Tipy E8 ve stylu

25. 11. 2005

Autor: Euro.cz

První dáma na papíře • Mezi vážkami a jeleny

Architektura

První kniha o první dámě

Titul první dámy české architektury přináleží Evě Jiřičné více než komukoliv jinému. Věhlas, jemuž se těší ve Velké Británii, kde žije od roku 1968, možná nejlépe ilustruje jedna celkem okrajová zmínka v Guardianu z letošního září. V článku o pozapomenuté britské architektce éry art deco Eileen Grayové byla tato představena jako „předchůdkyně takových architektek, jako je Eva Jiřičná a Zaha Hadid“. (Pro ty, kdo by snad nevěděli: Zaha Hadid je jedinou ženou, která získala nejprestižnější architektonickou cenu Pritzker Prize.) Je proto téměř neuvěřitelné, že o tvorbě Jiřičné dosud nevyšla žádná knižní monografie, a to nejen v češtině, ale ani v angličtině. Napravila to až teď obecně prospěšná společnost Prostor, která za finanční podpory firmy Techo vydala dvojjazyčnou knihu In/Ex Terior – Práce Evy Jiřičné.

Eva Jiřičná pochází ze Zlína; architektem byl i její otec. Studovala na pražské technice a na Akademii výtvarných umění. Do Británie odešla krátce před okupací Československa vojsky Varšavského paktu. Vlastní architektonickou kancelář si otevřela až o šestnáct let později. Na začátku 80. let se stala vyhledávanou interiérovou architektkou, pracující pro takové firmy, jako jsou Esprit či Vidal Sassoon. Navrhla řadu butiků, bytů a kanceláří, větší „exteriérová“ zakázka však stále ne a ne přijít. To se změnilo až v 90. letech, kdy dostala příležitost k několika výrazným realizacím v Londýně i v Praze. Jejími díly jsou například hradní Oranžerie, Hotel Josef v Rybné ulici či rekonstrukce kostela sv. Anny, v jehož prostorách se konalo představování monografie. Eva Jiřičná nadále žije v Londýně, Českou republiku však často navštěvuje. Mimo jiné zde učí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Výrazným prvkem jejích interiérů, který se stal bezmála jakousi její obchodní značkou, jsou elegantní schodiště ze skla a oceli, na nichž jsou všechny nosné prvky redukovány na naprosté minimum. Působí křehce jako subtilní šperk, zároveň jsou však zcela funkční součástí prostoru. „Eva Jiřičná je dáma subtilní, elegantní a velmi houževnatá a stejný pocit mám i z její architektury,“ řekl při představování knihy v narážce na tato schodiště Petr Kratochvíl, autor úvodního eseje. Architektka, která je známa svým vysokým pracovním nasazením, pak jeho slova mimoděk potvrdila, když zavzpomínala na svou maminku, která každý její úspěch, aby nezpychla, komentovala slovy: No a co? „Já jsem za to vděčná, protože při všech neúspěších – a je jich v tomto oboru hodně – si vždycky řeknu jen: No a co?!“ prohlásila Jiřičná. „Povídat o sobě je pro mě velice obtížné. Velice dobře se naopak cítím v holinkách, v zimě, někde na stavbě,“ ukončila svou úvodní řeč a přešla raději k vyprávění o tom, jak probíhala rekonstrukce kostela sv. Anny.

V knize je představeno 39 vybraných realizací a návrhů, částečně bohužel pouze v angličtině a v poněkud nepřehledné grafické úpravě. Textovou část tvoří vedle Kratochvílova eseje také rozhovor, který s Jiřičnou vedl její kolega architekt Peter Cook. Na otázku, jak se jí vlastně podařilo prorazit, mu s charakteristickou skromností odpověděla: „Nikdy jsem se vědomě nesnažila ‚prorazit‘. Jen jsem pracovala a pracovala a pracovala, co nejvíc a tak dobře, jak jsem jen uměla.“

In/Ex Terior – Práce Evy Jiřičné
Vydal Prostor, cena 880 Kč
www.prostor-ad.cz a www.ejal.com

Umění

V zajetí krásy

Výstava Imprese v Galerii Rudolfinum spadá do kategorie těch, u nichž je osoba kurátora přinejmenším stejně důležitá jako vystavující umělci. To, co je zde prezentováno, nejsou totiž jen jejich díla, ale kurátorův pohled na ně. Jako hlavní téma si přitom kurátorka Simona Vladíková nevybrala nic menšího než „krásu“. Výstava, jak praví text doprovodného katalogu, se táže po možnosti bezprostředního zážitku z obrazu v dnešním informačně přehlceném světě a divákům se snaží prezentovat díla, která by jej měla oslovovat jen silou svého výrazu.

Kurátorka si k tomu vybrala osmnáct tvůrců, zdaleka ne jen prověřených a známých jmen. Velký prostor dává i autorům, kteří nebývají považováni za „vážné“ umělce. Vystaveny jsou zde mimo jiné například fotografie vážek od Dana Bárty či ilustrace ke Krtečkovi od Zdeňka Milera. Díla osmnácti autorů jsou vzájemně promíchána a nainstalována bez nějakého jasně čitelného pořádku. Smyslem snad byla snaha přimět diváka vnímat každý obraz (v nejširším smyslu tohoto slova) samostatně, jako samostatnou entitu, ne jen jako část kolekce toho kterého autora.

Celé to zní nadmíru vznešeně, ovšem s jedním vážným háčkem: Nefunguje to. Představa výstavy, na níž vystupuje každý obraz jen „sám za sebe“, je stejně naivní, jako byla kdysi impresionistická teorie „nevinného oka“ – představa, že jde oddělit to, co víme a co vidíme. Výsledkem je nakonec výstava, na které člověk spíše než o síle krásy a bezprostřednosti jejího působení přemýšlí o tom, jakou hru to s ním kurátorka hraje.