Rusko znovu mění dynamiku syrského konfliktu. Loni v říjnu prezident Putin prohlásil, že hlavním cílem vstupu do války je „konsolidace zákonné moci a vytvoření předpokladů pro politický kompromis“. V pondělí oznámil, že „považuje úkoly (...) za obecně splněné“. Že by byla po pěti měsících bombardování, které i analýzy NATO označily za „úspěšné a přesné“, mise splněna?
Kolem Putinova rozhodnutí je víc otázek než odpovědí. Stačí Rusku, že Asadova vláda kontroluje území, na němž žije asi 85 procent Syřanů? Takže zničení Islámského státu nebo al-Káidy už není až tak důležité? Nebo chce Moskva udělat gesto dobré vůle a „popostrčit“ kupředu stagnující mírový proces – tedy bezmála stovce ozbrojených skupin, které se připojily k příměří, vzkázat, že jim nic už nehrozí, protože zbylá letadla budou mířit jen na Daeš a al-Káidu?
A co znamená souběžná nabídka Spojeným státům na společné dobytí Rakká, hlavního města Islámského státu v Sýrii? Že by to byl dárek v podobě malého amerického vítězství v boji proti terorismu? Pokud Washington nekývne, zbaví se poslední šance v Sýrii něco „uhrát“.
Očividným se zdá být jen to, že rozhodnutí o stažení blíže neurčeného počtu ruských jednotek ze Sýrie je rozhodnutím politickým a diplomatickým, nikoli vojenským. A není to rozhodnutí učiněné ze dne na den. V pozadí mohou být dohody s USA a regionálními hráči o rozdělení sfér vlivu a o zárukách pro Bašára Asada, přinejmenším pro dohlednou budoucnost. A musejí to být dohody opravdu pevné. Natolik, že se je ani stále méně vypočitatelné Turecko neodváží porušit. Natolik, že syrští Kurdové nemusejí mít obavy, jak se bez ruské letecké podpory ubrání před tureckou agresí. Natolik, že Saúdové přes svou touhu po praporu lídrů sunnitského světa zůstanou i se svou armádou kdesi za tisícovkami kilometrů pouštního písku.
Rusko zároveň blízkovýchodním režimům ukazuje, že umí držet slovo, což do budoucna může jeho pozici v regionu jen posílit. Na druhé straně si ponechává své základny v Tartúsu, Hmejmímu i Latákii, které mají „fungovat v dosavadním režimu“. To znamená, že v případě, že se věci nebudou odvíjet podle kremelských představ, vše se může rychle vrátit zpět k plnému bojovému nasazení. Ruský odsun se tak podobá americkým odcházením třeba z Afghánistánu: „Necháme si tu základny, na nich vojáky a letadla a obrněné transportéry, které se budou účastnit bojových akcí, ale jinak už tu fakt vůbec nejsme.“
Co tedy víme? Putin zkouší, jak mu po image válečníka bude slušet image mírotvůrce. Válka proti Daeši, al-Káidě a dalším teroristům pokračuje. Ale od chvíle, kdy byla většina jejich bojovníků zatlačena do izolovaných pouštních oblastí na východě Sýrie, jako by jejich totální likvidace ztratila na naléhavosti. A nejspíš lze i říci, že Rusko „odchází“ ze Sýrie, aby v Sýrii i celém regionu zůstalo. Základny v Sýrii zůstávají. Ruský odsun tak připomíná odcházení USA třeba z Afghánistánu.
Autorka je komentátorkou Literárních novin
Čtěte také:
Nic není věčné, řekl Putin o tureckém režimu. V Sýrii může přitvrdit
Rusko opouští Asada. Putin nařídil stažení hlavní části sil ze Sýrie
