Úředníci zvažovali vypovězení smlouvy s USA
Česko dosud nezaujalo jednoznačný postoj k budoucnosti investiční smlouvy se Spojenými státy. Ta se má upravit kvůli vstupu země do Evropské unie. Pražští úředníci však ještě v posledních týdnech zvažovali jinou alternativu, a to že Česko smlouvu vypoví. Vypovězení bylo jednou z variant ve scénáři pražského ministerstva financí. Důvod? Smlouva údajně dává americkým investorům do ruky příliš silné trumfy při případných arbitrážních sporech s českým státem.
Takový scénář se však rozhodně nelíbil ministerstvu zahraničí, které jakékoliv úvahy o vypovězení smlouvy rozhodně odmítlo. Pozorovatelé upozorňují, že odstoupení od tohoto dokumentu, který vznikl ještě za bývalé československé federace, by mohlo zhoršit vztahy s USA a také zpochybnit českou ochotu lákat do země zahraniční investory. Záležitostí se má v nejbližší době zabývat vláda.
Brusel Čechy neuklidnil.
Investiční smlouvy budoucích členských zemí Evropské unie se Spojenými státy před časem zpochybnil Brusel. Poskytovaly totiž takové výhody americkým investorům, které šly nad rámec pravidel unie. Zdálo, že kandidátské státy budou muset platnost těchto dohod ukončit (anglicky: to terminate). Proti tomu svorně protestovali Američané i země střední a východní Evropy, které by v takovém kroku viděly špatný signál pro budoucí příliv zahraničních investic.
Paradoxem je, že v Česku se o vypovězení smlouvy uvažovalo ještě poté, co se Američané letos v září s Bruselem dohodli na možnosti tyto dohody zachovat a pouze upravit. Většina kandidátských zemí toho okamžitě využila a podepsala příslušný protokol, který takovou úpravu smluv předpokládá. Češi však svůj podpis zatím nepřipojili.
Americká píšťalka?
Kritici česko-americké smlouvy tvrdí, že jde nad rámec běžných pravidel. Poskytuje totiž ochranu nejen těm americkým podnikatelům, kteří v Česku investují přímo, ale i těm, kteří tak činí prostřednictvím společnosti registrované mimo území Spojených států – tedy v minulosti například Ronaldu Lauderovi, který ovládal servisní společnost televize Nova.
Právě arbitráže kolem Novy se staly strašákem pro mnohé vládní činitele v Praze, byť Lauderově CME nakonec ve sporu s českým státem přinesla rozhodující vítězství dohoda o ochraně investic s Nizozemskem, nikoliv smlouva se Spojenými státy. Přetrvávají však obavy, že nepříznivý průběh arbitráží by se mohl v budoucnu opakovat i vzhledem k obsahu česko-amerického dokumentu.
To, že Češi musejí tancovat tak, jak píská americká píšťalka, údajně dokládá i pasáž smlouvy, která Praze ukládá informovat Washington prakticky o jakýchkoliv změnách pravidel, jež mohou mít nějaké důsledky pro zahraniční investory.
Američané v zachování smluv skutečně vidí způsob, jak svým podnikatelům zajistit ochranu prostřednictvím případných arbitrážních řízení. Poté, co se Spojené státy dohodly s Bruselem, washingtonské ministerstvo zahraničí uvedlo: „Zachování těchto dohod zajistí, že američtí investoři se budou nadále těšit solidní ochraně, včetně možnosti obracet se s investičními spory na mezinárodní arbitráže.“
Mnozí právníci nicméně upozorňují, že na snaze Washingtonu ochránit své investory není nic překvapivého ani nekalého. Česko ostatně nebude mít problémy s mezinárodními arbitrážemi, pokud se v něm bude ctít právní řád a nebudou problémy s fungováním justice.
U zrodu byl Klaus.
Historie smlouvy se Spojenými státy sahá ještě do doby bývalé československé federace. Američané v té době chtěli ochránit své investory v prostředí, které – s nadsázkou - považovali za jakýsi „divoký Východ“. Zdejší právní řád byl tehdy ještě v plenkách. Československo mělo naopak zájem o to, aby ho Washington zařadil mezi své standardní ekonomické a obchodní partnery.
V říjnu 1991 přicestovala do Ameriky početná delegace vedená prezidentem Václavem Havlem, v níž byli i tehdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier a ministr financí Václav Klaus. Zatímco prezidenti podepisovali společnou politicko-bezpečnostní deklaraci USA a ČSFR, Klaus svým podpisem stvrdil právě investiční smlouvu.
Klíčové pasáže (například o povinnosti informovat o změnách pravidel pro investory) přitom nejsou obsaženy v samotném textu původní smlouvy, ale v dopisech, které Klausovi adresoval tehdejší zástupce hlavního amerického obchodního vyjednavače Julius Katz. Tyto dopisy však byly přiloženy ke smlouvě a staly se tak její nedílnou součástí.
Smlouva je zajímavá i tím, že se odvolává na arbitrážní pravidla Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo. Ukazuje se tedy, že mechanismy světové organizace se mohou – v té či oné oblasti - dostat pod ochranu i současné washingtonské administrativy, která investiční dohody s budoucími členskými zeměmi Evropské unie obhajovala. Právě vláda nynějšího prezidenta George Bushe mladšího přitom v jiných případech jasně ukazovala (v době přípravy útoku na Irák), že OSN nehodlá brát příliš vážně.
