TĚŽBA PROTI ROZUMU

Uran

Po přečtení článku Jiřího Hanzlíčka „Uran není jenom o ekonomice (EURO 21/99) nemohlo zůstat oko suché a dojatý čtenář je hnán touhou založit nadaci na podporu uranového hornictví v Čechách. Člověku znalému věci se však nad takovou snůškou nepravd a demagogie oko zakalí spíše slzami vzteku než dojetí.

Je nutno zeptat se slovy Cicerona: Cui bono? - Komu slouží? Odpověď se skrývá opět ve starém Římě: Qui docte servit, partem dominatus tenet - Kdo chytře slouží, zčásti také pánem je (Publilius Syrus). Ano, pan Hanzlíček je totiž nejen poradcem ministra pr ůmyslu a obchodu, ale zároveň předsedou dozorčí rady státního podniku Diamo, jediné společnosti zabývající se těžbou a zpracováním uranových rud u nás.

Ve světle této skutečnosti jistě nemůže nikdo mít Hanzlíčkovi za zlé, že ze všech 3800 (jeho číslo) zaměstnanců podniku Diamo udělal horníky (ve skutečnosti v podzemí pracuje celkem 525 lidí) a dotěžení zásob uranových rud (včetně nebilančních ), respektive prodloužení útlumu těžby uranu povýšil na politickou záležitost vlády. V jednom je třeba mu dát za pravdu. Uran není jenom o ekonomice. Kauza uran je hlavně o pravdě, logice a zdravém rozumu.

Laskavý čtenář nechť promine několik suchých čísel. V dosavadním průběhu útlumového programu se za posledních deset let plynule snížil počet zaměstnanců podniku Diamo z 30 352 na dnešních 3920 bez jakýchkoliv sociálních dopadů. Dotace ze státn ího rozpočtu za stejné období činí 20,855 miliardy korun. Světová cena uranu se v dlouhodobých kontraktech pohybuje kolem 1000 korun za kilogram, průměrná spot cena k 6. květnu 1999 činila 730 Kč/kg. Prodejní cena podle platné smlouvy podniku Diamo s ČEZ je 1750 Kč/kg, požadovaná 2100 Kč/kg. Výrobní cena v oblasti Dolní Rožínka je 1600, na dole Hamr I pak více než 3000 korun za kilogram.

Jakékoliv jiné údaje o výrobní ceně jsou účelovou manipulací s prostředky státního rozpočtu, které plynou na likvidační a sanační práce. Do ceny kovu se nezahrnují investice, odpisy, tvorba sanačního fondu a tak dále, naopak jiné nák lady (čerpání vod a podobně) se přesouvají na státní rozpočet. S hrdostí a lehkým srdcem je pak poslancům Parlamentu a médiím sdělováno, že dotěžení nebude znamenat žádné nároky na státní rozpočet a bude hrazeno z vlastních zdrojů podniku.

Pomineme-li nutkavou otázku, co jsou to vlastní zdroje u státního podniku dotovaného ze státního rozpočtu, zůstává faktem, že na dotěžení 3429 tun kovu, jehož tržní cena je nejvýše 3,5 miliardy korun, by bylo třeba vynaložit minimálně 7,5 miliardy korun. Pokud by jen malá část úhrady těchto nákladů měla pocházet z některých podnikatelských záměrů státního podniku, musely by tyto záměry být realizovány tak, aby výnosy z nich skutečně podniku zůstaly a neplynuly pryč umně tkanými sítěmi vybraných subdodavatelů. V každém případě by však zainvestování záměru dotěžit zásoby představovalo naprosto neodůvodnitelnou zátěž pro státní finance, jejíž spojování se sociálními a ekologickými aspekty je opět ryze účelové. Stát bude nucen dotovat nákup uranu ať už pro ČEZ, nebo pro státní hmotné rezervy dalšími mi liardami. Problém zaměstnanosti v zájmových regionech nebude vyřešen, ale pouze odsunut.

Samozřejmě nemůžeme ponechat bez povšimnutí ekologické aspekty obnovení těžby. Odsune se náprava škod vzniklých v minulosti, a tím zákonitě dojde k nárůstu cen prací i materiálu. Výsledkem všeho snažení a investic bude získání několika tisíc tun uranového koncentrátu, který lze nakoupit za přiměřenou cenu na světovém trhu a o kterém navíc v této chvíli nevíme, zda-li ho budeme potř ebovat. Pokud ano, čekají nás další výdaje za jeho přepracování a dovoz palivových článků. Pokud nenajde uplatnění, zbude nám jedna z nejdražších památek.

Shrnuto a podtrženo: k možnosti dotěžení zásob uranových rud je třeba přistoupit bez emocí a s chladnou hlavou zvolit s konečnou platností takříkajíc evropskou cestu, tedy nejít přes odpor Evropské unie, ale naopak se aktivně zapojit do světového trhu s uranem. Ostatně společnost ČEZ dala už najevo svůj zájem po skončení omezení dovozu v roce 2001 nakupovat uranový koncentrát na světovém trhu, a to i ve spolupráci s těžebním státním podnikem Diamo prostřednictvím společné obchodní organizace. Dostatek práce pro většinu zaměstnanců státního podniku Diamo bude i při realizaci útlumového programu. Je pouze nutno lépe využívat vlastních kapacit personálních i technických.

Přistoupíme-li i v problematice sanačních prací k již zmíněné evropské cestě, můžeme při participaci na mezinárodních projektech s využitím vlastních znalostí a zkušeností dosáhnout skutečně optimálních řešení a postupně dosáhno ut i kýžené přeměny státního podniku Diamo v moderní inženýrskou firmu s minimalizací dopadů útlumového programu do sociální oblasti. Pokračování poměrně úspěšného útlumového programu je pro uranové hornictví nejrozumnější variantou.