Západ by se měl přestat bát předat větší díl práv a povinností v MMF a Světové bance rozvíjejícím se zemím
Mohamed ElErian má pravdu, když varuje před hrozbou postupné dezintegrace poválečného uspořádání mezinárodního finančního systému, pokud jeho základní pilíře, tedy Mezinárodní měnový fond a skupina Světové banky, urychleně neprojdou reformou, která by odrážela změny, jimiž svět prošel od konce druhé světové války. Navíc je to téma aktuální – zanedlouho se opět členové obou institucí sejdou na výročním zasedání.
ElErian má pravdu i v tom, že Evropa a USA zuby nehty brání zásadní změně akcionářské struktury a „corporate governance“ obou institucí. Ale situace je přece jen složitější. DAL ÍCH PADESÁT Ponechme pro tuto chvíli stranou MMF, který možná nenávratně poškodil svoji reputaci ohnutou pomocí vybraným zadluženým členům eurozóny. Fond tady není a nikdy neměl být od toho, aby řešil institucionální de? cience eurozóny, které by nikde jinde netoleroval. Tahle superpyšná instituce se prostě nechala znásilnit a ponese důsledky.
Víc prostoru budu věnovat Světové bance, svému bývalému zaměstnavateli, k němuž pociťuji jistou loajalitu, koneckonců jsem tam dělal čtyři a půl roku a s odstupem času to vnímám jako „formativní čas“.
Když jsem v dubnu 1994 do Světové banky nastupoval, byla kampaň odpůrců „Fifty Years Is Enough“ (Padesát let stačilo) v podstatě důkazem jejího vlivu a moci. A tak mohl Sven Sandstrom, jeden z nejvyšších šéfů Světové banky, na dotaz, co bude dál, v klidu odpovědět: „Dalších padesát let.“ Vnitřních problémů bylo hodně a pokusů o reformu neméně, ale i vyšší agresivita odpůrců se dala přežít, což zažili i Pražané v době výročního zasedání MMF a Světové banky v roce 2000. Dokonce i „malá obliba“ Světové banky v amerických konzervativních kruzích, což je tedy hodně velký eufemismus, se dala nějak přežít.
Světová banka naposledy měnila strukturu svých hlasovacích práv v roce 2010, kdy došlo k navýšení podílu rozvojových a tranzitivních ekonomik o 3,13 procenta na celkových 47,19 procenta. Zároveň se přijalo usnesení, že každých pět let se budou podíly revidovat tak, aby odrážely realitu.
Je nesporný fakt, že z hlediska hlasovacích práv je západní Evropa beznadějně „overweight“, stejně tak jako skutečnost, že pořád existuje pouze jeden člen Světové banky, který má jako největší akcionář právo veta – Spojené státy. Takže už se nedivíte, proč si země BRICS zakládají vlastní rozvojovou banku?
Financovat „americký klub“? Dívat se na to, jak si klidně strčí do pozice prezidenta neokonzervativce Wolfowitze, který o ekonomice rozvojových zemí opravdu nic nevěděl? To jsem naštěstí nezažil.
Ale je pravda, že byla v polovině 90. let tehdejší americká výkonná ředitelka ve Světové bance na „remote control“ a četla předem připravená stanoviska na hlavičkovém papíře ministerstva ? nancí USA (jen pár bloků od hlavní budovy Světové banky). Jeden z bene? tů toho, že výkonný ředitel zastupující mimo jiné Česko seděl hned vedle. Takže asistentík viděl do lejster obou hezky zezadu a faxy z Bruselu ani z Vídně „náš“ výkonný ředitel nečetl ani jednou, neboť reprezentoval deset zemí a musel se spolehnout na kancelář, kde se stanoviska k zásadním věcem probírala vcelku demokraticky.
SPOJOVÁNÍ NESLUčITELNÉHO Politická ekonomie vztahů ve členské základně Světové banky je neskonale složitá, musí nějak skloubit přesvědčené multilateralisty i země, které raději prosazují svou vůli silou. K tomu je třeba trochu rozebrat hospodaření Světové banky. Podstatné je, že díky kapitálovému krytí členských zemí si může půjčovat za nejvýhodnějších podmínek na trzích a následně poskytovat půjčky svým členským zemím. Loni Světová banka v užším slova smyslu (IBRD) půjčila členům 15,2 miliardy dolarů na úročených půjčkách, což je nejméně od roku 2009. Celkový objem úvěrů je 147,8 miliardy a tohle portfolio jí na provozním výsledku vyneslo 876 milionů.
Ale pozor: dalších 16,3 miliardy dolarů půjčila součást Světové banky, Mezinárodní sdružení pro rozvoj (IDA), nejchudším zemí bezúročně. Na to se ovšem bohatší země (včetně Česka) musejí skládat, protože při rostoucím portfoliu splátky dříve poskytnutých dlouhodobých úvěrů nestačí pokrýt expanzi a samotné úrokové výnosy z úročených půjček IBRD ani zdaleka nestačí křížově subvencovat IDA, neboť IBRD samozřejmě musí pokrýt své provozní náklady. Příspěvky na IDA jsou neuvěřitelně asymetrické: Japonsko dává IDA skoro stejně jako USA, ale má menší hlasovací právo a Rusko dává zhruba třetinu toho, co Finsko, a osminu toho, co dává nejchudším „rozvojovkám“ Dánsko, ale hlasovací právo má asi třetinové.
V IDA jsou malé země (typicky Seveřané a Nizozemci), které ? nancují přes IDA skutečně chudé země nesrovnatelně intenzivněji než země s mnohonásobně větší váhou na světovém HDP, a mají hlasovací práva, která ne zcela korelují s jejich příspěvky. Na druhé straně IBRD z hlediska příjmů drží ti, kteří si od ní půjčují a platí úroky, a ti nemají odpovídající hlasovací práva, protože ta jsou odvozena od jejich podílu na kapitálu, který ale také nekoresponduje s jejich váhou ve světové ekonomice.
Je vám jasné, že spokojen nemůže být z de? nice nikdo, a než aby se země BRICS trápily složitým vyvažováním, dohodnou se raději v užším klubu, i když ani jejich zájmy nejsou zdaleka jednotné.
Jakou hodnotu má multilateralismus a proč o něj máme stát? Z jednoho prostého důvodu – bilaterální rozvojová pomoc je často nastavena nikoli ve prospěch příjemce, ale re? ektuje zájmy dárce a je fakticky jenom prodlouženou rukou proexportní politiky dárců. Prostě nabízíte, že za? nancujete to, co někdo doma chce vyvézt, což je často i „měkká“ technická pomoc. Někomu možná pomáháte, ale je to spíše šťastná shoda náhod, když se nabídka pomoci setká s reálnou potřebou příjemce. Anebo si snad opravdu myslíte, že je pro subsaharskou Afriku lepší, když ji „zalehnou“ měkké úvěry z Číny, z nichž se zaplatí všechny ty hezké silnice a železnice, přístavy, elektrárny, nemocnice a stadiony, a splácet se bude tu ropou, tu plynem anebo čímkoli jiným? Postaví to rychle, vysají také.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEčNÍK zamecnik@mf.cz
