Je třeba využít všech ložisek, abychom zajistili naši budoucí energetickou soběstačnost
Některá občanská sdružení a obyvatelé v hornických oblastech často vyslovují požadavek, aby ložisko užitkového nerostu nebo jeho část byly odepsány. Vyslovený hornoprávní pojem spojují s přesvědčením, že tímto administrativním úkonem ložisko zaniká a jeho budoucí těžba již není možná. Takový, možno říci extenzivní a zjednodušený výklad horního zákona nemá žádnou oporu v normách tohoto právního oboru.
Chceme-li institut odpisu zásob objasnit, musíme se podrobně zabývat nejen § 14a horního zákona, ale i ustanoveními souvisejícími a dalšími zákony, které se tohoto problému dotýkají - včetně Ústavy ČR. Zmíněný § 14a horního zákona v odstavci 1 stanoví, že odpisem zásob se rozumí vynětí z jejich evidence. Popřípadě jejich převod ze zásob bilančních do nebilančních. V tomto ustanovení je nepřehlédnutelný výraz „vynětí z evidence zásob“.
Marná snaha o zrušení
V naší úvaze je však nutné se vrátit zhruba o dvacet let. Tedy do doby, kdy se socialistické národní hospodářství samo označovalo za plánované. Státní plán - včetně plánu těžby užitkových nerostů - byl přijímán zákonem. Z požadavku plánovanosti vyplývala i evidence zásob a jejich dělení na bilanční a nebilanční, volné a vázané, vytěžitelné a podobně. Zákon upravoval (a bohužel dosud upravuje) i způsoby jejich převodu z jedné kategorie do druhé, odpisu, kvalifikace, přehodnocování a tak dále. Je nepochybné, že jde o reziduum činností, které v minulosti patřily především do kompetence Státní plánovací komise, která tyto údaje čerpala od státních těžebních podniků. Vykázané bilanční zásoby pak byly podkladem pro stanovení plánu těžby resortu, který státní plán dále rozepisoval na jednotlivé těžební revíry. Veškeré pozdější snahy o zrušení § 14a a následujících horního zákona, které se v nových ekonomických podmínkách ukázaly jako překonané a tedy zbytečné, se nesetkaly s úspěchem. Důvody nelogického legislativního odporu nelze na tomto místě rozvádět.
Vyvrátit myšlenku, že odpisem zásob, respektive jejich vynětím z evidence, ložisko užitkového nerostu přestává existovat, lze jednoznačně poukazem na ustanovení zákonů, která hospodaření nejen s vyhrazenými, ale i nevyhrazenými nerosty upravují nebo se jich dotýkají. Jde především o horní zákon (§ 5), který ložiska vyhrazených nerostů označuje za nerostné bohatství. A to prohlašuje za vlastnictví České republiky. Každé ložisko vyhrazeného nerostu požívá zákonné ochrany - bez ohledu na to, zda je, nebo není vedeno v evidenci zásob. Je nepochybné, že ložiska, která byla nebo budou ve smyslu § 14 horního zákona z evidence vyjmuta, mohou být poté, co pro vyjmutí pominou důvody, do ní opětovně zahrnuta. Tuto situaci lze očekávat v okamžiku, kdy stát zjistí, že těžené surovinové zdroje nedokáží pokrýt národohospodářské potřeby. A bude nezbytné, zejména z důvodu zajištění dostatečné potřeby energie, případně jiných, pro národní hospodářství důležitých surovin, jejich těžbu v odpovídajícím objemu zvýšit. Takovou situaci bude možné řešit za podmínky, že surovinové zdroje v současnosti neznehodnotíme, respektive neznemožníme jejich budoucí hospodárné využití. Je nepochybné, že omezení, která v podkrušnohorských revírech již v současnosti existují, velmi negativně ovlivní ekonomiku budoucí těžby.
Význam evidence zásob
To, co bylo řečeno o nutnosti flexibilní těžby nerostných surovin, vede k zamyšlení, v čem spočívá význam evidence zásob a jejich kvalifikace prováděné v rámci surovinové politiky. Tu nemohou vytvářet ani úředníci, ani báňští odborníci a podnikatelé, ale pouze trh, který sám a včas signalizuje potřebu konkrétních nerostných surovin. I zde platí zásada, že není problémem něco vyrobit a v našem případě vytěžit, ale tento produkt prodat. Ingerence státu není v tomto procesu prakticky možná. Zde je však nutné upozornit na to, že vynětí zásob z evidence vyvolá tlak na zrušení nebo zmenšení dobývacího prostoru. Ten je však majetkem sui generis jeho dosavadního držitele. A tím i zásahem do jeho vlastnických práv. Lze předpokládat následné požadavky na zrušení chráněného ložiskového území a tím i výrazné ztížení, případně znemožnění budoucí exploatace ložiska. Pokud by tento stav nastal, otvírá se cesta všem právnickým i fyzickým osobám včetně původního vlastníka báňských oprávnění, aby o nové stanovení dobývacího prostoru požádali. Těmito postupy by se pouze otevřela cesta k velkému počtu administrativních úkonů a k nekonečným majetkovým sporům.
Ochrana nerostného bohatství
Ochranu nerostného bohatství v našem právním systému zajišťuje především institut chráněného ložiskového území, které ministerstvo životního prostředí stanoví dle § 16. Je to ochrana „proti znemožnění nebo ztížení jeho dobývání“. Jde o zákonné ustanovení bez časového omezení, které dobývání ložiska předpokládá. Není důležité, zda vyhrazený nerost bude dobýván v současnosti nebo blízké či daleké budoucnosti. Ložisko užitkového nerostu musí být chráněno bez ohledu na to, zda je, nebo není vedeno v evidenci zásob. Tuto skutečnost potvrzuje i název horního zákona - zákon „o ochraně a využití nerostného bohatství“. Zákon tedy upravuje proces, za něhož má být v zájmu státu ložisko vyhrazeného nerostu dobýváno. A do doby jeho exploatace zákonem chráněno. Zbavit výhradní ložiska zákonné ochrany nebo zrušit k nim vlastnická práva státu dle současné zákonné úpravy nelze. To potvrzuje i Ústava České republiky v článku 7. V něm vyslovuje povinnost státu dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Znemožnit jejich využití by tedy bylo v rozporu s touto základní právní normou. Není náhodou, že Ústava ČR a horní zákon formulují povinnost využívat přírodní zdroje a jejich ochranu nejen shodně, ale ve svých důsledcích i dostatečně.
Důvody
Mohla by vyvstat otázka, proč právě ložiska vyhrazených nerostů požívají zvýšené zákonné ochrany a jsou označována za nerostné bohatství státu. Důvody bychom mohli hledat již ve středověku, kdy moc panovníka byla rozhodující měrou odvozena od produktů hornické činnosti, která mu dodávala nejen zlato a stříbro, ale i další nerosty důležité pro hospodářský rozvoj státu. Důkazem této historické pravdy je kromě jiného i postavení krále Přemysla Otakara II. Ten byl díky bohatým ložiskům stříbrných rud na území Čech a jejich lukrativní těžbě pokládán za nejmocnějšího panovníka v Evropě a označován za krále železného a zlatého. I v současnosti surovinové zdroje jednotlivých států určují jejich význam a bohatství. To platí zejména o takových státech, jako jsou například Kuvajt či Irák. Nikoli bezvýznamným důvodem, proč ložiska užitkových nerostů požívají takové mimořádné zákonné ochrany, je jejich nepřemístitelnost. Pokud chceme tato ložiska dobývat, musíme to činit na místech, na nichž v dávné geologické minulosti vznikla. To potvrzuje současnost i minulost, kdy v mnoha státech včetně naší republiky, ale zejména v Německé spolkové republice, bylo v zájmu hornictví přestěhováno mnoho desítek obcí. A také kvůli zemědělství byly deponovány v severních Čechách stovky metrů čtverečních zemědělské půdy nebo v Mostě přestěhován o několik set metrů historicky cenný chrám Nanebevzetí Panny Marie.
Nezanedbatelné zdroje
Česká republika nepatří mezi státy, které disponují surovinovými, zejména energetickými zdroji nad míru vlastní spotřeby. Tyto zdroje však nejsou zanedbatelné. Svědčí o tom skutečnost, že ČR patří mezi evropské státy, které jsou v oblasti rozhodujících energetických zdrojů, zejména hnědého uhlí a radioaktivních rud, dlouhodobě soběstačné. Je v zájmu celé naší společnosti hospodárně využít veškerá ložiska, která jsou schopná současnou energetickou soběstačnost zajistit minimálně na několik dalších desítek let.
Souvislosti
Pro objasnění institutu odpisu zásob se musíme se podrobně zabývat § 14a horního zákona.
A také ustanoveními, jež s ním souvisejí, a dalšími zákony, které se tohoto problému dotýkají - včetně Ústavy ČR.
Zmíněný § 14a horního zákona v odstavci 1 stanoví, že odpisem zásob se rozumí vynětí z jejich evidence.
Popřípadě jejich převod ze zásob bilančních do nebilančních.
Situace
Česká republika nepatří mezi státy, které disponují surovinovými, zejména energetickými zdroji nad míru vlastní spotřeby.
Tyto její zdroje však nejsou zanedbatelné.
ČR patří mezi evropské státy, které jsou v oblasti rozhodujících energetických zdrojů, zejména hnědého uhlí a radioaktivních rud, dlouhodobě soběstačné.
