Setrvávání některých lidí ve funkcích má měřitelné národohospodářské náklady. Prohlásil to před zhruba dvěma lety guvernér České národní banky Josef Tošovský. Tehdy měl na mysli Václava Klause. Dnes by mohl prohlásit totéž. Pro změnu o ministru průmyslu a obchodu sociálnědemokratické vlády Miroslavu Grégrovi.
Ten půl roku přesvědčoval přesvědčené o tom, že průmyslové podniky potřebují nějakou formu pomoci a zásadní restruk- turalizaci. Když po dvakrát odloženém termínu nakonec předložil svou vizi, jak to vše realizovat, ukázalo se, že Miroslav Grégr dosud nepochopil, co je to tržní ekonomika, jakou v ní hrají roli peníze a v čem spočívá princip soukromého vlastnictví. Jeho revitalizační plán smetli ekonomičtí ministři ze stolu zcela bez zábran a velmi promptně. Přestože se tak stalo zhruba za dvě hodiny, trvalo to příliš dlouho. Od počátku totiž bylo jasné, že tento člověk není schopen připravit smysluplnou koncepci a zbytečné čekání na paskvil může přijít dost draho.
Grégrem vzývaný průmysl sklízí hodně trpké plody jeho nekompetentnosti. Například výroba rychlovlaků, na níž se podílí ČKD, je ohrožena, protože podnik je ve vleklých potížích a stále neexistují principy, na jejichž základě by bylo možné zachránit alespoň tuto perspektivní část strojírenské výroby, zajišťující práci stovkám a v budoucnosti možná i tisícům lidí. Dnes existuje pro ČKD Dopravní systémy kupec, zítra možná už nebude. Kvalifikovaní strojaři budou zkoušet prodávat mrkev na rynku a s láskou budou vzpomínat na jednoho sociálnědemokratického ministra, co měl hodně řečí, ale kvalifikovaný skutek utek .
Tedy neutekl úplně. Ministerští úředníci udělali, co mohli, aby se snad něco nestalo dnešním kapitánům průmyslu, za jejichž aktivitami jsou díry v bankovních trezorech, na něž by se Bonnie a Clyde nevzmohli za dva tisíce životů. Pozoruhodná je zejména myšlenka programu, že stát převezme od průmyslníků jejich akciová práva za symbolický poplatek a potom, co do bankrotujících kolosů nalije své miliardy a sežene strategické partnery, tak vše zase za stejnou cenu vrátí do původních rukou. Podobných projevů horečky omladnic by se však v revitalizačním programu ministerstva průmyslu a obchodu našlo více.
A tak se jede dál. Když nejde revitalizovat kamarády bankrotáře, půjde třeba otevřít znovu uranové doly. Čo bolo, to bolo, terazky som ministrom. Tak proč nerevidovat dobře připravený útlumový program. Vždyť doly se uživí. Stačí k tomu maličkost. Prodloužit zákaz dovozu uranu, který se na světových trzích prodává za polovic, než za co se u nás těží, a může se kopat. Dokonce i z ložisek, která ještě nejsou otevřená. Materiál pro vládu hovoří o zásobách pro vytěžení ve výši osmi tisíc tun. To při dnešním rozdílu mezi světovou a uvažovanou českou cenou zhruba tisíc korun představuje legraci za slušných osm miliard korun. Možná by mělo ministerstvo vyjasnit, zda o celou tuto částku hodlá oloupit akcionáře ČEZ, nebo něco zaplatí daňový poplatník.
Grégr se rád ohání prohlášeními, že se dnes do průmyslové politiky snaží mluvit i lidé, kteří nikdy neřídili ani ševcovskou dílnu. Lze se oprávněně domnívat, že ševcovská dílna, kterou by někdo řídil jako náš ministr průmyslu svůj úřad, by šila patrně všechny boty levé. Tedy moc dlouho by asi nešila. Neschopný švec si obyčejně musí brzy hledat jinou profesi. Ne tak neschopný ministr. Zvláště pokud má dostatečnou stranickou podporu. A náš ministr průmyslu ji má.
Četné vnitrostranické diskuse o změnách v kabinetu se resortu průmyslu vyhýbají. Potom však ony národohospodářské náklady, které již nabíhají, jdou na vrub nejen premiéra Zemana, ale i celé České strany sociálnědemokratické. V tomto směru existuje jen jeden problém. A to ten, že ti všichni na jejich úhradu zdaleka nebudou stačit. Takovou půjčku by totiž nesehnali ani tři Svobodové a pět Snopkových.
