Kdysi tudy táhla armáda, dnes je to ostrov skvělých lidí a posledních nedotčených míst
Nejstarší syn náčelníka domorodé vesnice Nome na ostrově Timor sahá do tkaného barevného sáčku. Když ruku vyndá, má v hrsti hnědé suché plody, které vypadají jako oříšky. Přidá k nim zelené úzké válečky – plody betelového pepřovníku a trochu hašeného vápna.
Směs rozdá dvěma příchozím Evropanům a vyzve je, aby si ji vložili do úst. Když vás k něčemu vyzve chlapík z vesnice, kde žijí potomci lovců lebek, poslechnete ho. Ale to vápno není nic moc.
Na ostrov Timor se nejezdí za tisíciletými chrámy, kvůli plážím, jídlu, čajovým či kávovým plantážím ani čemukoli, co můžete nalézt v jiných koutech Indonésie. Přesto odtamtud každý odjede naplněný neskutečným pocitem. Vystihnout by ho mohla slova jako štěstí, radost, klid, harmonie nebo smíření.
Jeden z největších pokladů tohoto ostrova jsou místní obyvatelé (FOTO: Petr Weikert).
Jedním z největších pokladů tohoto ostrova jsou místní obyvatelé. Jsou to přerostlé děti v nejlepším smyslu slova. Budou se na vás neustále smát, brát vás kolem ramen, fotit se s vámi. A všechno bezelstně, bez vidiny peněz z vaší kapsy. Oproti ostatním asijským destinacím je to v podstatě zázrak.
Pokud budeme hovořit o lokalitách mimo hlavní město Kupang, nečekejte nejlepší služby. Hotel, kde se dá jakž takž bydlet, bude dražší než srovnatelný na Bali. Nečekejte ani skvělé jídlo. V turistické kanceláři obvykle nemají ani mapu a anglicky také nemluví. Ale vždy seženou někoho, kdo vám pomůže.
Náš průvodce z města Soe si říkal Don Da Costa. Obecně je při shánění průvodce důležité, aby mluvil nejen anglicky a indonésky, ale také některým z lokálních jazyků, kterých je na Timoru skoro dvacet. V odlehlejších oblastech se totiž indonésky nemluví.
Don bydlí za městem, má dodávku, dům, v něm velkou rodinu a na sobě uniformu státního úředníka. Trochu ho zkoušíme z toho, co vlastně dělá, ale nedokáže na to konkrétně odpovědět. Průvodcování není jeho džob, kancelář ani úřad nemá. Je jedním z těch šťastných, kteří vlastně nic nedělají a „pracují“ pro stát. Don sedí ve vesnici Nome vedle nás. Kus za námi funí jeho zelená dodávka, jedna z těch, kterým místní říkají mikrolet. I Don dostal plod arekové palmy a další propriety souhrnně nazývané „betelový oříšek“. Na Timoru to patří k samozřejmosti, pokud někam přijdete. Stejně jako u nás vám nabídnou kafe. Sedíme zatím mimo vesnici v přístřešku, kam chodí návštěvy. Všude je spousta dětí, které si přišly exotickou návštěvu prohlédnout. Žvýkáme oříšek, pliveme červené sliny na zem a – ano, tohle je důležité zmínit – pociťujeme účinky oné směsi. Je to lehká droga s povzbuzujícím efektem. Vláda se žvýkání betelu snaží omezit, ale na Timor opravdu nedosáhne.
Domorodci na Timoru jsou bezelstní a nevyžadují po turistech peníze (FOTO: Petr Weikert).
Dozvídáme se, že nejstarší syn náčelníka vždycky musí zůstat ve vesnici, pokud není jeho otec přítomen. Pár místních lidí prý vyžije z pěstování rýže, prodeje tkanin a dalších výrobků. Něco jim tady musíme nechávat i my, zbloudilí turisté. Ještě před pár desítkami let v Nome ale zabíjeli a jedli lidi, naposledy prý za války Holanďany. Dodnes tu praktikují animistické rituály, po narození dítěte třeba zahrabávají placentu pod podlahu chatrče, aby v domě bydlelo štěstí. Svá obydlí mimochodem v Nome neopouštějí, i když jim vláda pár metrů za vesnicí postavila skelety zděných domů.
Průvodcem v dalším městě – Kefamenanu, nám byl Jerry. Kluk, který si se strýcem zařídil „cestovní kancelář“, ale nával tam úplně nemají. Ze všech míst je kolem Kefy nejzajímavější vesnice Tamkesi. Místní říkají, že jejich náčelník (říkají doslova král) umí do tří dnů přivolat déšť, nebo že pokud byste byli zloději, do vesnice netrefíte. Viděli byste místo ní jen kamení. K náčelníkovu domu vás nepustí, je to posvátné místo, ale prý se dá někde v blízkosti přespat. Jestliže přijdete v době, kdy se sází rýže, uvidíte krvavé rituály podřezávání zvířat.
Když se tak díváte kolem, vlastně lidem z Tamkesi jejich svět věříte. Tady platí jiná pravidla. Lidé jsou odevzdaní vůli přírody – v obživě i ve zdraví. Kde jinde by měli žít dobří a zlí duchové než právě tady?
| Timor |
|---|
| Ostrov leží 460 kilometrů severně od Austrálie, má rozlohu 30 780 kilometrů čtverečních. Dělí se na dvě části. Jedna patří Indonésii, druhá získala po občanské válce v roce 1999 samostatnost. Z jedné části do druhé se po zemi nedá bez víza dodnes přejít. Hlavním městem indonéské části je Kupang s 350 tisíci obyvateli, Východní Timor má jako hlavní město Dilí. |
| Přečtěte si: Ztraťte se. Kam jet, když už jste všude byli?  |
