Vláda má nově naformulovanou hospodářskou politiku opřenou o konsenzus s Českou národní bankou ohledně dalšího vývoje inflace. Kupodivu to nikoho příliš nezaujalo. Z Mertlíkovy cesty do Bruselu, kde Evropská komise odkývala představy české vlády o cestách, jež vedou do unie, vyšlo v novinách pár zpráviček. Nikdo nezaregistroval zásadní pokrok ve vztazích vlády a centrální banky. Po mnoha měsících bankovních ústupků ustoupila i vláda. Akceptovala, že k datu vstupu do EU by v ČR neměla být inflace o mnoho vyšší než v jejích členských zemích. Vládní ekonomové připustili, že růstu lze dosáhnout i při velmi nízké dynamice cen.
Jako na zavolanou zazněl v této souvislosti minulý týden hlas prezidenta Evropské centrální banky Wima Duisenberga. Konstatoval, že nové členské země by se měly co nejdříve po vstupu zapojit do Evropského mechanismu směnných kursů, jakéhosi předpok oje pro zavedení společné měny euro. K tomu je ovšem nezbytně nutné, aby neexistovaly velké rozdíly mezi úrokovými sazbami u nás a v dalších členských zemích. Tudíž aby i inflace byla blízko obvyklým evropským hodnotám a země měla zdravé státní finance. Z Mertlíkovy mise vyplývá, že si je toho vědoma i česká vláda. Tento signál je důležitý obzvláště v době, kdy se zdá, že dlouho a ;opakovaně hlásaný okamžik obratu ve vývoji cenové hladiny je tady. Dosažená očekávání trhu, že v této zemi budou stálé ceny, by bylo hřích ztratit.
Podpis ministra financí pod dohodou s Evropskou komisí znamená ale také závazek razantních změn v rozpočtu. Bez nich nelze dosáhnout souladu mezi měnovou politikou podporující růst a slibovanou vnitřní i vnější rovnováhou. Vláda se d ohodou, i když to v ní není explicitně zakotveno, zavázala k řešení bolestivého problému neúnosných mandatorních, zejména sociálních, výdajů státního rozpočtu. Bez toho totiž neklesne rozpočtový deficit a nebude možné udržovat neutrální měnovou politiku nezbytnou pro silný a udržitelný růst ekonomiky.
Je otázkou, zda si sama vláda uvědomuje, jak je předurčena její další politika. V situaci, kdy se hraje přinejmenším o křesla v kabinetu, ale spíše o střídání u moci, o tom lze oprávněně pochybovat.
Iluze, že příznaky oživení znamenají brzký příchod prosperity, jsou značně nebezpečné. Například poslední pokles nezaměstnanosti je jenom vydechnutím před další vlnou propouštění. Vždyť firmy už nemají kam couvat a zvyšování produktivity práce je podmínkou přežití. Průmyslové giganty, zaměstnávající desetitisíce lidí, stojí před drastickou restrukturalizací. Díky doho dě s Bruselem víme, že jsou zde lidé, kteří si to uvědomují. Problémem však zůstává, zda právě je bude v nejbližších měsících dostatečně slyšet.
