Vídal jsem ho v New Yorku po celá desetiletí. Postával před Rockefeller Center na Páté avenue. Byl velmi chudě, ale důstojně oblečen, vždy s kloboukem na hlavě (indikace toho, že tam pravděpodobně postával již ve čtyřicátých a padesátých letech, kdy elegance bez klobouku nebyla kompletní), trpělivý a vždy s plakátem na tyči s nápisem: The End is Near. Lidé jej považovali za blázna. Co si myslel on o nás, to nevím. Vím však, že nám chtěl něco říci.
V posledních letech jej tam již nevídám. Asi odešel do lepších míst, aniž se toho oznamovaného konce dočkal. Škoda. Dnes mnozí z těch, kteří jsou lépe informováni o stavu světa než podivný pán, by tam se stejným textem asi také chtěli postávat, kdyby měli naději, že kolemjdoucí jen nemávnou rukou a že se zamysleli nad informacemi, ze kterých lze pravděpodobně usoudit, že The End is Near a že to není výplod chorého mozku.
Tohle mně, laikovi, totiž říkají informovaní lidé, vzdělaní v oboru, jejichž cílem není mne a mých 6,5 miliardy „spoluzemšťanů“ strašit.
Považte. Kdyby celý svět konzumoval v kvantitě, ve které konzumují USA, potřebovali bychom ne jednu, ale 5,3 planety. Konzumovat jako Francie, potřebovali bychom je tři, ale konzumovat jako Čína, stačilo by 0,8 planety a jenom 0,4 by bylo zapotřebí, kdybychom konzumovali jako Indie.
To však není celá „story“. V roce 1960 by jeden svět vystačil pro všechny, kdyby konzumoval tehdejším tempem Velké Británie. Dnes by potřeboval tři světy.
A dále si představte: Kdyby Čína dostihla v konzumaci USA (což možná není hudba tak daleké budoucnosti), pak vzhledem k tomu, že má čtyřikrát tolik obyvatel než Spojené státy, potřebovali bychom těch planet přes dvacet. V případě Indie taktéž. Přestáváme se smát našemu pánovi, který (snad z jiných pohnutek) nás přesvědčoval, že konec se blíží?
Neměli bychom mít alespoň vztek, jak jsme neinformovaní, a i kdyby, tak bezmocní, když se dočteme třeba o – z ekologického hlediska – šíleném obchodu, na jehož úspěch se pějí ódy? Ať mi někdo prosím vysvětlí, komu pomůže (já to vím, já jen tak rétoricky…), že Francie vyveze 44 tisíc tun kuřat a doveze 51 tisíc tun (kdyby ta dovezená alespoň mluvila jiným jazykem nebo obohatila francouzskou kulturu, tak bych se neptal).
Irsko vyveze 3500 tun čokoládových sušenek a doveze 3500 tun (chápu – různorodost, bez níž je život méně barevný). Ale proč Německo exportuje 1500 tun brambor, když jich stejné kvantum doveze? Atd. atd.
Indie a Čína (jako příklad, protože dohromady tvoří více než třetinu lidstva) nemohou kopírovat neudržitelný vývoj spotřeby od sýrů po automobily bez katastrofálních důsledků pro život na zemi. Zdá se však, že dělají právě to. A lídři lidstva se spokojí buď se stále stejným: „Něco se musí udělat…“, anebo se jiní spokojí s tím, že docela logicky, když si odmyslíme důsledky, říkají: „Oni také mají právo na dvě auta v garáži jako Američané nebo na pět set druhů sýrů jako Francouzi nebo pár set druhů uzenin jako Němci.“
Existují solidní studie v mnoha zemích s různými prvenstvími ve spotřebě těch statisíců produktů, které „musíme mít“ i za cenu, že ten pán s cedulí „The End is Near“ opravdu tušil, co hlásá.
