Politická vůle reformovat OSN se blíží k hranici absolutní nuly, říká český velvyslanec
Hynek Kmoníček (41) od roku 2001 český velvyslanec při Organizaci spojených národů. Současně je předsedou Rozpočtového výboru OSN. Je považován za odborníka na arabskou a islámskou kulturu. V letech 1981 až 1986 studoval hudební vědu a koncertní kytaru na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Další čtyři roky se živil jako koncertní hráč na loutnu a klasickou kytaru a učitel hudby. V letech 1994 a 1995 absolvoval postgraduální studium hebrejštiny, palestinské arabštiny a moderní historie Blízkého východu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V roce 1995 nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí. Pracoval v odboru států Blízkého východu a severní Afriky jako teritoriální rada pro země Perského zálivu, později pak jako teritoriální rada pro Izrael, Palestinu, mírový proces na Blízkém východě a problematiku židovských restitucí. V roce 1997 se stal ředitelem odboru států Blízkého východu a subsaharské Afriky, v roce 1999 vrchním ředitelem sekce zemí Asie, Afriky a Ameriky. V letech 1999 až 2001 byl náměstkem ministra pro bilaterální vztahy. Vedl skupinu, která posuzovala práci tuzemských tajných služeb. Je ženatý, má tři děti.
EURO: Experti, kteří momentálně pobývají v Iráku, popisují situaci na místě takto: čekání, nejistota, likvidace dokumentů, ochranky hrají volejbal… Zatím nikdo neví, co bude dál. Dočasná koaliční správa (CPA), pro kterou pracovali, minulé pondělí skončila, moc převzali samotní Iráčané. Česká republika dokonce všechny své odborníky stáhla a vzala si dvouměsíční volno na „rozmyšlenou“. Co se podle vás v Iráku nyní, po předání moci, bude dít?
KMONÍČEK: Schválená rezoluce Rady bezpečnosti OSN počítá se scénářem přechodné, v naší české terminologii jakoby „úřednické“ vlády, vzniklé nedemokratickým způsobem, která zemi dovede k volbám v příštím roce. Suverenita Iráku je obnovena a může kdykoli požádat o odchod cizích vojsk ze země. To ale žádná rozumná irácká vláda neudělá do okamžiku, než bude mít v zemi natolik konsolidovanou bezpečnostní situaci, aby ji mohla spíše než tvořit jen udržovat. Očekávám tedy v příštím roce volby, které nepřinesou teritoriální rozpad Iráku a nastartují zemi v lepším případě k nějakému, řekněme, libanonskému modelu před tamější občanskou válkou v 70. letech. A taky čekám, že se na irácké politické scéně v příštích letech objeví nějaký nový silný muž nebo třeba silový triumvirát a situace se vrátí do standardu této oblasti, tedy jakési řízené demokracie s příměsí konfesijních ústupků modernity místní tradici.
A co se týče našich expertů, oni mají v Iráku dobrou výchozí pozici. Nemá cenu skrývat, že pobyt tam bude ještě po mnoho měsíců natolik riskantní záležitostí, že sami Iráčané budou rádi za každou zkušenou ruku, kterou si budou moci při mobilizaci svých nemalých finančních a přírodních zdrojů zaplatit.
EURO: Budou nakonec Američané a jejich spojenci nuceni předčasně stáhnout své vojáky? Myslíte, že teroristické útoky, které je zřejmě mají vypudit ze země, budou pokračovat i po předání moci?
KMONÍČEK: Možná bych ani přímo netvrdil, že teroristické útoky mají za úkol vypudit spojence z Iráku. Z pohledu Zarkávího totiž jejich přítomnost ospravedlňuje právě takový stupeň bezpečnostního chaosu, který jim umožňuje v Iráku nejen přežívat, ale též efektivně bojovat „proti Západu“. A to za použití metod, se kterými by se jinak obyčejná populace ve standardní arabské zemi dlouhodobě nesmířila kvůli riziku, jemuž ji kvůli svým politickým cílům vystavují. A politickým cílem radikálních islamistů není ovládnout Irák, ale rozhodit bezpečnostní strategii a stabilitu celé blízkovýchodní oblasti tak, aby mohli někdy v budoucnosti vyvolat konflikt, který by jim přinesl jiné „rozdání karet“ v celosvětovém měřítku.
Teroristické útoky budou po předání moci nepochybně pokračovat, neboť nová irácká vláda je pro radikální elementy stejným nebezpečím jako spojenci. Takovým nebezpečím je pro ně kdokoliv, kdo vrací podmínky do normálu, který jim neumožňuje nic víc než jenom přežívání v hluboké ilegální opozici. A kdy bude možné se z Iráku stáhnout? To určí nová irácká vláda, stačí, aby prohlásila, že něco takového chce a je schopná bezpečnostní situaci plně převzít ve vlastní režii. To ale nejspíš nastane až nějaký čas po skutečných iráckých volbách.
EURO: Bagdád získá podle dohody v Radě bezpečnosti plnou kontrolu nad vlastními finančními a přírodními zdroji. Jak bude pokračovat obnova země? Kdo ji bude financovat, kdo bude mít kontrolu nad zisky z prodeje ropy a plynu? Dostanou západní, tedy americké a evropské, firmy ještě vůbec nějakou šanci? KMONÍČEK: Rozhodně. Kontrolu nad zisky získává nová irácká vláda, spojenci si ale ponechávají zpětný audit výdajů. Ani vláda, vzešlá z voleb v příštím roce, nebude moci ignorovat ekonomickou realitu. Kontrakty budou vždycky nakonec vyhrávat společnosti, které budou kombinovat schopnosti s patřičně agresivním lobbingem svých mateřských zemí. A financovaní čehokoliv uměřeného není v Iráku při jeho zdrojích zásadním problémem. Problém je zajistit obecnou míru bezpečnosti a předvídatelnosti dennodenního života, aby se z těchto zdrojů vůbec dalo řádně čerpat.
EURO: Pomohlo podle vás České republice angažmá v Iráku? A účast v dalších lokalitách v tažení proti terorismu, tedy v Afghanistánu a částečně i na Balkáně? KMONÍČEK: Nevnímám to tak, že by například primárním účelem našeho angažmá v těchto operacích bylo získání nějaké ekonomické výhody. To by bylo strašně jednostranné a krátkozraké. Až se jednou EU rozšíří až do Turecka, Irák přece bude naše první hranice. O vlivu nestability na Balkáně pro Česko ani nemluvě, ten je jasný již teď. Už dávno nemá smysl uvažovat jenom v pohodlných myšlenkových hranicích malé české zemičky. Problémy, které se kdysi zdály vzdálené, se nám už jenom přibližují. Vezměte to třeba tak, že nestabilita v oblastech podél hranic Evropské unie nám přináší namísto nových trhů pouze uprchlíky, o rizicích terorismu ani nemluvě. Politicky nám tedy naše angažmá na Balkáně a v Afghanistánu pomohlo jednoznačně, v případě Iráku jsme tak trochu za chytrou horákyni.
EURO: Projevuje se ještě dnes, ať již negativně či pozitivně, že Česko patřilo před a při válce v Iráku do skupiny „věrných“ Spojeným státům americkým? KMONÍČEK: Neprojevuje. Loňskou euroatlantickou rozepři teď v New Yorku už raději vůbec nikdo nepřipomíná.
EURO: V prosinci 2001 jste mi na otázky „Může se podle vás stát dalším cílem americké odvety Irák? Za jakých podmínek by k tomu mohlo - případně muselo - dojít?“ odpověděl: „Základní a neměnnou podmínkou jakékoliv úvahy úderu vůči Iráku by byl jakýkoliv nezvratný důkaz o spojení mezi Irákem a teroristickým útokem z 11. září. Pouze za tohoto předpokladu si dokážu představit jednání, která by vedla k vytvoření širší mezinárodní koalice obsahující přímo a nepřímo též klíčové státy blízkovýchodního regionu. Takový důkaz zatím nikdo nepřinesl. Úvahy o americké jednostranné akci jsou omezeny samotnými fakty v zemi, a dokonce ani její radikálnější zastánci, jako pan Wolfowitz, nezpochybňují, že v daném okamžiku nejsou pro takový pohyb vytvořeny podstatnější předpoklady.“ Takovým nezvratným důkazem se mohlo stát spojení Mohammed Atta – irácká rozvědka. Jak to podle vás celé bylo? Byl Atta v Česku? Sešel se s iráckým špionem? Pokud ne, kdo šířil opak a proč? KMONÍČEK: Ano, takové spojení mohlo být důkazem. To, co je k tomuto neuzavřenému tématu ještě možné dnes veřejně říci, celkem přesně shrnuje v USA právě vyšlá kniha Stevena Hayese The Connection. Na tu bych odkázal. Jedna kapitola se zabývá i mým životem v letech 2000 až 2001, prošel jsem si ji velmi pečlivě, a po dlouhé době je to zase něco, co se aspoň nemýlí v podstatných, kvalitu určujících detailech. Konečnou odpověď na téma Atta tato kniha nepřináší, jen rozlišuje hloupé a správné otázky, které si u toho každý, kdo se tím zabývá, musí klást. A u toho bych to zatím nechal.
EURO: V lednu 2000 jste byl na „slavné“ mediálně propírané cestě po Iráku společně s exporadcem expremiéra Zemana Miroslavem Šloufem. Vy jste o ní mimo jiné řekl, že šlo o to, aby se čeští podnikatelé mohli zapojit do „rehabilitace ropných zařízení“. To se tehdy nestalo. Nic se nastalo ani později, po pádu Saddáma Husajna. Proč? KMONÍČEK: No, vidíte, dokonce i tahle cesta je v té knize dost podrobně probírána. Kontrakt tenkrát dostali, nemýlím-li se, Indové. My jsme prostě odmítli politické ústupky, které Irák požadoval, ačkoliv bylo přece v jeho zajmu nechat si rafinerie solidně opravit. Doufám, že to dnes novému iráckému režimu při návštěvách našich představitelů patřičně razantně připomínáme.
EURO: Jak se změnila vaše pozice v New Yorku poté, co Česká republika vstoupila do Evropské unie? Zaznamenal jste nějakou změnu? KMONÍČEK: Ta změna nastala mnohem dříve, už v dubnu minulého roku, kdy jsme se začali zapojovat do veškerého unijního dění, i když tenkrát ještě bez hlasovacího práva. EU platí sedmatřicet procent rozpočtu OSN, dalo by se říci, že je tu majoritní vlastník. To s sebou přináší i radosti majoritního vlastníka. Vidíte do všeho, ke všemu jste potřeba. Pro moji misi to třeba znamená skoro tisíc koordinačních schůzek ročně navíc. Ale stojí to za to.
EURO: Česká republika chce kandidovat za nestálého člena Rady bezpečnosti OSN pro období 2008 až 2009. Jaké máme šance? KMONÍČEK: Kdyby šance nebyla, do takového souboje nejdeme. Protivníky jsou dnes Chorvatsko a Gruzie. Je proto třeba mít prostě viditelnější, vysvětlitelnější a obecně napříč politickou orientací a kontinenty přijatelnější zahraniční politiku, než má konkurence. Ale jako vždycky mám pak pocit, že hlavním protivníkem si dokážeme být my sami, občas jako bychom k tomu třeba Chorvatsko ani nepotřebovali.
EURO: Nejsou ale naše národní ambice trochu zbytečně nadsazené? Neměl by se stát o velikosti a síle České republiky angažovat spíše v rámci regionu, maximálně Evropy? Tím spíš, že v Radě bezpečnosti jsme zasedali poměrně nedávno, v letech 1994 a 1995… KMONÍČEK: Ale nejsou. Myslíte, že nemáme na to důstojně reprezentovat, když to dokáže třeba Kamerun? A naše celkem nedávné členství v Radě není tolik na překážku. Psychologicky nevýhodným faktorem spíše bude to, že bychom v Radě bezpečnosti nastupovali po Slovensku. To předpokládá, abychom v desítkách hlavně rozvojových států byli natolik viditelní a od Slováku rozlišitelní, aby si neřekli, že takhle jen v Radě pokračuje jakási československá přítomnost.
EURO: Nejde naše kandidatura proti snahám o reformu Rady bezpečnosti? Už delší dobu se hovoří o tom, že je nutná a že v Radě by měl mimo jiné zasedat jako stálý člen i zástupce Evropské unie… Nekříží se tak naše zájmy se zájmy unie? KMONÍČEK: Vůbec ne. V otázce reformy Rady bezpečnosti jsem hodně skeptický. Politická vůle učinit dnes všemi jakoby chtěné a nutné reformní kroky se poctivě blíží hranici absolutní nuly.
EURO: Jste předsedou Rozpočtového výboru OSN. Rozhodujete o rozpočtu, který například na období 2004/2005 představuje více než tři miliardy dolarů. Jak to celé probíhá? Udělujete jenom slovo a na závěr děkujete přítomným, nebo do procesu vyjednávání můžete nějak aktivně zasahovat? KMONÍČEK: Udělovat jen slovo by bylo krásné, ale bohužel to tak není. Řídím i neformální, často pěkně divoká zasedání. Můj výbor nerozděluje totiž jenom ty tři miliardy stálého rozpočtu, ale taky něco přes šest miliard dolarů na vojenské operace. Je to hodně stresující povinnost navíc k tomu, co vyplodí české ministerstvo zahraničí samo o sobě. A taky závazek, který vám dopřeje takový typ potěšení, jako že třeba uvidíte hodně nočního New Yorku při návratech domů ve dvě ráno. Na druhé straně téhle zkušenosti vůbec nelituji. Je to zážitek ze světa velkých financí a politiky, který bych v Česku neměl. Podívejte, kolikrát za život se vám povede, aby vás zoufale chytalo za šos pár úplně cizích premiérů, aby z vás dostali nějaký odklad platby nebo slevu na příspěvku?
EURO: S odstupem času - jak je mezi diplomaty v OSN vnímáno působení českého exministra zahraničí Jana Kavana v čele Valného shromáždění? KMONÍČEK: Jako působení diplomata, který tu hodně pracoval, a to k jejich údivu dost často bez podpory svojí země. My jsme si skutečně, obvykle ze svých domácích příčin, na mezinárodním poli sami svým nejlepším protihráčem.
