Intelektuálové na Blízkém východě i mimo něj mohli dlouho tvrdit: Turecko je důkazem, že islám a demokracie jdou dohromady. Tato víra však zřejmě potřebuje kritické přezkoumání.
Temnější strana tureckého systému se ukázala nedávno, když premiér Recep Tayyip Erdogan obrovsky selhal při zvládání protestů proti výstavbě obchodního centra v istanbulském parku Gezi. Nechápe a nerespektuje postoje svých oponentů. Mnohé v Turecku ukazuje na liberalizaci, ale způsob provádění jednotlivých kroků nikoli.
Staré sekulární elity byly odříznuty od veřejných funkcí ministerstvo po ministerstvu. Armáda byla omezována podivnými obviněními z příprav převratů. Nyní dochází na dosavadní spojence AKP, umírněné islamisty z malé strany Hizmet.
Erdogan mezitím dál instruuje národ o všem od stravy po plánování rodiny. Pokud to dokáže, což je otázka, měl by Erdogan méně komandovat a více naslouchat. Turecko se během jeho vlády vyvinulo. Nyní se on i jeho strana musejí naučit žít s tím, co pomohli vytvořit.
Die Welt: Berlínská politika se poženšťuje
Ještě nikdy nebyly německé političky tak sebevědomé jako dnes. Ursula von der Leyenová ani na okamžik nepochybuje, že se stane ministryní obrany, a pokoří tak jednu z posledních mužských bašt. A sociální demokratka Andrea Nahlesová už se nemůže dočkat velkého rezortu práce a sociálních věcí.
Zřejmě ani nyní nezasedne kolem vládního stolu většina žen, nicméně jejich zastoupení bude důstojné. Není pochyb, že politika se poženšťuje. Angela Merkelová není čelnou postavou ženského hnutí. Přesto šéfka CDU unii tímto směrem posunula – k lítosti mnoha konzervativců. Nakolik se tento společenský posun projevil v berlínské politice, je vidět i na mužích.
Jörg Asmussen se vzdává svého vlivného postu v ECB, aby se stal šéfem kabinetu Andrey Nahlesové. Do Berlína jej prý táhnou i rodinné důvody – chce trávit více času s manželkou a dětmi, kteří žijí v Berlíně. V Kabinetu Angely Merkelové sedí mnoho otců a matek malých dětí. Spojení politiky a soukromého života už dávno není jen ženské téma.
SME: Na Moskvu platí činy, ne gesta
Je správné, že po německém prezidentovi bude zahajovací ceremoniál olympiády v Soči bojkotovat i jeho francouzský kolega. Je to jen symbolické gesto, zasahuje však Putina na citlivém místě – čím méně se nějaký režim může opřít o demokratickou legitimitu, tím větší má potřebu vzbuzovat dojem, že jej ostatní uznávají, obdivují, případně se ho bojí.
Celá olympiáda slouží režimu jen k propagandě a bojkot sice mírně, ale přece zpochybňuje jeden z jeho nosných pilířů. Je však třeba přidat pár ale. Bojkot přichází trochu s křížkem po funuse. Rusko pořádání olympiády prostě nemělo získat, stejně jako jej neměla dostat Čína. Oblíbený argument sportovních papalášů, že sport není politika, neplatí zejména u režimů, jako je ten ruský. Tam je politika úplně všechno včetně sportu.
Čtěte také:
Turecký megaprojekt. Evropu s Asií spojuje podmořská železnice
Erdogan chce v Istanbulu postavit největší letiště na světě
Německý prezident odmítá jet do olympijského Soči. Merkelová váhá
