování nákladů distributora (což nepodléhá cenové regulaci - kolik občanů to ví?), ostatní závisí na ceně základních vstupů primárního producenta tepla (tvrdě kontrolovaného regulátorem trhu). Mocná ruka státu tedy třímá v rukou cenu paradoxně nikoliv u ZTO, ale u DM.
ZTO je distributorem městského rozměru. Jeho další tržní expanze je problematická, jakkoliv na obzoru není výstavba dalších sídlištních celků, a boom hypermarketů byl přínosnější pro DM než pro komunál. Tržby ZTO meziročně klesají o tři procenta a město se na tom aktivně podílí. V posledních dvou letech totiž je z městského rozpočtu věnováno přes 200 milionů Kč na zateplení domů a bytů, zákon ukládá městu provádět energetické audity u svého majetku a zahajovány jsou pouze takzvané energeticky vědomé projekty. Akcionář tak na jedné straně podřezává větev své společnosti, na straně druhé (jak jsem vyjádřil ve svém projevu před městským grémiem) to je jediná cesta, jak tlumit vítr v peněženkách občanů při platbách za teplo. Pokud by na trh vstoupila DM s projektem budování vlastních sekundárních sítí pro vybrané zájemce u vlastních tras (v Ostravě díky urbanistické sídlištní koncepci dosti hustých), trh pro ZTO je tak dále zužován. Pokles otápěné plochy o sedm procent posouvá hospodaření ZTO do červených čísel.
Rada města má tyto i další informace k dispozici. Jedná se však o rozhodnutí politické, proto zvolila dvoufázové projednávání v zastupitelstvu. Nejprve o záměru jednat (a tady si stojím za svým, tedy nedívat se na nabídku zahraničního investora jako na nástroj ďáblův), a tím vytvořit možnost pro maximalizaci přínosů pro město, pak toto řešení představit zastupitelům ke konečnému rozhodnutí. Podoba usnesení, tedy „jednat o formách strategického partnerství“, navíc neevokuje prodej, neboť forma pronájmu není ze strany DM nikterak odmítána. Město má k dispozici dvě nezávislé zprávy o tržním ocenění podniku ZTO. S kolegou Gelnarem souhlasím, že podnik funguje. Na tomto místě odbočím a budu Vás informovat, že Ostrava je připravena prodat své podíly i ve společnostech, které nefungují, například jedno procento v Nové huti. Stanovit cenu fungujícího ZTO lze několika způsoby a já jsem ve zprávě finančního výboru zastupitelstva jednu z metod použil a předložil radě města. Podle vyjádření radních se liší od výsledků due diligence o necelá tři procenta. Pokud má nejmenovaný bankéř k dispozici ocenění na tři miliardy, budu jedině rád, když mě s použitou metodou seznámí (abych tak rozšířil své osmileté praktické zkušenosti). Domnívám se však, že právě tato část Vašeho článku znehodnocuje jeho obsah, neboť nejmenovaný bankéř je buďto velký mystifikátor, nebo ve svém oboru teprve začíná. Hodnota ZTO nespočívá v ocenění nemovitostí způsobem používaným v centru Berlína.
Osobně se domnívám, že hlavním problémem při dosažení dohody s DM bude řešení navazujících smluv, týkajících se jak budoucnosti koexistence s městem, tak i řešení patologických vztahů z nedávné minulosti. To je však otázka pro právníky a já věřím, že může být vyřešena v rámci českého právního řádu. Dovolte, abych na závěr ocenil Vaši odvahu podepsat se pod zmíněný článek a připomenul i Vašim čtenářům hlavní myšlenku z mého projevu ke členům zastupitelstva: „Nemám strach z Francouzů. Jestli z něčeho mám strach, tak z nefungujících, zarezivělých ventilů radiátorů, netěsnících oken a tepelně prostupných stěn našich paneláků!“ Ano, teplo bude možná čím dál tím dražší, ale určitě budeme méně plýtvat.
S pozdravem „Vyhřívejme domácnosti, nikoliv atmosféru!“ Vám mnoho úspěchů přeje
Aleš Zedník, člen zastupitelstva města Ostravy a předseda finančního výboru
