Nemá smysl bránit zadavatelům veřejných zakázek, aby přihlíželi ke kvalifikaci uchazečů
Pokud si někdo najímá specialistu (například právníka či konzultanta), zpravidla si vybírá v souladu s principem „best value for money“: toho nejlépe kvalifikovaného, samozřejmě při zohlednění finančních možností. Míru kvalifikace lze vyjádřit mimo jiné dosavadními zkušenostmi a úspěšností při řešení podobných kauz a s tím spojeným renomé a know-how. Instituce, které se při uzavírání smluv řídí zákonem o veřejných zakázkách, bohužel nesmí toto přirozené kritérium při výběru poskytovatele takových služeb použít. Brání jim v tom § 50 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách, který při hodnocení ekonomicky nejvýhodnější nabídky zakazuje použít kvalifikační předpoklady, tedy i zkušenosti dodavatele s plněním srovnatelných zakázek a výsledky jeho dosavadní činnosti, kvalitu jeho odborného personálu či technické vybavení.
Nešťastné obcházení
Tento problém vyvstává především u služeb, které se týkají záležitostí s velkým významem pro klienta, kdy je nutné naprosto minimalizovat či vyloučit jakoukoli možnost selhání. Typickým příkladem jsou spory o mimořádně vysoké částky či hodnoty, věci týkající se vysoce specializovaných činností nebo naopak záležitosti komplexní, které vyžadují zapojení více expertů zaměřených na jednotlivé oblasti.
Pokud má být výstupem objednané služby například odborné posouzení nebo doporučení k postupu v takové zásadní věci, jasně se ukáže rozdíl mezi posouzením či doporučením vypracovaným průměrným odborníkem a respektovaným specialistou v dané oblasti. V privátním sektoru bývá v takových případech obvyklé, že cena ustupuje do pozadí a o to větší váhu má kvalita služby. Ta se zpravidla posuzuje podle kvalifikace a zkušeností expertů, jež mají na zakázce pracovat.
Pokud je toto přirozené kritérium výběru poskytovatele odborných služeb zákonem vyloučeno, nezbývá zadavatelům než používat při hodnocení nabídek různé triky. Takovou nešťastnou variantou může být například „testování“ uchazeče prostřednictvím vypracování analýz na témata třeba jen volně související s předmětem zakázky. Pochybnost tohoto postupu spočívá v tom, že onu „zapovězenou“ kvalifikaci, zkušenosti a znalosti uchazeče zkoumá velmi nepřesným způsobem. Vůbec přitom není zaručeno, že zadanou analýzu zpracovává osoba, která bude následně zakázku realizovat. Další nevýhodou takového postupu je, že hodnocení těchto „testů“ je značně subjektivní a vyžaduje od hodnotící komise odbornost, kterou její členové často nedisponují. Navíc se dotýká i otázky ochrany know-how uchazečů. Ve výsledku je proto tento způsob hodnocení nabídek nejen věcně nevhodný, ale i v rozporu se zásadou transparentnosti.
Změna nutná
Regulace zadávání veřejných zakázek nemá spočívat ve vytváření samoúčelných složitých procedur. Jejím smyslem by mělo být stanovení jasných pravidel, která by zabránila korupci, garantovala hospodárné nakládání s veřejnými prostředky a férovou soutěž dodavatelů. Dogmatická aplikace zásady, která velí oddělovat kvalifikační předpoklady a hodnotící kritéria, bohužel k takovému cíli nesměřuje. Řešením zmíněných praktických potíží by mohla být změna zákona o veřejných zakázkách. Ta by měla ve vztahu k poradenským a právním službám, potažmo i k jiným službám týkajícím se intelektuální činnosti, jednoznačně vymezit přípustná hodnotící kritéria zahrnující i kvalifikaci a zkušenosti s realizací obdobných zakázek u konkrétních osob, které se dle nabídky mají na poskytnutí služby podílet. Případnému zneužívání navrhované úpravy by pak bránil princip transparentnosti a nediskriminace zakotvený v § 6 zákona o veřejných zakázkách. Lze proto jen doporučit, aby se tato úvaha o možné změně právní úpravy promítla již v rozsáhlé novele tohoto zákona, kterou v současné době chystá ministerstvo pro místní rozvoj.
