Všichni jsou proti. Desetikorunová spotřební daň, kterou chce na litr vína uvalit Nečasova vláda, spojuje rozkmotřené vinaře. Rozdělila je jiná daň – povinný odvod do Vinařského fondu. Tato veřejná instituce, oddaná politickým a vybraným privátním zájmům, má řadu kritiků. Už dlouho poukazují na to, jak rozhazuje desítky milionů každoročně vybraných od vinařů a darovaných od státu. > Daňoví poplatníci netuší, že na propagaci moravských a českých vín věnovali půl miliardy. Tolik spolu s dalšími stamiliony korun od vinařů proteklo fondem za deset let. S jakým efektem? Češi pijí stále více vína z dovozu.
Výdobytky vinařů, o kterých se jiným výrobcům alkoholu může jen zdát, neunikly Kalouskovu ministerstvu pátrajícímu po každé koruně pro státní kasu. Zvýšení spotřební daně z nuly na deset korun za litr už prošlo vládou. Nad jindy silnou vinařskou lobby momentálně vítězí pivovarníci a lihovarníci, dávno zatížení daní, kterou jim stát průběžně zvedá. Jejich hlas sílí úměrně tomu, jak padá konzumace piva a kořalek. Naopak víno je stále oblíbenější.
A ministerstvo financí počítá: na spotřební dani loni lihovary odvedly téměř sedm miliard, pivovary čtyři a půl miliardy, výrobci tichého vína ani korunu. Z něj by přitom mohlo ročně kápnout 1,3 miliardy, očekává Kalouskův úřad. Ze šumivého vína stát vybere zhruba tři sta milionů za rok.
Výjimka padne, přijde nová
„Lepší než všeobecně zvyšovat sazby stávajících daní je hledat bílá místa, která z různých důvodů zdaněna nejsou,“ obhajuje první náměstek ministra financí Ladislav Minčič (ODS) záměr uvalit desetikorunovou spotřební daň na litr tichého vína. A to při vědomí, že litr vína se z průměrných 64 korun zdraží zhruba na 76 korun, u „sedmičky“ asi o osm korun. Změnu sazby odůvodňuje Minčič také snahou o daňovou spravedlnost v oblasti alkoholických nápojů, kterou nyní nula u tichých vín narušuje. Zdanění má zatížit vinaře od roku 2014.
„V prvním ,protischodkovém‘ balíčku tento návrh není. Bude až ve druhém, spolu s uhlíkovou daní,“ upřesňuje Minčič. Předpokládá, že do té doby si Česko v Bruselu dohodne výjimku pro malé vinaře, kteří dani uniknou. Vyrobí přitom asi čtvrtinu z tuzemské produkce. Hranicí pro osvobození má být deset tisíc litrů vyrobených za rok. Důvodem úlevy pro drobné producenty není jen soucit s nimi, ale i složitý výběr daně. Finanční úřady by ani nebyly s to tisíce malých vinařů a jejich daňovou zodpovědnost zkontrolovat. A velmi pravděpodobně neuhlídají ani šedou zónu, kterou nepopulární krok podpoří.
Pod taktovkou profesního svazu teď vinaři podepisují petici a přesvědčují zákonodárce, aby vládní návrh nepodpořili. Argumentují byrokracií, finanční zátěží, znevýhodněním vůči vínům ze sousedním zemí. Obávají se, že vinařská turistika se z jižní Moravy přesune do Rakouska. A hlavně zdůrazňují, že žádný vinařský stát v Evropské unii spotřební daň na tiché víno nemá. Je ale Česko vinařskou zemí, když přes šedesát procent spotřebovaného vína je z dovozu? Právě na něj a zejména na levná italská a španělská vína, která u konzumentů z nižších sociálních vrstev konkurují pivu, míří chystaná daň především, snaží se vysvětlit rozhorleným vinařům Miroslav Kalousek (TOP 09). Ekonomové to vidí stejně. Desetikorunová daň je pro krabici za dvacet korun tíživější než pro sedmičku slušného vína za stovku.
Fond bez suverenity?
Méně konkrétní je vize, jak dál s Vinařským fondem. Ministerstvo financí spočítalo režijní úspory, které by přineslo převedení různých fondů pod příslušná ministerstva. U Vinařského fondu nejsou nijak závratné, ročně jen kolem pěti milionů. Zamýšleným odkloněním pod ministerstvo zemědělství by fond přišel o suverenitu, ale je naděje, že by se dostal pod veřejnou kontrolu. Ministru zemědělství Petru Bendlovi (ODS) se ale Kalouskovy rady nelíbí. Nechce si od něj nechat diktovat, jak má s fondy a dalšími organizacemi ze svého resortu naložit. Jak Bendl říká, dokáže si představit, že Vinařský fond bude dobrovolný a stát mu dál bude posílat peníze. Jenže už méně.
Fungování fondu v dosavadní podobě je výbušné téma i mezi samotnými vinaři a dovedlo je k rozkolu. „Přerozdělování peněz je podpora neschopnosti. Ať je fond dobrovolný, ne, že jeho existenci nařizuje zákon,“ dlouhodobě odsuzuje tuto „vymoženost“ Josef Valihrach, předseda nedávno založené Vinařské asociace. Zakládá si na tom, že jeho vinařství se obejde bez dotací. Vína od Valihracha patří k nejoceňovanějším moravským vzorkům na uznávaných světových soutěžích.
Místo aby podporoval vinohradnictví a vinařství jako součást zdejšího kulturního dědictví – a s touto myšlenkou se zrodil – zdvojuje marketing velkých producentů a ve svém důsledku podporuje největší dovozce levných vín. Takto se do fondu sídlícího v Brně opřela opoziční asociace. Strefovat se do něj je vcelku snadné. Náboje fond servíruje na zlatém podnose: dva a půl milionu korun pro zahraniční obchodní řetězec, patnáct milionů na nízkoúrovňovou filmovou komedii Bobule a její pokračování, snad věčná smlouva s PR agenturou, každoročně minimálně dva miliony majiteli restaurantu pod Pražským hradem, finančně zajímavé vztahy s reklamní agenturou či neprůhledné toky peněz k personálně propojeným organizacím.
Milionové zakázky bez tendrů
O rozdělování peněz nastřádaných ve Vinařském fondu rozhoduje jedenáctičlenná rada složená z regionálních politiků a vinařů, kteří schvalují také podpory sami sobě. Na počínání radních dohlížejí další politici z dozorčí rady v čele s jihomoravským hejtmanem Michalem Haškem (ČSSD), hlasitým zastáncem vinařských výsad. Nezávislá kontrola si hospodaření fondu nevšímá. Už jen proto, že Nejvyšší kontrolní úřad mu za celých deset let nevěnoval pozornost, měl by se na hospodaření fondu podívat. Týdeník Euro zmapoval z databáze fondu dostupné výdaje od roku 2007 a dává nápovědu.
Nejtučnější obnosy jdou z pokladny fondu na zakázky soukromým firmám. Nikoli vinařským. Až na vzácné výjimky se přitom jejich zadavatel neunavuje vyhlašováním výběrových řízení. „Bylo by to zbytečné a nehospodárné,“ prohlašuje ředitel Vinařského fondu Jaroslav Machovec. Tvrdí také, že nikde nebyly naplněny podmínky pro vyhlašování soutěží podle zákona o veřejných zakázkách. Ročně přitom některým firmám vyplácí víc než dvoumilionové částky.
Externí dodavatele služeb je fond povinen vybrat v souladu s předpisy o zadávání veřejných zakázek. I tímto podmínila Evropská komise před šesti lety svůj souhlas s tím, že Česká republika může pokračovat ve státní podpoře, za jakou považuje aktivity Vinařského fondu. Brusel zároveň zdůraznil, že bere na vědomí závazek českých úřadů dohlédnout na průhlednost při rozdávání zakázek. Kam se státní slib vytratil?
Ani antimonopolní úřad nikdy neměl s Vinařským fondem co do činění. „Ze zákona, který ho zřizuje, vyplývá, že fond zřejmě naplňuje definici veřejného zadavatele,“ uvádí mluvčí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Kristián Chalupa. Jak dodává, spolehlivě to určí konkrétní správní řízení.
Dotuje Hašek i Rath
Zákon však hovoří jasně: veřejným zadavatelem je právnická osoba financovaná převážně státem či jiným veřejným zadavatelem nebo taková, u níž stát jmenuje či volí víc než polovinu členů statutárního orgánu nebo dozorčí rady. Jak je to u Vinařského fondu? Všechny členy rady jmenuje ministr zemědělství, dozorčí radu Poslanecká sněmovna. Fond dostává peníze od státu i krajů, logicky nejvíc od Jihomoravského.
Kraje jsou navzdory ekonomické situaci čím dál štědřejší. Před sedmi lety dostal fond z tohoto zdroje dva miliony korun, v roce 2009 už čtyřikrát tolik. Na dotacích kraje nešetřily ani v minulém roce, kdy na účet fondu poslaly sedm a půl milionu korun, z toho pět milionů bylo od Haškova hejtmanství. Poprvé se s půlmilionem přidal Středočeský kraj řízený Davidem Rathem (ČSSD). Stejnou částku chce věnovat i letos.
Platí přitom pravidlo, že čím víc kraje do fondu přisypou, o to bohatší bude příspěvek od státu. Do krajů se ovšem darované peníze různými cestami vrátí. Z pěti milionů si Jihomoravský kraj letos zpátky stáhne téměř tři miliony prostřednictvím své Centrály cestovního ruchu. Způsob, jak dostat zpátky téměř polovinu z půl milionu odevzdaného loni fondu, se našel i pro Středočeský kraj. I když trochu krkolomný. Příspěvek 240 tisíc korun šel na prezentaci vín na Středočeských pivních slavnostech.
Nadlimitní honoráře
Na prvního máje se již tradičně bude v areálu Villy Richter na Pražském hradě slavit Svátek růžových vín. Vstupenku za sto korun mohou návštěvníci proměnit za pět degustačních mincí. Akci sponzoruje Vinařský fond na základě dlouhodobé smlouvy s nájemcem luxusního restaurantu, pražskou společností Rubikon režiséra Jaroslava Hykla. Ročně firma dostává od fondu dva miliony korun, někdy i víc. Luxusní restauraci, která propaguje tuzemská a italská vína a v jejímž vinném lístku nechybí ani sortiment z Francie, vyplatil fond během šesti let téměř třináct milionů korun. Vše je ošetřeno smlouvou o marketingové spolupráci. „Smlouva vyprší koncem tohoto roku. Obsahuje opci a bude záležet na rozhodnutí rady, zda opce bude využito, či nikoli,“ uvádí ředitel fondu Machovec.
Co se skrývá pod smluvně zakotvenou marketingovou spoluprací s Rubikonem, těžko říct. Povinností fondu je zveřejňovat informace o uzavřených smlouvách. Brněnská instituce si ji vysvětluje tak, že uvádí pouhý seznam, někdy i bez finančních částek a zpravidla bez zřetelného sdělení, co konkrétně má protistrana za smluvní obnos odvést. Jaký prospěch má fond za dva miliony i více korun, které Rubikon ročně dostává, aniž by je vysoutěžil? Dozorčí rada fondu se o to nezajímala. „Žádný podnět dosud neřešila, protože žádný neobdržela,“ konstatuje šéf rady Hašek.
Letitým partnerem fondu pro PR služby je pražská společnost Omnimedia. Její honorář přesáhl za pět let deset milionů korun. „Agentura byla vybrána ve výběrovém řízení. Na základě toho s ní byla uzavřena smlouva. Plnění ze smlouvy se ročně pohybuje kolem jednoho a půl milionu korun,“ vyčísluje Machovec. Přehledy na webu ovšem přiznávají agentuře Omnimedia výrazně bohatší odměny. Nejvíc – 3,4 milionu korun – inkasovala v roce 2007. Jen o málo méně dostala o rok později. Jen jedenkrát byla výplata těsně pod dvoumilionovou hranicí. Na jak dlouho byla smlouva uzavřená, už Machovec neodpověděl. Ani na dotaz ohledně soutěže. Žádné informace o tendru se ve veřejně přístupných zdrojích najít nepodařilo. Otázka, jak to bylo s celou soutěží, tedy zůstává bez odpovědi.
Všechny cesty vedou do Zlína
V centrální databázi veřejných zakázek figuruje fond jako zadavatel jedině u tendru na komunikační strategii pro značku Vína z Moravy, vína z Čech. Tříletou zakázku za sto milionů vyhrála předloni na jaře zlínská firma Comtech, se kterou fond spolupracoval už předtím. Letité partnerství přináší pro lidi z Comtechu i další plody vypěstované za finanční pomoci fondu. Za pozornost stojí především Vinařský institut.
V roce 2008 ho ředitel fondu Machovec představoval jako dlouhodobý vzdělávací projekt. Časem se ale v tichosti zprivatizoval. Za eseróčkem, zapsaným v Obchodním rejstříku 1. září 2010, jsou lidé z Comtechu. Jedním ze dvou společníků zlínské firmy je Aleš Vrba a jeho syn je spolumajitelem Vinařského institutu spolu s Petrem Psotkou a Davidem Mišťúrikem z Comtechu.
„Bylo to pro nás nákladné. Objevila se ale skupina lidí, která byla ochotna vzít projekt na sebe a rozvíjet. Tím jsme ušetřili,“ pochvaloval si Machovec předání Vinařského institutu do soukromých rukou. Kolik šlo na vzdělávací projekt do roku 2010, se z přehledu výdajů nevyčte. Pouze za rok 2008 bylo vyúčtovaných 180 korun, které dostalo Národní vinařské centrum z Valtic na patnáct kartonů pro lahve na tiskovou konferenci Vinařský institut v Praze. Loni v dubnu vyplatil fond na Vinařský institut 950 tisíc korun s tím, že jde o peníze na předchozí rok. Platba odešla zlínskému občanskému sdružení Centrum podpory marketingového vzdělávání, které je partnerem Comtechu. Během loňska pak už jako eseróčko obdržel Vinařský institut od fondu sedm set tisíc korun na dvě žádosti. Hlásil se o téměř dvojnásobnou částku na čtyři akce.
„Pokud splní předepsané náležitosti, může mu být podpora přiznána stejně jako všem ostatním žadatelům s podobnou činností,“ uvádí k předané institutu Machovec. Jako „ostatní“ jmenuje Vinařskou akademii ve Valticích. Uznávaná akademie se šestnáctiletou historií je v požadavcích na příspěvky od fondu o dost skromnější. Za posledních pět let čerpala ročně v průměru necelých 250 tisíc korun. Letos zažádala o 120 tisíc na několik kurzů a uspěla. Institutu rada odsouhlasila dotaci třikrát větší. Hlásil se ovšem o jeden a půl milionu.
Penězonosná voda
Víte, že k vínu se má pít pramenitá voda Rajec? Jako jediná je certifikovaná jako „voda vhodná k vínu“. Jak je v tomto projektu namočený Vinařský fond? Nijak, jen za to loni dostal od společnosti Kofola, která Rajec vyrábí, půl milionu korun. „Tento certifikát nemá s fondem nic společného. Uděluje ho Asociace sommeliérů ve spolupráci s Vinařským institutem,“ vysvětluje Machovec. Jak doplňuje, smyslem spolupráce s Kofolou, která mu přinesla půl milionu, byla silnější komunikace obou značek. Proto se Rajec snoubí s víny z Moravy, víny z Čech. Od vinařů pak slyšíte, že jim nikdo nemá co přikazovat, se kterou firmou se mají spojovat.
Stále stejní lidé a stálé finanční dávky. Provázanost mezi fondem, valtickým Národním vinařským centrem a Svazem vinařů je pevná jako konopné lano. Do přelévání peněz z fondu k oběma organizacím se zvenčí neuvidí. Nejde přitom o málo. Centrum získalo za pět let třicet milionů poskládaných z příspěvků na propagační materiály, údržbu webových stránek, na soutěže národní i zahraniční, veletrhy a tak dále. Svaz dostal celkem 8,4 milionu, roční dotace ale prudce rostou. Na co jdou?
„Fond má ze zákona informovat veřejnost o vinohradnictví a vinařství. Aby tento úkol zvládal co nejlépe, uzavřel se svazem smlouvu na aktivity v oblasti informační, vinařského práva a legislativy v EU, vzdělávání a prezentace,“ vyjmenovává Machovec. Před pěti lety se zřejmě veřejnost mnoho nedozvěděla, když fond svazu zaplatil jen sto padesát tisíc korun. V minulém roce to bylo už 3,3 milionu. Ty zdaleka nebyly poslední kapkou, která rozdělila vinařskou obec. Mnozí prostě utrácení peněz dirigované několika málo lidmi už nechtějí dál sponzorovat.
Hledej rozdíl
Malí (a střední) se postavili proti velkým a vlivným. Nelíbí se jim hodně věcí, třeba proč bohatě podporovat prodej vín v řetězcích. „Prodají se tam tři čtvrtiny veškerého vína včetně dovezeného. Do této obchodní sítě dodává zhruba patnáct největších vinařských firem, které takto uplatní 65 procent z celkem prodaného moravského vína,“ obhajuje ředitel Machovec peníze, které fond pravidelně odevzdává na retail.
Všichni z branže vědí, že největší výrobci si vypomáhají dovozem suroviny ze zahraničí. Mají smlouvy s řetězci, a pod hrozbou pokuty je musí splnit. I taková vína pak propaguje Vinařský fond. Mladá Vinařská asociace, která do této praxe tepala, si dala do vínku, že její členové mohou lahvová vína vyrábět jen z hroznů z tuzemských vinic.
Nyní už jsou investice Vinařského fondu do podpory maloobchodu zabaleny šikovněji než v roce 2007. Tehdy fond v přehledu výdajů oficiálně přiznal, že společnosti Ahold zaplatil za reklamu dva a půl milionu korun.
Skutečně je fond plněný z veřejných zdrojů a povinných desátků od vinařů zřízen k tomu, aby pomáhal obratu zahraničních firem? Prodej vína v supermarketech roste, říkají poslední dostupné údaje. Zahraniční vína, která zákazníci kupují víc, svůj náskok ještě posilují. Podíl vín z Moravy, vín z Čech naopak klesá. Důvod je jasný. Na litru jsou v průměru zhruba o dvacet korun dražší.
