Ať už komedie kolem vládní platební neschopnosti dopadnou jakkoli, už nyní velmi jasně ukázaly, proč mnoho mladých talentovaných Američanů rovnou odvrhne myšlenku, že by mohli jít pracovat pro svou vládu. Kdo by chtěl pracovat pro zaměstnavatele, jemuž jsou jeho zaměstnanci jedno natolik, že s jejich živobytím hraje nezodpovědné hry?
Lidé pracující pro svůj stát si zaslouží mnohem více než nevšímavost či dokonce pohrdání, jichž se jim dostává ze strany Kongresu s jeho nezodpovědným balancováním na hraně propasti. Zatímco republikánská sněmovna zdržuje navrhováním neprůchodných zákonů, mnoho federálních zaměstnanců strávilo víkend obavami z důsledků vládního kolapsu. Pro více než 800 tisíc pracujících, které stát nepovažuje za klíčové, tato vyhlídka obsahuje ztrátu výplaty, sahání do úspor, prodlení se splátkami hypotéky nebo půjčky od příbuzných. Více než dva miliony klíčových pracovníků budou muset přijít do práce, ale mohou očekávat zpoždění výplat.
Die Welt: Prezident má právo na informace
Proč se divit, že si k sobě spolkový prezident Joachim Gauck zve předsedy všech stran, které se probojovaly do parlamentu? Není to snad samozřejmé, neodpovídá to úloze hlavy státu být v obraze a vědět, co si strany po klíčových volbách myslí, přejí a co plánují? Ne, tak prosté to není. Gauck je přesvědčený demokrat a zastánce parlamentarismu a také politických stran. Pohrdlivé řeči o „politicích“ či apely na „politiku“ mu byly vždy cizí.
Na rozdíl od většiny svých předchůdců se Gauck nikdy neúčastnil koaličních vyjednávání. Rituály stran zná jen jako občan. Zřejmě právě proto chce nyní s politiky mluvit. Od takového Horsta Seehofera či Sigmara Gabriela se vždy můžete něco naučit. Jako by se Gauck svou sérií rozhovorů trochu přikláněl k mocenské politice. Zásahy do jednání by však odporovaly jednak ústavě a jednak jeho přesvědčení. Dvě věci ale mohou prezidentovi ležet na srdci: sestavení stabilní vlády a odvrácení hrozby nových voleb.
The Daily Telegraph: Osbornův hazard
George Osborne se pustil do hazardu. Alespoň z pohledu moderní politiky. Rozhodl se vsadit na inteligenci voličů. Zatímco Ed Miliband slibuje, že je schopen podřídit trh svým představám, ministr naznačil, že zkratky k prosperitě nevedou. Zároveň uvedl, že jeho cílem je do roku 2020 změnit schodek v přebytek. Recept na fiskální přísnost si vypůjčil od Angely Merkelové. Je to vize opatrného hospodaření s odměnou pro ty, kteří tvrdě pracují.
Publikum nejvíce potěšila zmínka o tom, že příjemce podpory čeká ztížení podmínek čerpání. Zároveň však Osborne slibuje investice do infrastruktury, dálnic, železnic, jaderných elektráren nebo špičkového výzkumu. Budoucí vláda toryů bude utrácet více za zásadní projekty, méně za chod státu. Podmanivá vize, ale do voleb 2015 je daleko. Řeč tak byla spíše útokem na Milibanda. Je za ním skryt argument, že životní standard může růst jen v případě, že ekonomika jako celek je v dobré kondici. K tomu levice, pravda, nemá co říci.
Čtěte také:
USA v nouzovém režimu: Památníky zavřené, veteráni doma
USA v platební neschopnosti: zavírají se úřady, zaměstnanci mají nucené volno
