Vrátíte se duchovně změněni, řekl poslední muž na Měsíci, jenž tam v roce 1972 strávil tři dny a nachodil a najezdil 1 desítky kilometrů
Většina astronautů z misí Apolla - inženýři prominou - nebyla vzhledem ke svým technickým profesím zrovna mistry v popisu vlastních zážitků z pobytu na mimozemském tělese. Ne tak Eugene Cernan (14. března 1934 - 16. ledna 2017), jemuž vzhledem k původu z Písecka můžeme klidně říkat Čerňan, ačkoli zbytek světa jeho jméno vyslovoval jako Sir-nun (což zní mimochodem stejně jako „pan jeptiška“).
K Měsíci cestoval dokonce dvakrát - poprvé v květnu 1969 na palubě Apolla 10, které mělo - řečeno pregnantní Čerňanovou mluvou - „nakreslit bílou čáru“ pro přistání Armstronga a Aldwina. Apollu 10 na chvíli pár set metrů nad Měsícem vypnuly motory, Eugene si v přímém přenosu zanadával, ale nakonec přivezl první fotografie z lunárního povrchu.
Kosmický bungee jumping
Nehody provázely Cernana celý život. Když v květnu 1966 na palubě Gemini 9 učinil první dlouhou vesmírnou procházku na laně, zamlžilo se mu sklo v helmě tak, že neviděl na krok. Doklopýtal na konec rampy, přešel vytyčenou vzdálenost a „lano mě stáhlo zpátky jako při bungee jumpingu“, popsal svůj zážitek. Zpět doklopýtal poslepu a s vypětím posledních sil.
Až o desítky let později se dozvěděl, že velitel mise Stafford měl v případě nezdaru celého experimentu za úkol odříznout Cernana z lana a hermeticky zavřít kabinu.
„Kdybych to býval věděl, stejně bych letěl,“ smál se. Pár dní před letem Apolla 17 se zase pro pobavení lidí na pláži předváděl s vrtulníkem a vletěl s ním do moře.
Cernan byl poslední z astronautů, kteří kdy na Měsíci přistáli, ale zato na něm strávil zdaleka nejvíce času. Jeho společníkem byl geolog Harrison H. Schmitt a k přistání si zvolili hluboké údolí v pohoří Taurus, plném kráterů, balvanů a převisů. Mezi 11. a 13. prosincem 1972 nasbírali za tři dny přes 100 kilogramů materiálu modrošedé barvy, procestovali 21 kilometrů v lunárním vozidle LRV, objevili jednu fumarolu (díru v zemi jakožto pozůstatek dávného úniku plynů) a navštívili okraj hlubokého kráteru. Ani zde se Cernanovi nevyhla nehoda - při neopatrné manipulaci s kladivem omylem utrhl blatník. Nahradil jej geologickými mapami, které přilepil lepicí páskou.
Na závěr třídenního pobytu Cernan vyryl do měsíčního povrchu iniciály své dcera Terezy - TDC. „Představoval jsem si, jak je v daleké budoucnosti bude někdo zkoumat a ptát se - jakápak prastará civilizace zde zanechala tento nápis?“ napsal v autobiografii Poslední muž na Měsíci (1999). „Odcházíme, ale s Boží pomocí se vrátíme, v míru a naději,“ pronesl do televizní kamery, když mise Apolla 17 na Měsíci končila. V tom se patrně mýlil.
Patřím vesmíru
Uběhlo 44 let a nikdo nemá v plánu žádný další let na Měsíc. Pro Cernana to bylo zdrojem velkého zklamání a kritizoval prezidenta Obamu za seškrtání rozpočtu pro NASA. „Upadáme do průměrnosti,“ komentoval to.
Nehody se Cernanovi nevyhýbaly ani v důchodu, v roce 2001 si nedaleko Tábora zle poranil nohu při pádu vrtulníku sovětské výroby, v němž cestoval s Vladimírem Remkem. Zbožný Cernan měl v sobě jisté duchovní kvality, které mu nedovolily tehdejší selhání české armády jakkoli kritizovat. „Z vesmíru se člověk vrátí pozměněn ve filozofickém i spirituálním smyslu. Už nikdy nebudu patřit jen Zemi, patřím vesmíru,“ napsal ve své autobiografii. •
O autorovi| Luboš Heger, heger@mf.cz
