Po týdnu přetrvávajícího šoku z volebních výsledků v krajích stojí za to na chvíli (ale skutečně jen na moment) odběhnout k nějakému odlehčenějšímu tématu. Zaujalo mě poslední číslo měsíčníku Forbes, v kterém česká redakce globálního magazínu přinesla žebříček „padesáti nejvlivnějších žen“ Česka.
Nic proti tomu, zvlášť když má jít o „ocenění žen a zviditelnění jejich práce“. Výsledky samozřejmě rázem oběhly všechna mainstreamová média včetně České televize a Blesku. Nemusíme s nimi souhlasit, ostatně k tomu asi ani nebyl určen (byť například známý business insider Miroslav Motejlek už na facebooku oznámil, že s ním nesouhlasí vůbec a připravuje svůj vlastní „truc-žebříček“).
Žebříčky, srovnávání a ratingy všeho druhu jsou nedílnou součástí dnešní doby. Ostatně svět internetu nabízí několik opravdu zajímavých, například top deset nejznámějších jednookých fiktivních postav, případně top deset nejhloupějších zločinců. Pokud chcete zajít ještě dál, na té samé stránce najdete pět nejlepších způsobů jak si vtipně prdnout nebo top pět způsobů jak vyslovit „top pět“. A nemůžu nezmínit svůj oblíbený nihilistický žebříček na blogu s všeříkajícím názvem „1000 věcí, co mě serou“.
Ale teď doopravdy. Proti samotným žebříčkům se nedá nic namítat, už vůbec ne proti těm seriózním. Potřebujeme je. Pomáhají nám orientovat se, zaškatulkovat si naše vědomosti a lépe se v tom mediálním guláši pohybovat. Ostatně samotná věda funguje tak, že navzájem data měří, porovnává a řadí, a samozřejmě to platí také o ekonomii, která patrně čtenáře Eura zajímá nejvíc.
Potíž je v tom, nakolik vážně ona pozlátkem ozdobená „top“, „best“ a „nej“ bereme. Vzpomínám si na žebříček nejlépe placených manažerů Wall Street z roku 2007, který zdobily podobizny skvěle vyretušovaných manažerů připomínajících bohy. A tehdejší svět je ostatně za bohy měl. Radoval se z toho, že je může porovnat podle výše jejich platů a tomu nejlepšímu z nich kleknout k nohám. Naprostá většina z nich dostala do dvou let vyhazov, případně žalobu, a rázem upadli v nemilost coby symboličtí představitelé chtíče a hrabivosti.
A nemusíme chodit tak daleko do minulosti. Ratingové agentury, které svým „erudovaným“ hodnocením blížící se krizi tak nějak přehlédly, a nyní stejně „erudovaně“ přibližují evropské státy ke dnu, jsou také jedním velkým žebříčkem. Finanční trhy ho sice dnes naštěstí zas tak vážně neberou, zla však stačily napáchat víc než dost. A proto neberme to škatulkování a řazení příliš vážně, zvlášť když se týká věcí, jako jsou peníze, moc nebo vliv. Tak to by bylo na víkend trochu odlehčení a na závěr zbývá jen říct: nevolte komunisty.
Přečtěte si i další komentáře autora:
