Válka v Sýrii trvá čtvrtým rokem. Obamova válka „proti Islámskému státu“ právě rok. Putinova válka „proti teroru“ pár dní. Už během nich se ale jasně ukazují dramatické rozdíly v přístupech. Západ v čele s USA až dosud razil princip dělení syrských rebelů na „radikální“ a „umírněné“, přičemž proti těm prvním je třeba bojovat, zatímco ty druhé podporovat.
Podle nedávno odtajněných dokumentů Pentagonu Američané ještě před třemi lety sázeli na Islámský stát jako na „umírněné“, neboť v tomto hnutí viděli „strategický nástroj“. Když ale YouTube zahltily spektakulární popravy, spojenectví se stalo neúnosným.
Volba CIA pak padla na Ahrár al Šám, méně známou skupinu, která pravidelně ostřeluje Damašek z granátometů a raketometů, přičemž nezřídka trefuje školy, nemocnice nebo náměstí plná obyčejných lidí. A zabíjí je, samozřejmě.
Vůdce těchto „umírněných“ Zahrán Allúš ale v roce 2013 spolupráci s USA odmítl, protože by mu u kolegů teroristů kazila image. Nepovedl se ani pokus s americkým výcvikem „umírněných“ rebelů, protože ti se po vypuštění do Sýrie okamžitě vzdávali a předávali své americké zbraně tu al-Káidě, ondy rovnou Islámskému státu.
Žádné rozlišování
Nyní má Západ očividnou obavu o osud syrské franšízy al-Káidy, která vystupuje pod hlavičkou Fronty an-Nusrá. Je pravda, že sekají častěji ruce než hlavy, což lze při troše dobré vůle opravdu považovat za „umírněnost“. Jako by 11. září už bylo zcela zapomenuto.
Putinovi generálové naproti tomu velmi komplikovanou hru na „radikály“ a „umírněné“ odmítají a pohlížejí na situaci z opačného extrému: za teroristu mají jednoduše každého, kdo nějak bojuje proti režimu Bašára Asada v Damašku. A podle toho také míří své nálety, nejspíš s cynickým předpokladem, že Alláh už si všechny „tam dole“ nějak přebere.
Je očividné, že při takto pojaté strategii útoků musejí nezbytně umírat i civilisté. Ale otázkou je, co se s tím dá dělat? Nevinné civilisty pravidelně zabíjejí také americké letouny v mnoha zemích, izraelské v pásmu Gazy, saúdské v Jemenu… A nezdá se, že by to někomu až tak vadilo.
Kdo válčí vážně
Bez ohledu na příval slovních námitek ze Západu, který stále hůř zastírá, že mu Putin bere oblíbenou hračku, sílí aktivní podpora Rusku přímo v regionu. Libanon, který je uprchlickou krizí postižen citelně víc než Evropa, má za to, že USA svou válku proti Islámskému státu beztak nikdy „nemyslely vážně“ a jen ji prodlužovaly.
Proto se Bejrút připojil k vojenské koordinaci, kterou už Rusové zahájili se Sýrií, Irákem, Íránem a Hizballáhem. Také „americký“ Irák je zklamaný západním přístupem a v těchto chvílích už možná „pozval“ Rusko k náletům proti džihádu i na své území. Ruské bombardování přivítali i syrští Kurdové, které měli Američané až dosud za nejspolehlivější partnery v boji proti Islámskému státu – nyní ale žádají Moskvu o vzdušnou podporu a zbraně.
Opuštěný Západ
K tomu všemu se Rusko opírá o souhlas Egypta, Turecko sice není nadšené ruskými nálety, ale už nevylučuje, že by Bašár Asad mohl zůstat v čele Sýrie, a třeba Jordánsko už také není tak nadšeným vazalem USA; mlčí a čeká, čí síla nakonec převáží.
Jinými slovy, zdá se, že Rusko má přes nevybíravost svých útoků (nebo možná právě kvůli ní) značnou část regionu na své straně. A právě to, nikoli kritické titulky v západním mediálním mainstreamu, může být pro další vývoj rozhodující. Západu tak mimochodem po boku zbyla jen usoužená lidskoprávní hororová show, čili Saúdská Arábie, a Katar. Přímo se vnucuje okřídlené „pověz mi, s kým se přátelíš, a já ti řeknu, kdo jsi“. Karty jsou rozdány. Jak se ale bude válka v Sýrii odvíjet dál, je pořád otázka za milion.
Autorka je komentátorkou Literárních novin
Čtěte také:
Rusko v Sýrii bojuje hlavně za Asada, terčem je často opozice
Ruské nálety v Sýrii prý narušily zásobovací trasy Islámského státu
