Z oteplování může také být pěkná zima
Za posledních sto let vzrostla teplota na planetě Zemi o 0,6 stupně Celsia. Poslední desetiletí jsou tak nejteplejší za dobu, kdy lidé vedou teplotní záznamy. Většina klimatologů tvrdí, že se Země v příštích desetiletích ještě o několik stupňů ohřeje, což by zřejmě zvýšilo hladinu moří o jeden metr, přivolalo extrémní výkyvy počasí a snížilo zemědělské výnosy. Stejně tak se většina vědců shoduje na tom, že příčinou oteplování jsou stále rostoucí emise kysličníku uhličitého (celosvětově z 1,6 miliardy tun v roce 1950 na 6,6 miliardy tun v roce 2000), které vytvářejí v atmosféře skleníkový poklop.
Nebezpečí, které exhalace kysličníku uhličitého představuje, už nelze bagatelizovat. Není asi náhoda, že tři renomované časopisy (Science, BusinessWeek a National Geographic) přinesly téměř současně rozsáhlé a zásadní materiály věnované tématu globálního oteplování. David King, hlavní vědecký poradce britského premiéra Tonyho Blaira, váhu tohoto rizika zformuloval nejostřeji: „Klimatické změny představují pro svět větší hrozbu než terorismus.“ (Viz článek Globální oteplování, str. 58, převzatý z časopisu BusinessWeek.)
Možná zde leží jedno z rozcestí, na kterém se Evropa a Spojené státy vydávají každý jiným směrem. Prezident George Bush vede válku proti terorismu a Kjótský protokol, který ukládá signatářským zemím povinné snížení emisí kysličníku uhličitého, odmítl podepsat. Jeho ministr pro energetiku Spencer Abraham prohlašuje, že „žádná země nedá v sázku svůj růst a prosperitu jen proto, aby snížila emise skleníkových plynů“. Přitom právě třeba Británie, tradičně nejvýraznější americký spojenec na starém kontinentu, jde ještě výrazně hlouběji, než požaduje Kjótský protokol, a zavázala se snížit emise CO2 do roku 2050 o šedesát procent.
Skleníkový efekt už dávno není tématem pouze ekologických sdružení. Dostal se jako vážný problém do agendy vědců a politiků hlavního proudu a stále více se jej chytají i představitelé průmyslu, kteří v něm rozpoznávají konkrétní ohrožení a také příležitosti pro jejich byznys. Nadále sice ještě úzká vrstva ultrakonzervativních myslitelů (například z amerického Cato Institutu, kde rád přednáší i český prezident Václav Klaus a kam se chystá tento týden předseda ODS Mirek Topolánek) v globálním oteplováním nejen nevidí problém, ale vůbec toto téma nepovažuje za smysluplné k diskusi. Ale vysvětlit všem, že Země je kulatá, se také nepodařilo během pár desítek let.
Některé velké firmy soustřeďují značné prostředky do vývoje technologií, které budou v tomto smyslu k planetě citlivější. Na rozdíl od různých občanských sdružení tak nečiní z entuziasmu a dobročinných pohnutek, ani tak kvůli nějakému politickému tlaku, nýbrž jsou přesvědčeny, že se jim to ekonomicky vyplatí. General Motors vynakládá miliony dolarů na vývoj vodíkem poháněných aut, které nevypouštějí kysličník uhličitý. General Electric počítá s rostoucím trhem pro své větrné elektrárny a DuPont ušetřil stovky milionů dolarů, když snížil emise skleníkových plynů o 65 procent oproti roku 1990.
Kromě nebezpečí globálního oteplování kvůli miliardám tun CO2 vypouštěným do atmosféry je dalším důvodem pro investice do energeticky úspornějších technologií a do alternativních zdrojů energií předpokládané vyčerpání zásob ropy ještě v první polovině tohoto století. Obdobné předpovědi již sice několikrát selhaly (například dle prognóz Římského klubu někdy ze sedmdesátých let měla už ropa a mnohé další nerostné bohatství být dávno definitivně vyčerpány), ale faktem je, že cena ropy roste. Množství jejích vytěžitelných zásob je omezené, a otázka tedy nezní zda, ale kdy. Rozhodnutí vlády USA investovat do projektu elektrárny založené na termonukleární fúzi a posílit své postavení na ropném Blízkém východě, bude pravděpodobně motivováno i přesvědčením, že vyschnutí ropných kohoutků je okamžikem už relativně blízké budoucnosti, dvaceti či třiceti let.
Kromě „doby létové“ navíc skleníkový efekt může přinést i přesný opak, a sice novou dobu ledovou. Oteplování, jehož vinou tají ledovce, může totiž v konečném důsledku způsobit i vypnutí takzvaného konvektorového pásu planety, a tím přinést prudké a výrazné ochlazení Evropě. Konvertor, respektive mechanismus cirkulace vody v oceánech, přesouvá teplo kolem Země a jeho motorem je studená slaná (a tedy těžká voda) v Severním ledovém oceánu a severním Atlantickém oceánu. Těžká studená voda klesá na dno a jako řeka pluje na jih a pak do Indického a Tichého oceánu. Místo ní po hladině putuje zpět teplá voda, která formou Golfského proudu ohřívá Evropu a severovýchod Spojených států.
Pokud si nepřizpůsobivá skupina obyvatel jednoho města vybydlí své byty a neplatí nájemné, může to po vystěhování zkoušet opakovaně i v nově přidělených prostorách, než skončí v holobytech, kde už není co vybydlovat. Vzhledem k tomu, že obyvatelnou planetu máme jenom jednu, že se nemáme kam přestěhovat, je naše vybydlovací počínání k ní ještě nepochopitelnější než včerejší chování dnešních nájemníků holobytů.
