Už to bude rok, co Majdan s podporou Západu svrhl demokraticky zvolenou vládu Viktora Janukovyče. Důvodem mohlo být jeho odmítnutí asociační smlouvy s EU, ovšem agentura AP v aktuální analýze zase tvrdí, že motivem byla jen snaha rozšířit NATO k ruským hranicím.
Ať už převažoval jakýkoli důvod, zdá se, že nebyl dobře promyšlený: etnicky beztak nejednotná Ukrajina upadla do války, v níž podle německých tajných služeb zahynulo na 50 tisíc (převážně ruskojazyčných) Ukrajinců, zatímco EU se ponořila do obchodní války s Ruskem a její kulhající ekonomika tím podle odhadů přišla o 21 miliard eur.
Za tuto cenu se jí podařilo nahradit jedny zkorumpované oligarchy v Kyjevě sadou jiných, zatímco na krku jí visí zhroucený stát požadující 50 miliard dolarů na čisté přežití v příštích čtyřech letech. Po jednotě EU je veta a totéž platí pro NATO. Jeho „severní“ křídlo by se chtělo vypořádat s Ruskem, zatímco jih se soustředí spíš na sever Afriky a odtud hrozící vlnu islámského terorismu.
Rusko sice kvůli sankcím a pádu cen ropy také ekonomicky utrpělo, ale současně během uplynulého roku jasně prokázalo, že je připraveno na Ukrajině své zájmy uhájit. A čerstvá druhá minská dohoda dokládá, že po některých politicích ze střední a jižní Evropy to pochopili už i lídři Německa a Francie a smířili se s realitou.
O ruské roli ani zmínka
Dikce dohody, kterou s Putinem dojednali, jiné vysvětlení ani nenabízí – drtivá většina povinností, které z ní plynou, je adresována Kyjevu. Rusko není zmíněno ani slovem, čímž se oficiálně vyhnulo roli přímého účastníka konfliktu. Dokonce ani USA neprotestují proti tomu, že text mlčí o ruské anexi Krymu. A nejdůležitější se zdá být poznámka ke smlouvě, která stanoví konec letošního roku jako mez pro ústavní reformy na Ukrajině zaručující „silnou autonomii“ rebelským regionům. Pokud bude tento bod naplněn, Ukrajina se podle všeho jednou provždy ocitne mimo NATO, což byl vždy hlavní požadavek Kremlu. A táž ústavní reforma je zároveň podmínkou pro to, aby Kyjev mohl znovu ovládnout vlastní státní hranice na východě.
Ve výsledku tak Německo s Francií (s tichým souhlasem USA) kývly Rusku na to, aby minská smlouva určila pravidla hry na principu „všechno, nebo nic“. Pro někoho to může být projevem poraženectví, jiným se ale i „špatný mír“ může zdát výhodnější než „dobrá válka“. Americký viceprezident Joe Biden si před pár dny na mnichovské bezpečnostní konferenci postěžoval, že „to kvůli Putinovi už svět není takový, jakým býval ještě před dvěma lety“. Lze si to přeložit jako povzdech nad tím, že člověk už nemůže ani svrhnout nepohodlnou vládu, aby z toho nebyly patálie. Studená válka Západu s Ruskem zdaleka nekončí. Důležité ale je, že ve chvíli, kdy vznikají tyto řádky, se příměří na východě Ukrajiny v zásadě dodržuje. Důvod k velmi opatrnému optimismu by tu tedy byl.
Autorka je komentátorkou Literárních novin
Čtěte také:
Povstalci před začátkem příměří mohutně útočí na Mariupol i Debalceve
Na východě Ukrajiny je klid, lokální přestřelky ale pokračují
Na Debalceve se příměří prý nevztahuje, separatisté boj nezastaví
