Krize doléhá i na armádu úředníků EU. Pod tlakem okolí jsou nuceni se trochu uskromnit a víc pracovat
Je jich 55 tisíc. Tisíce dalších by chtěly podobně privilegované postavení a kosmopolitní život s jistou a dobře placenou prací, nepatrnými daněmi a očekávání štědré penze. O jejich platech se škodolibě říká, že se navyšují podle cen šampaňského a kaviáru. Řeč je o vysoce kvalifikovaných a obvykle několik jazyků ovládajících euroúřednících, kteří mají za úkol starat se o chod Evropské unie.
Zatímco všude kolem v posledních letech vládla krize, na životní úrovni úředníků se těžké časy až doposud příliš nepodepsaly. Hrozba druhé recese a dalších hubených let ale nutí šéfy Evropské komise šetřit i na vlastní administrativě a dělat nepopulární kroky uvnitř vlastních řad. Ono totiž nevypadá příliš věrohodně, když Brusel, který nutí vlády členských zemí v těžkých dluzích šetřit, sám nereflektuje drsnou realitu.
Komise se proto nyní rozhodla reformovat systém placení a pracovních podmínek unijních zaměstnanců. Slovenský eurokomisař pro administrativu Maroš Šefčovič navrhl prodloužit pracovní dobu z 37,5 na 40 hodin týdně, zvýšit věk odchodu do důchodu ze 63 na 65 let a do roku 2018 snížit počet zaměstnanců o pět procent. V příštích osmi letech by se tím měla ušetřit až miliarda eur. Aktuálně pak komise omezí růst platů. Pokud by se měla vzít v potaz inflace v Belgii a také to, zda v osmi vybraných členských zemích došlo ke zvyšování platů ve státní správě, měl by plat eurokratů letos reálně stoupnout o 3,6 procenta. Takové navýšení by bylo ale těžko obhajitelné před členskými vládami.„Děláme to, co po nás chtějí členské vlády. Bude se pracovat více a efektivněji a ještě ušetříme,“ řekl o změnách Šefčovič. Jenže odbory tento pocit ani v nejmenším nesdílejí a komisaři vyčítají, že je k zaměstnancům neloajální a jde příliš na ruku členským státům.
Jsi lhář, jdeme do stávky
Obvykle se demonstruje a hlasitě projevuje nesouhlas venku na plácku mezi unijními budovami, kam se vrcholní evropští státníci sjíždějí na summity. Tentokrát se bojovná atmosféra přesunula do vestibulu budovy komise, kde tisícovka euroúředníků na adresu Šefčoviče nespokojeně pokřikovala: „Lháři, lháři!“ Nespokojenci mimo jiné argumentují tím, že by se na příjmy nemělo sahat plošně, ale ubrat spíše nejlépe placeným úředníkům. Například lidé zaměstnaní na krátkodobý úvazek mají často výrazně nižší platy než v systému natrvalo zakotvení byrokraté. „Pokud Šefčovič neobnoví vyjednávání s odbory o reformě, pak jdeme do stávky,“ prohlásil Félix Geradon, generální sekretář jednoho z jedenácti odborových sdružení. Další odboráři vnímají změny především jako snahu euroskeptické Británie podkopat unii jako takovou. „Některé členské státy chtějí zničit nezávislost evropské civilní služby. Existují miliony národních úředníků, nás je jen padesát tisíc a naše role je v době krize zásadní pro udržení stability,“ citoval deník The Daily Telegraph zástupce z odborového hnutí FFPE. Zejména lidem, na které krize dopadla ztrátou práce nebo snížením platu, musí vyhrožování stávkou znít jak z jiného vesmíru. Pro mnohé je to doklad toho, že euroúředníci léta žijí ve své bublině. „Je jistě pravda, že řada benefitů, které pobíráme, je mimo realitu. Stávkovat v této době za různé příplatky je absurdní. Nikdo z úředníků nemůže říct, že je chudý,“ říká sebekriticky jeden z lidí pracujících v komisi a dodává, že tisícovka pokřikujících odborářů nutně nereprezentuje zbylou většinu. Hrozba stávky tak spíše ještě prohloubí propast mezi úřednickou elitou v Bruselu a občany EU, z jejichž daní tito lidé žijí. I předseda komise José Manuel Barroso si zřejmě uvědomuje, že pohled na stávkující euroúředníky příliš velké sympatie Bruselu nezíská. I proto se postavil za Šefčoviče a apeloval na „pocit odpovědnosti“ odborů a nutnost „zabránit sociálnímu konfliktu, který by byl škodlivý nejen pro celou službu, ale ve svém důsledku i pro celou unii“.
Chtějí šetřit víc
Na druhé straně barikády sedí členské státy EU, kterým navržené změny naopak nestačí. „Nejsme přesvědčeni, že tyto návrhy budou skutečně realizovány, sdílíme vážné znepokojení, jak budou implementovány a také monitorovány,“ píše se v dopise sedmnácti vlád včetně německé, francouzské či české, v němž kritizují nepřiměřené benefity eurozaměstnanců a požadují výraznější snížení platů, penzí a dalších výhod.
Požadavek vlád zcela zmrazit úroveň platů komise odmítla s tím, že ekonomická situace údajně není tak kritická: očekává se mírný růst a také nezaměstnanost by prý neměla rapidně růst. A navíc ve skupině osmi vybraných zemí dostali státní zaměstnanci přidáno: v Německu o 1,3 procenta, v Nizozemsku a Francii dvě procenta. Tato metoda pro výpočet valorizace platů ovšem pokulhává při pohledu do jiných zemí včetně Česka, Itálie, Slovinska, Bulharska či Řecka, kde se naopak platy snižují.
Podle komise je kritika vlád v mnohém nespravedlivá, protože najednou tlačí na změnu systému, který samy vytvořily. Navíc jejich domovská instituce zvaná Evropská rada nabírá v posledních letech lidi často na vysoké posty na rozdíl od komise, která nábor zcela zmrazila. „Pro členské státy, kteří tento systém vytvořily a donedávna jim nevadil, jsme ale snadný marketingový předmět pro jejich voliče,“ posteskl si jeden z unijních úředníků.
Elitářský projekt
Celé handrkování o platy a další výhody vyvolává základní otázku, jaký status by vlastně měli euroúředníci vzhledem ke zvláštnímu postavení mít. V tuto chvíli odpovídá spíše diplomatům vyslaných do zahraničí než podmínkám, za jakých jsou zaměstnáni lidé v národní správě. Platí minimální daň, která je mizivá zejména ve srovnání s padesátiprocentním zatížením Belgičanů. Mají nárok na šestnáctiprocentní příplatek k platu jako kompenzaci za život mimo domovskou zemi (pikantní na tom je, že tento příplatek pobírají i lidé, kteří žijí v Bruselu třeba i třicet let). Nepoměrně štědrý je i penzijní systém, kdy se důchod vypočítává z poslední výplaty, a lidé tak často odcházejí z úřadu s měsíčním příjmem bezmála 6000 eur.
Jakékoli změny jsou ale těžké, jak nasvědčuje pokus v podstatě o kosmetické úpravy. Stávající evropská byrokracie bobtnala v průběhu let po vzoru té francouzské, která je založená na lidech vychovaných ve speciálních školách pro státní úředníky. Podobný elitářský pocit je znát i v Bruselu. „Lidé tu trpí privilegovaným pocitem. Není to zas tak překvapivé, protože unie byla vystavěna jako elitářský projekt,“ poznamenal jeden vysoce postavený úředník komise.
Vědomí zvláštního postavení, znásobené slušným platem a dalšími privilegii pak mnohdy vyvolává pocit nadřazenosti. Nejste-li euroúředníkem, pak nepatříte do „rodiny“ a je na vás pohlíženo svrchu obvykle s poznámkou, že byste se měli pokusit o konkurz. Okolí se zase úředníkům vysmívá, že jsou součástí jedné šedé euromasy, ve které se jednotlivci zabývají většinou nudnou výsečí unijních aktivit. Úředníci jsou rovněž pomlouváni, že příliš nepracují a jsou „nepropustitelní“. Velká část kritiků by přesto sama chtěla do zlaté klece. Evidentně jim jejich vlastní státní služba nenabízí tak výhodné pracovní podmínky. I proto se na každé jedno místo v unijních strukturách v komplikovaných konkurzech hlásí tisíce uchazečů.
Nic však nemusí trvat věčně. Ani euro a celá Evropská unie jakbysmet, jak odráží čím dál skeptičtější hlasy. Málokdo si ale v Bruselu připouští, že by se nakonec více než padesát let budovaná organizace zhroutila. A tak zatímco roste naléhavost, s jakou je potřeba zachraňovat celý evropský projekt, unijní instituce jedou v zaběhaných kolejích a zabývají se například ochranou žraloků.
