Těžký život maléreček

Za pracné kraslice dostávají jejich tvůrkyně pouze pětinu konečné prodejní ceny

Největší koncentrace maléreček na Moravě je ve vesnici Vnorovy. V každé tamní domácnosti maluje velikonoční vajíčka alespoň jedna žena. Dělají to už od dob první republiky, kdy o Velikonocích jezdily v krojích do Prahy s kufry plnými kraslic. Některé tak činí dodnes. Většina z nich si však raději ušetří cestu a kraslice prodává sběrnám, které je dodávají velkoodběratelům v Praze. Jeden z nich, Český národní podnik, potom za malovaná vajíčka v hlavním městě inkasuje částku až pětkrát vyšší.

Malérečka.
Paní Anna Smištíková začíná vajíčka malovat po masopustu. Ve volném čase u verpánku čárá „stužků“ vzorky na bílé škařůpky. Tedy u špalíčku dřeva se lžící na vosk, připevněnou nad svíčkou, rýsuje kovovou trubičkou navinutou na dřevěném držátku vzory na skořápky. Každý ze vzorů musí mít „návaznost až ke dnu“ - každá čára musí navazovat na tu předchozí a musí vést až k dírce. Kdyby malérečka neměla pevnou ruku nebo kdyby jí vzor náhodou nevyšel, přečníval nebo nestačil, může vajíčko rovnou vyhodit. A to je škoda, protože každá škařůpka stojí korunu padesát, o ztracené práci ani nemluvě.
Základní vzory má v hlavě, ale přece je každé vajíčko jiné. Tam, kde nanese vosk, zůstane vajíčko bílé. Když jich takto upraví sto, namáčí skořápky do žluté barvy. Po vyschnutí znovu domalovává voskem a namočí do červené. Tam, kde je vosk, bude vajíčko žluté. Vajíčko dokreslí „černů tužů“. Nakonec se vosk otře a kraslice je na světě.
Ještě však nemá paní Smištíková vyhráno. Mnoho sběren totiž vykupuje jen vajíčka navléknutá na stužky. A navlékání je velmi choulostivý proces: pokud skořápky prasknou, mohou se vyhodit. Za vajíčko se vnorovským vzorem dostane malérečka asi dvanáct korun. Z toho si hradí škařůpky, anilinové barvy, vosk a stužky.

Dvanáct set za měsíc.

Kdysi si vajíčka každá malérečka sama sbírala na dvorku a vyfukovala celá rodina. Dnes si plíce šetří. Prázdné škařůpky jim totiž dodávají spíše skořepkáři, kteří vnitřky vajec prodávají pekárnám. Své zdroje skořápek si malérečky chrání. Hlavně po bílých je vždycky shon. V dnešní době, kdy většina slepic přešla na hnědá vajíčka, jsou ta bílá vzácností. Ale i z hnědých škařůpek jsou hezké kraslice. Němci si prý přejí jen hnědé, protože je považují za autentičtější.
Za dva měsíce namaluje paní Smištíková dvě stě vajíček, za něž dostane zhruba 2400 korun. Na drobné vylepšení důchodu a na dárky pro deset vnoučat to stačí, ale na nic víc. „Z toho malérečky nevyžijů,“ tvrdí.
Najdou se i takové, které z vajíček žijí, a mají na to dokonce živnostenský list. V podobných případech se do výroby zapojuje celá rodina: jeden barví, druhy otírá, třetí navléká na stužky. Většina z nich to ale nedělá jen pro peníze. Krátí si malováním volný čas. Na lavičce před domkem nebo po mši si vyměňují vzory, výrobní tajemství a kontakty na sběrny. A sběrny jsou další zastávkou kraslice na cestě na trh.

Vaječný handl.

O Velikonocích se telefon se u Kočišů netrhne. Od rána do večera volají do vnorovské rodinné sběrny odběratelé. Někdy je to místní prodejna, jindy zase Český národní podnik, který pravidelně za dva měsíce odebírá asi 2500 kraslic.
„Kdysi byly kraslice sezonní záležitostí, ale dnes je poptávka po celý rok,“ říká Marie Kočišová, která sběrnu vede. Každé dva měsíce odváží vajíčka do Prahy. Cenu dopravy, která se pohybuje kolem deseti tisíc korun za cestu, si hradí sama. Za každou ze dvou tisíc pěti set kraslic dostane od patnácti do dvaceti korun, přičemž vnorovský vzor patří mezi nejlevnější. Podobných sběren jsou na Moravě stovky, jen ve Vnorovech deset.
V dřívější éře státní podniky, jako Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), vykupovaly všechno a platily málo: 1,40 koruny za vajíčko. Nebylo proto divu, že malérečky vzory zjednodušovaly. Ludmila Kočišová, tchýně paní Marie, která u Kočišů kraslice kontroluje, se před deseti lety rozhodla obnovit čistotu vnorovského vzoru. Brzy si totiž uvědomila, že v konkurenčním prostředí vyhraje jedině sázkou na kvalitu. Dlouholetá pracovnice ÚLUV nejdříve musela vycvičit malérečky. Nemilosrdně, ač s těžkým srdcem, nedokonalá vajíčka odmítala. „Říkala jsem jim, že když bude kvalita, budů mět aj prácu,” říká. Správnost obratu k tradici potvrzuje i zástupkyně velkoobchodu Ivana Janouchová z Českého národního podniku. „I když na trh pronikají novodobé trendy, tradiční vzory, jako je ten vnorovský, jsou stále nejvíce žádané,“ říká. Přísnost se Kočišovým vyplatila. Dnes mají dvacet čtyři spolehlivých maléreček, které lehce zvládnou nejen komplikovaný vnorovský vzor, ale devět dalších.

Co dělat.

Nejvíce peněz na moravských kraslicích vydělávají pražské velkoobchody, jako je například Český národní podnik, který týdeníku EURO na zaslané dotazy týkající se obchodu, odpověděl stroze a bez uvedení přesnějších čísel. Tento následník ÚLUV, jenž od bývalého podniku ministerstva kultury přebral i většinu zaměstnanců, malovaná vajíčka prodává ve svých Pražských prodejnách. Zlomek také vyváží do tří světadílů. V Praze se jedna kraslice prodává za cenu kolem šedesáti korun, v zahraničí ještě dráže. Vědí to malérečky? Samozřejmě že ano. „Co můžeme dělat?“ ptají se. „Jsme rády, že máme práci.“