Už týdny svět napjatě pozoruje, jak nejbohatší a nejmocnější národ v dějinách neomylně míří k sebezničení. Nejdříve přišla paralýza vlády kvůli rozpočtu, nyní riziko dluhového stropu (které se podařilo odvrátit - pozn. red.).
Přitom celý globální finanční systém je vybudován na představě, že americký dluh v podobě bondů vydávaných ministerstvem financí je nejbezpečnějším přístavem. To dělá z dolaru rezervní měnu do té míry, že Čína i Japonsko nakoupily tyto bondy za více než bilion dolarů, mnohé další země za stovky miliard. Samotná představa, že by tato investice nemusela být zcela bezpečná, vyvolala na trzích patrné otřesy. V nejhorším případě spustí bankrot USA finanční paniku, jež se bude moci rovnat té z roku 2008. Američtí vůdci to samozřejmě vědí, i když si možná plně neuvědomují hloubku rizik. Snad je dohoda na obzoru, ale je naší povinností udělat vše, abychom svému nejbližšímu spojenci zabránili udělat katastrofální chybu.
Frakfurter Allgemeine: První krok
Ještě při žádném jednání o íránském jaderném programu nebyla nálada tak dobrá jako na začátku dvoudenních rozhovorů v Ženevě. Bylo by samozřejmě naivní očekávat, že se spory vyřeší během dvou dnů. Nicméně lze si představit, že v dohledné době dojde k dohodě na jakémsi jízdním řádu, který povede k cíli, s nímž budou moci žít obě strany. To je umožněno právě tím, že nový íránský prezident Rúhání, jistě i pod bolestivým tlakem sankcí, přistoupil k jednáním konstruktivně. Oboustranná nedůvěra je samozřejmě pořád hluboká. Aby bylo možné ji odbourat, musejí obě strany mít vyhlídku na splnění svých klíčových bodů. Západ chce plnou transparentnost íránského jaderného programu; Írán chce konec sankcí a uznání svého práva na civilní využití jaderné energie. Dosažitelnost tohoto cílového stavu stojí a padá s íránskou připraveností otevřít se spolupráci s mezinárodními inspektory. Revolučním gardám, které ovládají vojenské komplexy, se to nebude líbit. V Ženevě jsme však viděli nadějný první krok.
SME: Chátraní
Robert Fico je zase o krok pozadu. Evropská unie už ho sice přinutila brát vážně rozpočtový deficit, ale nemá žádnou páku, jíž by slovenského premiéra donutila k tomu, aby to dělal dobře. A je to vidět. Například na daních pro živnostníky a firmy anebo na druhém pilíři. To vše padá za oběť nedostatku představivosti a také odvahy snižovat veřejné výdaje. Nakonec to uvidí všichni. I ti, kteří nejsou podnikateli a třeba ani nedoufali ve slušný důchod. Protože čím méně bude Fico škrtat výdaje těžkopádného státu, tím více bude muset dusit veřejné investice. Nebude se stavět, nebude se opravovat, tudíž se nevyhnutelně bude chátrat. Kvůli nemocnici, která spadne až za deset let, přece dnes nepůjde nikdo stávkovat. A pro stamiliony z eurofondů, které nepřijdou, protože Fico chce ušetřit drobné na spolufinancování, nikdo nezmění své prezidentské preference.
Čtěte také:
Konec nouzového režimu USA, Kongres zvýšil dluhový strop
Světová ekonomika se propadne, pokud USA nezvýší dluhový strop
