Evropská unie lpí na svých ideálech, ale zdá se být myšlenkově vytunelovaná. Koncept je mrtev, byrokracie žije dál.
Rok 2015 musel mnohým otevřít oči – chování EU prohloubilo vnitřní rozpory. Stačí si připomenout způsob, jakým Brusel donutil Atény přijmout devastující dluhové podmínky. Nebo sankce proti Rusku, na nichž unie dál „uvědoměle“ prodělává, zatímco v Kyjevě chrání jen novou kastu bezuzdných oligarchů.
To vše se zdá být zapomenuto, ale otazníky nemizí, naopak. Ty největší se samozřejmě týkají migrační krize. V ní některé státy s konečnou platností odhazují masky kolektivismu a hrají na sebe, zatímco Brusel takřka vším, co vymyslí, jako by se snažil popřít zdravý rozum. Není zřejmé, jak 900 tisíc migrantů, kteří letos do Evropy přijeli, může „zlikvidovat křesťanské civilizační kořeny“ unie čítající aktuálně přes půl miliardy obyvatel. Ale nešť, tuto základní podivnost lze nechat stranou. Zmizela pod nánosem větších podivností.
Voda proudí dál
S přibývajícími počty migrantů se Brusel na dlouhé měsíce ponořil do lamentování nad rozlitým mlékem, aniž by řešil, proč se u našich břehů ti lidé vůbec zjevili. Přiznání spoluviny za situaci na Blízkém východě a snaha o nápravu zločinů by politikům mohly zkazit rating.
Pokud tedy musel být z diskuzí vynechán důvod krize, nezbylo politickým „elitám“ než vstoupit do trapné role instalatéra-samouka. Ten při pohledu na prasklé potrubí neběží zavřít hlavní přívod, ale místo toho všem kolem pod různými pohrůžkami vnucuje kyblíky a hadry. Voda (migranti) mezitím proudí dál. A tok sílí. Přitom většina migrantů letos zamířila do Evropy nikoli přímo z válečných zón v Sýrii, ale z uprchlických táborů v Turecku.
Tam stále čeká asi půldruhého milionu Syřanů. A Ankara, člen NATO, letos na jaře přestala bránit jejich odchodu. List The New York Times spočítal, že rozhodnutí „vypustit“ uprchlíky srazilo pašerákům ceny na desetinu – z 12 tisíc dolarů za osobu v roce 2014 na zhruba 1250 o rok později. To už je suma, kterou si mohla dovolit spousta lidí.
Evropa se hrozí představy svého zániku pod islámskou vlnou, ale otevírá dveře státu, jehož zhruba polovina obyvatel je z hlediska islámu mnohem radikálnější než průměrný Syřan
Proč to turecký prezident Erdogan udělal? Výměnou za opětovné utažení kohoutků chtěl z Evropy vytáhnout peníze a vynutit si podporu. Povedlo se: EU Turecku slíbila v první fázi tři miliardy eur na pomoc se „zadržováním“ migrantů, což je ve skutečnosti jen outsourcing represí. A přihodila oživení vizí o vstupu Turecka do unie.
Spoluvina za smrt
To je další absurdita: Evropa se hrozí představy svého zániku pod islámskou vlnou, ale otevírá dveře státu, jehož zhruba polovina obyvatel je z hlediska islámu mnohem radikálnější než průměrný Syřan.
Spekulovat, proč se Brusel nechává Turky vydírat, nemá moc smyslu. Faktem ale je, že Turecko, jehož pohled na to, kdo je a není terorista, se od toho západního radikálně liší, už „za odměnu“ začalo konat. Masově zatýká na svém území uprchlíky a násilím je vrací zpět do válečných zón v Sýrii nebo Iráku. EU za smrt těchto lidí nese jasnou spoluvinu.
Mezitím unie ruší sama sebe zpochybňováním Schengenu, rozpadá se na zájmové skupiny a zvažuje společnou obranu hranic, aby za nimi mohla chránit státy a národy, které si mají stále méně co říci. Slovně lpí na svých křesťanských a osvícenských ideálech, ale zdá se být myšlenkově vytunelovaná. Koncept je mrtev, byrokracie žije dál. Tak vypadala unie v roce 2015.
Autorka je komentátorkou Literárních novin
Čtěte také:
Petr Robejšek: Krize společenské smlouvy
Rok v Sýrii: Ruský vojenský zásah zkomplikoval situaci
Do Evropy letos přišlo přes milion imigrantů. Příští rok jich má být více
