Tichá bouře

V ostravsko-karvinském revíru již pracuje jen pětina horníků. A útlum dále pokračuje

Největší černouhelný revír někdejší federace – ostravsko-karvinský – zasáhl počátkem devadesátých let útlum. Zatímco předtím těžilo v oblasti čtrnáct samostatných podniků, nyní má OKD v rukou pět samostatných dolů s roční těžbou kolem čtrnáct milionů tun. Z původní stovky tisíc zaměstnanců dnes v OKD pracuje necelých devatenáct tisíc a i nadále se počítá s postupným snižováním stavů. Svého času se proto mluvilo skoro o zázraku, že v oblasti nepropukly velké sociální bouře. Proč nedošlo k nepokojům?
„Nedokázal jsem si to vysvětlit, že k žádným sociálním bouřím nedošlo. Sám jsem je tehdy očekával. Faktem je, že soukromý sektor v 90. letech absorboval obrovské množství pracovní síly,“ říká sociolog Dušan Šimek z FF UP v Olomouci. Radikální útlum tehdy kompenzovaly sociální dávky a hlavně skutečnost, že horníci se postupně zapojovali do práce na povrchu, do rekultivace, ale i do jiných sfér. „Nebylo to provedeno tak drasticky jako v Anglii v 70. letech v hornických oblastech kolem Newcastlu. Tam se tehdy hornictví takřka likvidovalo a k těžkým sociálním bouřím skutečně došlo. Margaret Thatcherová nechala umřít několik z asi 130 horníků, kteří zahájili hladovku,“ připomněl Šimek.
Analytik karvinského úřadu práce Dalibor Závacký míní, že relativní absenci velkých nepokojů lze vysvětlit situací na trhu práce v počátcích transformace: „Těch příčin je víc. Rostla ekonomika, rozrůstal se sektor služeb, vzhledem k tehdejší minimální mzdě byl zájem i o vyřazené dělníky. V té době mohli bývalí horníci najít práci relativně snadno.“ Ekonom připomíná i tehdejší odlišná pravidla odchodu do předčasného důchodu či omezení pro hornické učně, kteří mohli začít pracovat v dole až od 21 let. Jiná situace ale panuje dnes. Jak upozorňuje Závacký, „volných míst na trhu je nyní mnohem míň, takže odcházející horník má mnohem větší problémy při hledání uplatnění“.

Levní Poláci.

Na počátku 90. let byla v Česku zcela zrušena hornická učiliště. Do dolů se navíc po revoluci nikdo nehrnul. Není divu že profese jako horník-razič, rubač, důlní zámečník a další takřka vymizely. OKD to řeší najímáním horníků z Polska a Slovenska. Poláků do dolů v revíru dojíždí kolem tří tisíc. Nejde však o kmenové zaměstnance OKD, ale o dělníky zahraničních dodavatelských firem, které přivezou potřebné dělníky a „na klíč“ na vlastní zodpovědnost provedou například porub vybraného úseku. Pro vlastníka dolů je to zjevně výhodné. O sociální zázemí či pojištění Poláků se nemusí starat, rizika nese dodavatelská firma. Jenže je to výhodné i pro horníky? „Existují dodavatelské firmy, které je dřou z kůže. Dalo by se říct, že Poláci v nich dělají v dost horších ekonomických podmínkách. V některých je to dost drsné. Nějaký zákoník práce, nemocenská nebo důvody výpovědi – na to se tam nehraje,“ tvrdí šéf hornických odborů Miroslav Syrový, „a nám svým způsobem podrážejí cenu práce. Nevztahuje se na ně naše kolektivní smlouva. I když samozřejmě chápu, že bez dodavatelů to nejde, českých horníků je nedostatek.“
Jaké jsou platy Poláků? „V průměru jsou menší než u českých horníků. V tom čísle jsou nicméně také platy manažerů, takže mnoho neříká třeba při srovnání s OKD,“ říká Závacký a průměr mezd v šesti náhodně vybraných polských dodavatelských firmách vyčísluje na 19 300 korun. To je asi o pět tisíc méně, než činí průměr platů v OKD.
Svou roli hraje také to, že v Polsku horníci odcházejí do důchodu už v pětačtyřiceti letech. U nás nic podobného není, takže Polákům po pětačtyřiceti nic nebrání nastoupit do dodavatelské firmy a pracovat v českém dole. Přestože podle průměrných čísel si Poláci vydělají méně než Češi, odboráři tvrdí, že celkové náklady na jejich zaměstnání jsou vyšší. „Z pohledu krátkodobé ekonomiky dodavatelské firmy nejsou levnější. Spíš bych řekl, že jsou dražší. Pro OKD jsou ale určitě výhodnější z dlouhodobého hlediska. Když chtějí zavřít důl, jednouše rozvážou smlouvu s dodavatelskou firmou a o jejich horníky či odstupné se nemusejí starat,“ míní Syrový, který je také členem dozorčí rady OKD.

Prestiž a rodina.

V tabulkách výzkumů sociální prestiže povolání se horníci ještě v roce 1989 pohybovali poměrně vysoko. Lidé jejich pozici ocenili na sedmé místo důležitosti povolání - těsně za takové profese, jako jsou například lékaři, vědci, středoškolští učitelé či inženýři. Naopak duchovní se tehdy ve stejných tabulkách ocitli na třicátém místě. Dnes je postavení horníků v podobných výzkumech zhruba opačné. „Prestiž byla uměle politicky tlačena nahoru, protože jsme potřebovali uhlí, zvlášť koksovatelné. Mzda byla dvojnásobně až trojnásobně vyšší než u dělnických povolání v jiných resortech. V dole se platilo za riziko. Jinak šlo, s výjimkou předáků a odborníků, většinou o nekvalifikovanou práci,“ tvrdí sociolog Dušan Šimek.
Změnila se však zřejmě i podoba hornické rodiny. „Řekl bych, že klasickou hornickou rodinu již dnes nenajdeme. V každém případě už asi není možné ji uživit z jediného hornického platu. Domnívám se, že stejně jako všude jinde je v těchto rodinách méně dětí než dříve. Mění se také struktura jejich konzumu, protože jednoduše nemají na to, aby žili tím způsobem, jako žili dříve. Lze hovořit i o příznacích chudoby,“ říká Šimek.
Jde asi i o generační problém. „Ubylo takzvaných hornických rodin, ve kterých by se profese dědila z otce na syna. Dneska lidi z šachty utíkají při jakékoli příležitosti, kdy můžou získat práci jinde. V dole dělají spíš krátkodobě a berou to jako nutné zlo. Takových, kteří ke své šachtě něco cítí, je stále méně,“ domnívá se odborář Syrový. Podle něj se změnil i samotný rytmus hornické práce. „Dnes šachty běží na pět i šest směn, stroje běží nepřetržitě dvacet čtyři hodin. To dříve neexistovalo, dělalo se maximálně na tři směny. Ten tlak na produktivitu je obrovský.“
Rizika spojená s prací v dole jsou i dnes vyvážena poměrně vysokým výdělkem, přestože ten je v průměru spíše ilustrační. „V OKD byla loni průměrná mzda 24 584 korun, což je vysoko nad republikovým průměrem,“ tvrdí mluvčí Věra Breiová. Relativně vysoký odstup hornických výdělků vůči ostatním profesím z osmdesátých let se logicky s tržním prostředím stále více smazával. „V hornictví jsou dnes výdělky pěkné, ale takových lze dosáhnout i v jiných firmách,“ doplňuje ekonom Závacký.
V České republice nemají horníci v odchodech do důchodu nijaké zvýhodnění proti jiným profesím. Za návštěvami vládních politiků v dolech na Karvinsku v posledních měsících stála právě snaha odborů o prosazení toho, aby horníci mohli odcházet do důchodu dříve. „Do roku 1992 to bylo tak, že ti, kteří měli odfáráno patnáct let, mohli jít do důchodu v 55 letech. To padlo a teď jdou do důchodu všichni až v 62, respektive 63 letech,“ říká odborář Dolu Paskov Josef Nejezchleba v jednom z březnových čísel týdeníku Horník. Ve skutečnosti jsou podmínky odchodu horníků do důchodu složitější. Podle počtu odpracovaných let může jít (ale také nemusí) horník uhelných dolů do důchodu v 55 letech, pokud pracoval pod povrchem patnáct a více let. Může to být ale také v 59 letech, jestliže dělá v dole aspoň jedenáct let. Když mu v tom nezabrání zdravotní problémy, může tedy v dole pracovat teoreticky i po šedesátce. „Je to naprosto absurdní, protože ve všech zemích s nějakou hornickou tradicí jsou pro horníky jiné podmínky než pro zaměstnance ostatních oborů. Třeba v Polsku odcházejí horníci do důchodu v pětačtyřiceti letech. Těžko si představit, že v těch těžkých podmínkách dolu by mohl dělat člověk v šedesáti letech,“ říká mluvčí dolů.
Do dolů sfárali v posledním roce na pozvání odborů tři vrcholní politici: Zdeněk Škromach, Jiří Paroubek a Bohuslav Sobotka. Při svých návštěvách jednali s horníky také o důchodových zákonech. Ty jsou nastaveny tak, že část horníků, která odešla do důchodu po roce 1995, má penzi podstatně nižší než jejich kolegové, kteří odešli před rokem 1995. Přitom dělali stejnou práci a odpracovali stejný počet let. Rozdíl ve vyplácených důchodech přitom narůstá a podle odborů činí již něco kolem 2500 korun.
Podmínky pro výplatu hornických důchodů má nyní srovnat nový zákoník práce, který si přes zamítavý postoj Senátu i prezidenta prosadili ve sněmovně sociální demokraté a komunisté. Horníků se týká tzv. přílepek, který k zákoníku přidali ostravští poslanci Břetislav Petr (ČSSD) a Jaroslav Gongol (KSČM). Úprava stanovuje, že ti, kteří v nejobtížnějších podmínkách pracovali aspoň patnáct let, mohou získat až dvanáctitisícový důchod. Stát by to podle poslanců mělo přijít asi na osmdesát milionů korun ročně.

Uhlí na čtvrt století.

Tak či tak, zdá se, že na severní Moravě dříve nebo později hornická profese vymizí. Otázka je, zda to bude nedostatkem uhlí, nebo spíše nezájmem o práci v dole. „Dříve nebo později ty zásoby dojdou,“ říká mluvčí OKD, „v tuto chvíli ale nemáme záměr útlumu jakéhokoliv dalšího dolu.“ Podle zprávy Státní energetické koncepce se zásoby černého uhlí vyčerpají po roce 2030, u hnědého uhlí v sokolovské pánvi zhruba v roce 2040. Jediným ložiskem v ČR, kde bude možné těžit dlouho po tomto období, zůstává severočeská hnědouhelná pánev. Vytěžitelné zásoby v tamních lokalitách představují 1,9 miliardy tun a umožnily by nepřetržitou těžbu i po roce 2100. V případě energetické krize existuje ještě dalších asi 450 milionů tun zásob v takzvaných rezervních lokalitách. V důsledku územně ekologických limitů je však k těžbě uvolněno pouze 40 procent využitelných zásob. Podle koncepce tak při předpokládaných těžbách ukončí současné těžební lokality svoji činnost mezi roky 2017 (lom ČSA) a 2056 (lomy Vršany-Šverma). V té době již však zřejmě nebudou dávno postačovat jiné zásoby – zmizí totiž čeští horníci.

Marný boj o Duklu Pro horníky na Havířovsku je nyní hlavním tématem zavírání Dolu Dukla. K likvidaci šachty, která funguje sto dva let a v lednu zaměstnávala kolem 1600 zaměstnanců, dojde počátkem příštího roku. Loni se vedení OKD rozhodovalo mezi dvěma alternativami. Jedna počítala s těžbou do roku 2012 se ztrátou 3,6 miliardy. Ta druhá, posléze vybraná představenstvem, zahrnovala dotěžení zásob 590 tisíc tun uhlí do konce letošního roku a jeho technickou likvidaci do dvou let – se ztrátou 790 milionů korun. „Důl Dukla je dlouhodobě prodělečný, jeho ztráty se kryly výnosem z jiných šachet a za současných cen uhlí a předpokládaného vývoje není ekonomické tam těžit. Roční ztráty se pohybují ve stovkách milionů korun,“ tvrdí mluvčí dolů Věra Breiová. Podle odborů to však záleží také na časovém zhodnocení uhlí. „Na Dukle zůstává zhruba čtyři miliony tun, jejichž těžba je z dnešního pohledu neekonomická. Ale těžko odhadnout, jak by se tyto zásoby mohly zhodnotit za čtyři pět roků s ohledem na vývoj na světových trzích s ropou či potřebností zdrojů,“ domnívá se Syrový. Breiová nesouhlasí: „Ano, uhlí tam je, ale těžba by tam byla maximálně do roku 2009 nebo 2012, což není až tak dlouhodobý horizont. Usoudilo se, že i v dalších třech letech by byly ztráty, a nebyl důvod je znovu krýt zisky z jiných šachet.“
Zavírání Dolu Dukla se ale obešlo bez demonstrací. Polovina z 1600 zaměstnanců zavírané šachty totiž získá práci na jiných pracovištích v OKD. „Proti čemu by stávkovala ta půlka, která ví, že dostane práci? Získávat nadpoloviční většinu podpory by bylo velmi složité,“ vysvětluje odborář Syrový. Těm, kteří práci nezískají, navíc nabízejí úřady práce rekvalifikaci „Odstupné je podle počtu odpracovaných let stanoveno na pětinásobek až dvanáctinásobek průměrného měsíčního výdělku,“ upřesňuje mluvčí OKD.
I tak ale útlum Dukly znovu oživil debaty o budoucnosti horníků a vrátil na stůl otázku týkající se privatizace OKD. Odborář Miroslav Syrový tvrdí, že stát se měl více inspirovat dlouhodobou strategií útlumu dolů ve Francii. „Prosazovali jsme francouzskou cestu. Francouzi koncem 70. let řekli, že do roku 2005 bude vytvořena koncepce postavená na jaderných elektrárnách a toho roku skončí těžba. Stát vytvářel podmínky pro firmy, zejména automobilky, fungovaly sociální programy a vše bylo připravováno pro konečný útlum. Dělník tehdy věděl: za tři roky nastupuješ do rekvalifikace a za tři roky děláš na lince u Renaultu,“ vysvětluje Syrový. Podle něj měla francouzská cesta i ekonomické výhody, „byť na začátku takový program vypadal drahý, ve finále ten systém vyšel nejlevněji, protože nezaměstnaní by přišli stát mnohem dráž.“