Vypadá to, jako by vznikala jakási celoevropská Tea Party
Protože se to stalo ve Finsku, kde se toho nikdy moc neděje, Evropané skoro ani nezaznamenali, že tam došlo k otřesu Evropské unie o síle aspoň osmi stupňů Richterovy stupnice. Epicentrum bylo v Helsinkách, ale otřesen byl hlavně Brusel a Lisabon: ve volbách získala spoustu hlasů euroskeptická strana Praví Finové. Ta sice skončila nakonec třetí, ale je skutečným vítězem. Následky jsou zatím nejasné, ale tahle strana teď bude mít reálný vliv na to, zda Finsko bude souhlasit se záchranným fondem eurozóny.
Teď však popořadě: co se vlastně stalo, kdo je za tím, co to může vyvolat, čím to bylo způsobeno a proč k tomu došlo.
Ze šesti na 39
„Je to velký třesk pro finskou politiku,“ prohlásil politolog Jan Sundberg z Helsinské univerzity. Na tenhle postřeh však člověk politologem být ani nemusí.
Praví Finové byli spíše bezvýznamnou stranou a zdálo se, že jejich úspěch kulminoval před dvěma roky, kdy byli pátí ve volbách do Evropského parlamentu se ziskem skoro deset procent a jejich lídr Timo Soini obdržel nejvíc preferenčních hlasů. Strana teď skončila ve volbách třetí, ale její dramatické posílení ze šesti na 39 křesel v parlamentu znamená, že vítězní konzervativci je musejí pozvat k rozhovorům o sestavení nové koaliční vlády.
Není to úplně dobře. Praví Finové jsou považováni za populistickou a antievropskou stranu, navíc zaměřenou proti přistěhovalcům. Na rozdíl od Švédska, kde nikdo moc nechce spolupracovat s krajní pravicí, ve Finsku je berou za přijatelnou stranu, protože nejsou zatíženi neonacistickou minulostí.
Jejich příchod do vlády by sice znamenal, že se o něco obrousí jejich antievropanství, ale současně by se nová evropská politika Finska posunula o pár stupňů víc směrem k europesimismu.
Muž za tím vším
Je chytrý, vtipný a má charisma. Timo Soini dovedl stranu Praví Finové z bezvýznamnosti až k pozici hlavního evropského hybatele současnosti. „Přitahuje davy jako mucholapka mouchy,“ řekl jeden finský volič agentuře AFP poté, co ho sledoval na předvolebním mítinku.
„Dobře mluví – a dělá to takovým způsobem, který je přístupný obyčejným lidem a v němž i komplikované věci znějí jednoduše,“ uvedl další. Čili je příjemný, bodrý a vypadá, že mluví za každého. Ale je taky svůj. Například se nechává fotit se šálou anglického klubu Millwall, což není zrovna klub, který by byl mezi zahraničními fanoušky anglického fotbalu oblíben. Ještě silnější poselství o jeho samostatných postojích vydává fakt, že konvertoval ke katolictví, což je v protestantské zemi, kde katolíci představují jen jedno procento obyvatel, docela zvláštní.
Jeho evropská vize spočívá v tom, že by se unie měla vrátit ke svým kořenům v dobách před vytvořením eurozóny. Dokud se to nestane, bude podle něj platit, že „kde je EU, tam je problém“. „Byl bych rád, kdyby EU byla svobodnou hospodářsko-tržní unií nezávislých států,“ prohlásil.
Ve Finsku se prezentuje jako obránce obyčejných lidí a dává najevo, že nejlepší je žít prostým životem. Nedá se říct, že káže vodu a pije víno: přestože je poslancem Evropského parlamentu, nežije nad poměry. Naopak, jeho rodina se dvěma dětmi zůstává pořád ve stejném bytě v činžáku, kde on sám bydlí od svých šesti let.
Liberálové ho vykreslují jako xenofoba a obviňují jeho stranu z toho, že rozehrává falešnou hru kolem přistěhovalců. Novináři, kteří sledovali Soiniho předvolební vystoupení, si však všimli, že nikdy o přistěhovalcích nehovořil, protože si dával úzkostlivě pozor, aby nebyl z xenofobie nařčen. Hovořil tedy o penzích, práci, obavách lidí o práci a krizi Evropské unie. Vyplatilo se mu to, protože dostal i hlasy Finů, kteří by extremistu nikdy nevolili.
Jeho politické poselství má dvě strany: na jedné je zastáncem tradičního štědrého sociálního státu severského typu, požaduje například vyšší zdanění bohatých a větší státní zásahy do ekonomiky, na druhé se barví jako nacionalista, jemuž se nelíbí, když skandinávské štědrosti využívají cizinci.
Finové teprve uvidí, jak se vyvine dál. Ale faktem je, že teď naplno přistál v evropské politické krajině.
Finské peníze nedáme
Finsko je totiž v zemích eurozóny výjimkou. Parlament tam může hlasovat o podobě záchranného fondu eurozóny. Kdyby nebyly volby, byla by to jen formalita, protože Finové dosud byli eurouvědomělí. Teď je to jinak. Euroskeptici, kteří se vždy vyjadřovali proti tomu, aby Finsko doplácelo na hříchy ostatních, mají vliv. A to by mohlo zablokovat snahy o stabilizaci evropských financí. Bez finského „jaa“, tedy „ano“, se eurozóna neobejde. Pokud totiž ze systému záchranného fondu kterákoli země vypadne, systém se zhroutí a evropská dluhová krize se tak ještě zhorší. Tohle riziko přichází zrovna v době, kdy se po Řecku a Portugalsku objevují noví kandidáti na finanční pomoc, například Španělsko nebo Itálie.
Finsko slíbilo, že bude ručit v hlavním záchranném balíku eurozóny sumou čítající osm miliard eur (to je necelých 200 miliard korun). To se dá přežít, zvlášť když jde o tak bohatou zemi, jakou Finsko je. Jenže princip je princip: „Musíme přestat s rozdáváním peněz cizím státům. Je nás jen 5,5 milionu, prostě si to nemůžeme dovolit,“ komentovala v závěru kampaně situaci kandidátka Pravých Finů Tuula Kuusinenová.
A co říká Soini? „Prosazení euroústavy bylo chybou. Pokud nyní ještě vytvoříme permanentní stabilizační fond, bude to katastrofální chyba, kterou nemůžu akceptovat. Je nezodpovědné utrácet finské peníze za takový záchranný balíček.“
Kdysi byli Finové chudí, pak se jim začalo dařit. A potom přišla Nokia, a vše bylo dokonce skvělé. Budoucnost taky. Teď už to tak nevypadá.
Nokia ve Finsku pomalu končí. Přenáší výrobu do levnějších míst. Finové se bojí o práci. Soini samozřejmě nedostal hlasy kvůli tomu, že si umí s voliči tak hezky popovídat. Lidem je úzko. Bojí se, že i když přijde oživení, nebude víc pracovních míst a že nezaměstnanost bude pořád nezdravě vysoká.
Také snížení penzí voliče rozčílilo.
Je to o to horší, že staré finské jistoty už nějak neplatí. Dokonce i dřevo, finské „zelené zlato“, přestalo být motorem ekonomiky. Už tolik nevydělává, neposkytuje obživu. Jedny papírny za druhými zavírají a dělníci přicházejí o práci.
Pravá vpřed
Úspěch Pravých Finů odpovídá novému politickému vzorci v Evropě: lidé začínají dávat hlasy stranám, jež stojí hodně vpravo a vymezují se proti Evropské unii. Nacionalisté získávají vliv, zatímco tradiční strany jsou na ústupu.
Je to patrné v Nizozemsku, Dánsku, Švédsku, v Itálii (seznam je však delší). Dokonce ve Francii si v průzkumech veřejného mínění vede stále lépe Marine Le Penová, která chce zrušit euro.
Spojme si to dohromady. Vypadá to, jako by vznikala obdoba spontánního amerického hnutí, jakási celoevropská Tea Party.
Určitě uslyšíme automatické vysvětlení, že Finové naběhli populistům. Stejně jako ostatní země, kde bodovala (a kde bude bodovat) nacionalistická pravice.
Ale zřejmě to má hlubší kořeny. Pocit odcizení mezi lidmi a politickou třídou sílí. Stejně tak posiluje nespokojenost a frustrace: věci měly být stále lepší, ale jeví se stále horšími.
V unii je skoro pětadvacet milionů lidí bez práce a starousedlíci nemají chuť vítat nově příchozí. Berou jim práci, budoucnost a žijí z jejich daní.
K tomu je tady ekonomická nejistota. V Itálii a Španělsku se mluví o ztracené generaci lidí, kteří nemohou najít práci. Mají pocit nespravedlnosti – ale stejný pocit křivdy mají i lidé, kteří by měli platit na vykoupení zemí, jež si žily nad poměry.
Správný závěr zní, že katapultáž Pravých Finů ukazuje, jak moc je Evropa nervózní a jak ztrácí trpělivost s elitami, které jsou u moci.
