Těsně utažená smyčka

6. 8. 2002

Věřitelé nutí firmy, aby zlepšily svou finanční kondici

Vypadalo to na další politicky motivovanou záchrannou akci. Počátkem července se německá strojírenská skupina Babcock Borsig cvalem blížila bankrotu. Političtí představitelé Severního Porýní-Vestfálska, kde firma sídlí, proto přesvědčili německého kancléře Gerharda Schrödera, aby nabídl vládní záruky na zhruba 400 milionů dolarů nových půjček v případě, že banky poskytnou 800 milionů dolarů kapitálu. Ovšem 8. července se stalo něco mimořádného. „Plán jsme odmítli, protože podle nás nelze společnost Babcock Borsig úspěšně restrukturalizovat,” uvádí Wolfgang Hartmann, ředitel oddělení pro posuzování rizik v Commerzbank, která má v Babcocku téměř 200 milionů nesplacených úvěrů. „Potřebujeme posílit cenu našich akcií,” oznamuje bez obalu Hartman. „A toho prostřednictvím dalších půjček slabým firmám rozhodně nedosáhneme.” Bankéři Starého světa se učí říkat ne - a evropské firmy jsou z toho na infarkt. Francouzské banky si při záchraně Vivendi Universal daly jako podmínku odchod Jean-Marie Messiera. Německé finanční domy v čele s mocnou Deutsche Bank pro změnu rozpustily předluženou skupinu Kirch Media. V Itálii zas bankovní klika donutila skupinu Fiat Group, aby výrazně snížila své zadlužení prodejem některých aktiv a aby se zavázala prodat svou vlajkovou divizi Fiat Auto. Teprve poté se banky uvolily k restrukturalizaci jejího dluhu dosahujícího tří miliard dolarů. Závazek, že se skupina do roku 2005 stáhne z automobilového odvětví, sice nebyl publikován, ale bankéři potvrzují, že dohoda o prodeji je nezvratná. Bývalá moc patriarchy Fiatu Gianniho Agnelliho tiše vyhasíná. „Uvědomili jsme si, že padne-li Fiat, padneme s ním,” prohlásil jeden z bankéřů, který se jednání účastnil. Nová neústupnost věřitelů odráží výrazný posun v kdysi přátelských vztazích, jež po celá desetiletí kvetly mezi hlavními evropskými společnostmi a jejich dvorními bankami. „Stojíme na počátku zásadní reformy bankovního sektoru, která se promítá i do změny postojů a chování,” tvrdí Stéphane Garelli, profesor laussanské IMD International Business School.
K reformě je toho přitom víc než dost. Evropský zvyk půjčovat rizikovým dlužníkům fungoval v době, kdy akcionáři bank mlčeli a věřitelé operovali převážně na domácích trzích. Hluboce zakořeněná kultura křížového vlastnictví akcií mezi bankami a průmyslem prospívala kamarádským fianančním vztahům, jež ovšem potíraly logiku volného trhu. Politici bez problémů přemlouvali bankéře k novým úvěrům pro neobratně řízené firmy, jen s cílem zachovat pracovní místa. Například bývalý německý mediální magnát Leo Kirch si udržoval pevné vazby na bavorské politiky a pár měsíců před bankrotem se mu podařilo vymámit ze státem ovládaných bank nový úvěr ve výši 1,9 miliard dolarů. Nyní nadešel čas zúčtování. S nástupem jednotné měny je pro investory daleko snazší porovnat si výsledky jednotlivých bank po celém kontinentu. „Banky teď při získávání kapitálu čelí rostoucí konkurenci zahraničních rivalů a to je nutí klást větší důraz na výnosy,” poznamenává Keith Pond, který přednáší bankovnictví a ekonomii na univerzitě v britském Loughborough. Připočtěte k tomu rostoucí tlak na marže v důsledku stagnujícího růstu a nedávného prudkého propadu na trzích a hned vám bude jasné, že potřeba reagovat je neúprosná. „Banky musí být na firemní klienty mnohem tvrdší než dřív, kdy si ještě mohly dovolit dotovat půjčky velkým firmám z rostoucích výnosů malého a soukromého bankovnictví,” dodává Garelli z IMD.
Bude-li tato bankovní revoluce pokračovat, mohla by uspět tam, kde ztroskotalo hnutí za práva akcionářů. Dozorčí rady evropských průmyslových firem jsou často plné přátel a spojenců, kteří management trestají jen zřídka, a nepřátelská převzetí jsou i nadále raritou. Ovšem banky, jež takovým firmám poskytly miliardové úvěry, případně v nich drží značné akciové podíly, mají v rukou nástroj, kterého se vnějším investorům až doposud nedostávalo. Každá banka ale přitvrzuje po svém. Nejdrsnější jsou patrně v Německu. Němci za poslední rok zažili pět megabankrotů, březnovým šokujícím krachem desetimiliardového impéria Leo Kircha počínaje a dubnovou platební neschopností výrobce tryskových letounů Fairchild Dornier konče. Za všemi stály banky, jež klientům v bryndě prostě řekly „ne” (viz tabulka). „Němečtí bankéři čím dál častěji tvrdí, že nemá cenu hrnout dobré peníze na špatné,” říká jeden špičkový bankéř. Němci se poučili z případu mamutí stavební firmy Philipp Holzmann. Tu banky v roce 1999 pod tlakem kancléře Schrödera zachránily novými úvěry před bankrotem. Letos Holzmann kvůli neschopnosti splácet dluh jedné miliardy dolarů zkrachoval. Tím zpečetil i osud firmy Babcock Borsig. „Domníváme se, že před rokem bychom byli schopni Babcock Borsig zachránit,” uvádí mluvčí Wolfganga Clementa, předsedy vlády Severního Porýní-Vestfálska, jenž jednání o záchraně zprostředkovával. „Nyní se ale banky k celé věci staví mnohem neústupněji.”
Jejich neústupnost může zahrnovat i požadavky na včasnou reorganizaci řízení dříve, než dojde k nejhoršímu. Tři největší věřitelé francouzského obra v oblasti médií a veřejných sítí Vivendi Universal uspíšili propuštění generálního ředitele Jean-Marie Messiera. Dveře za ním zaklaply 2. července, protože se obávali, že by další chyby managementu mohly vést k finančnímu rozpadu. S tím, jak se blížil červencový termín splatnosti krátkodobých úvěrů ve výši 1,8 miliardy dolarů, ocital se bojovný Messier pod stále větším tlakem. Když 27. června finanční ředitel společnosti Guillaume Hannezo naléhavě žádal francouzské a německé bankéře o novou půjčku, dostalo se mu od věřitelů Vivendi jen úsečného odmítnutí. O dvacet čtyři hodin později věřitelé odmítli i osobní naléhavou prosbu Messiera, čímž v podstatě za jeho vládou udělali tečku.
Dnes jsou hlavní věřitelé Société Générale, BNP Paribas a Deutsche Bank ochotni podpořit nového šéfa Vivendi Jean-René Fourtoua pouze za podmínky, že bude pozorně naslouchat jejich radám ohledně restrukturalizace. Fourtou ale nebude jediným ředitelem s nastraženýma ušima. Vysoce postavený pracovník Credit Lyonnais poznamenává: „Jsme v situaci, kdy banky budou mnohem více zasahovat do fungování firem. Poskytli jsme řadu velkých půjček Vivendi, Alcatelu a France Télécomu a postaráme se o to, aby firmy odprodaly některá aktiva a restrukturalizovaly své dluhy.”
Tlak rychle sílí i v Itálii. Ze společnosti Fiat se stal v podstatě pěšák v partii tří největších věřitelských institucí: Sanpaolo IMI, IntesaBci a Banca di Roma. „Jen mě mrzí, že jsme přišli tak pozdě,” lituje bankéř podílející se na nouzové restrukturalizaci. „Fiatu se mělo zabránit v uzavírání obchodů, které v posledních letech jeho dluhy nafoukly do obrovských rozměrů. Hrubé zadlužení firmy bylo zkrátka neúnosné.”
Za restrukturalizaci třímiliardového dluhu krátkodobých dluhopisů Fiatu požadují banky po třech letech povinnou emisi nových akcií. V případě neúspěchu restrukturalizace by tak získaly nad vedoucí italskou průmyslovou firmou kontrolu. „Gianni Agnelli řídil společnost spíše pro své ego než pro akcionáře,” komentuje situaci další ze zainteresovaných bankéřů. „Vlastní jmění firmy rozhazoval už dost dlouho.” Pokud na nová pravidla hry přistoupí i zmíněný nejmocnější italský průmyslník, může to být , byť pod taktovkou kdysi krotkých bankéřů starého kontinentu, skutečná revoluce pro velké evropské korporace.

Sklapla past Jak evropské banky reagovaly na prosby chřadnoucích firemních dlužníků

FIAT
Vynutily si souhlas s odchodem z automobilového odvětví do tří let. Nebude-li dluh splácen, banky italskou skupinu v podstatě ovládnou.

VIVENDI
28. června odmítly poskytnout nové úvěry generálnímu řediteli Jean-Marie Messierovi, což vedlo k jeho odchodu z této francouzské mediální skupiny.

KIRCH
V březnu odřízly německou mediální skupinu od dalšího úvěrování a přivodily tak její krach.

BABCOCK BORSIG
8. července odmítly poskytnout 800 milionů dolarů na záchranu německého bankrotujícího podniku těžkého strojírenství.

PHILIPP HOLZMANN
V březnu překazily snahy navrhnout druhou záchrannou akci pro obří německou stavební firmu.