Architektura
Domy jako krajina
V Galerii Jaroslava Fragnera se až do začátku září představuje nejvýznamnější ateliér „mladé“ britské architektury. FOA je zkrácený název studia Foreign Office Architects, v jehož čele stojí manželská dvojice Farshid Moussaviová a Alejandro Zaera Polo. Ve svých čtyřiceti letech – což je věk, kdy mnozí architekti teprve zakládají vlastní praxi – již patří do pomyslné první ligy a za sebou mají několik velkých realizací od Japonska po Španělsko. Stavbou, o které v následujících letech asi uslyšíme nejvíce, bude patrně jejich olympijský stadion. Právě FOA totiž navrhlo hlavní stánek pro olympijské hry v Londýně v roce 2012.
Jméno studia si Moussaviová a Zaera Polo před třinácti lety zvolili jako lehce ironický odkaz na skutečnost, že oba do Británie přišli jako cizinci, i na to, že moderní architekti jsou čím dál tím více světoběžníky, kteří putují od jedné zakázky ke druhé po celém světě. Moussaviová se narodila v Íránu, Zaera Polo ve Španělsku, setkali se během studií v Americe a před tím, než se přestěhovali do Londýna, absolvovali praxi v Nizozemsku v ateliéru Rema Koolhaase. Jistá podobnost se jménem jeho studia Office for Metropolitan Architecture (OMA) není tedy čistě náhodná. Pocit „cizosti“, schopnost nového nezávislého pohledu navíc zdůrazňují jako dobré východisko současné architektonické tvorby.
Průlom pro FOA znamenal projekt přístavního terminálu v Jokohamě, zakázka, kterou získali v anonymní soutěži v roce 1994 a která byla dokončena o osm let později. Místo výrazné a z dálky viditelné stavby terminál navrhli jako svébytnou krajinu, systém chodníků a promenád mezi umělými dunami, uvnitř kterých je skryto parkoviště a odbavovací hala. Prvek vzájemného prorůstání architektury a krajiny je pro FOA do značné míry typický. Jejich stavby proto také bývají uváděny jako příklad nové architektury, které již nejde o okázalá gesta, ale spíše o hledání symbiózy se svým okolím.
„Rozdíl mezi naší generací a tou předchozí je, že oni byli první, kdo se musel postavit čelem internacionalizaci architektury. A co udělali? To samé co Mercedes nebo Coca-Cola - snažili se vytvořit zapamatovatelnou značku. To pro nás není zajímavé. Nikoho nezajímá mít další a další stavby Richarda Meiera nebo Gehryho. Už jsme je jednou viděli a nemá to ve skutečnosti žádný smysl,“ vymezil se Zaera Polo před pár lety vůči starší architektonické generaci v časopise Icon. A jeho partnerka jej doplnila: „Myšlenka architektury jako globální značky, prodej nějaké utopické vize, již není relevantní. Dnes, když pracujete napříč různými kulturami, neexistuje žádná univerzální idea, která by musela být nutně zajímavá a legitimní ve všech kontextech. Víc nás zajímá snažit se odvodit či vyzískat individuální identity z každé této kultury, nežli se jim snažit nějakou vnutit.“
Jako základ své tvorby proto uvádějí schopnost absorbovat co nejvíce informací o daném místě a nechat výsledný návrh jakoby vyrůst sám ze sebe. Podobným způsobem jsou také jednotlivé projekty představovány na pražské výstavě. Každý panel obsahuje diagram „klasifikace architektonických druhů“ s vyznačeným rodokmenem příslušného projektu. Výstava je reprízou retrospektivy k deseti letům existence FOA, která se před třemi lety konala v Londýně. V říjnu by se v Praze měla také uskutečnit přednáška Farshid Moussaviové.
FOA: Rodokmen architektury
Galerie Jaroslava Fragnera
do 4. září, www.gjf.cz
Umění
Výstava podle bankéřů
Svéráznou přehlídku uměleckých děl ze sbírek HVB Group bude od 5. do 28. srpna hostit pražská galerie Mánes. Vystavena bude stovka obrazů a fotografií z majetku osmi bank celé skupiny ze zemí střední a východní Evropy. Zvláštností projektu je, že vystavená díla byla vybrána na základě hlasování zaměstnanců. Nejoblíbenějším dílem se stala pointilistická veduta od německého malíře Huga Schimmela z počátku minulého století. Na výstavu se však, překvapivě, nedostaly jen takovéto „líbivky“. K vidění jsou například i díla rozhněvaných mužů rakouského umění Hermanna Nitsche a Arnulfa Rainera.
Způsob výběru vystavených obrazů samozřejmě znamená, že jde o poněkud chaotickou změť velice rozdílných děl. Odhlédneme-li však od toho, že výstava příliš nefunguje jako celek, nalezneme na ní řadu pozoruhodných prací od autorů, s jejichž tvorbou se u nás příliš často nesetkáváme. Velmi zajímavá je například kolekce německé HypoVereinsbank, v níž nechybí obrazy takových osobností, jako je Gerhard Richter či Joseph Beuys.
Výhradně fotografii – jak dílům klasiků, jako je Henri Cartier-Bresson, tak i vysoce ceněné současné německé fotografii – je věnován jeden oddíl, reprezentující druhou německou banku skupiny, Vereins- und Westbank. Česká republika je zastoupena díly Adriany Šimotové, Jiřího Sopka a Michaela Rittsteina. Celkem se na výstavu „prohlasovalo“ pět obrazů od těchto tří autorů.
Evropa v umění
Galerie Mánes
od 5. do 28. srpna, www.europe-in-art.de
Umění
Útok středem
Aby některá z velkých veřejných galerií uspořádala retrospektivu umělci, kterému je teprve lehce přes padesát, jak se nyní děje v případě Moravské galerie a malíře Jana Merty, není v Česku vůbec obvyklé. Jan Merta je ale také, přinejmenším v domácím kontextu, dosti neobvyklým autorem.
Pro současné české umění je dosti typický prvek hry a ironie. Na jednu stranu je to velice sympatický aspekt: schopnost nebrat sám sebe přehnaně vážně je jistě velice důležitá a osvobozující. Na druhou stranu však ona hravost stejně tak může být, a mnohdy i je, znakem vnitřní nejistoty. Už jen to, že Jan Merta se z těchto kategorií vymyká, že ve svém díle na diváka neustále spiklenecky nepomrkává – je to tak a tak, a nebo taky možná úplně naopak – je nesmírně osvěžující. Mertovo dílo je v jistém smyslu velice přímočaré. Žádné chytračení, všechno podstatné je jen a jen mezi divákem a obrazem.
Mertovo malířství přitom není nikterak naivní a Merta není malířem, který by byl zcela nedotčen otázkami po smyslu malby v současném umění; nenechává se však jimi svazovat. Necítí potřebu s někým či něčím polemizovat a zaujímat stanoviska. Stačí mu, že maluje. S velkorysostí, lehkostí a samozřejmostí, jaké v současném českém umění téměř nemají obdoby. Jeho rozměrná plátna na samé hranici abstrakce působí velice křehce, a přitom zcela suverénně a sebejistě. Je v nich napětí i podivná vnitřní harmonie. Jsou krásná, ale ne podbízivá. Člověk nemusí vůbec rozumět problematice současného umění, a snad se mu dokonce ani Mertovy obrazy nemusejí líbit, ale rozhodně před nimi nebude mít pocit, že je podváděn a klamán.
Jan Merta je ročník 1952, generačně však bývá spojován spíše s autory o deset let mladšími, s nimiž se potkal na akademii, kam nastoupil až ve svých devětadvaceti letech. Tak byl představován například na nedávné pražské výstavě „A na co myslíš ty“, kde vystavoval po boku Tomáše Císařovského, Petra Nikla a Antonína Střížka. Výstava v Moravské galerii s jednoduchým názvem Obrazy 1985-2005 je reprezentativním ohlédnutím za dvaceti lety Mertovy tvorby. Pokud potřebujete zvláštní důvod, proč si čas od času udělat výlet do Brna, pak tenhle je opravdu hodně pádný.
Jan Merta: Obrazy 1985–2005
Moravská galerie v Brně - Pražákův palác
do 18. září, www.moravska-galerie.cz
Design
Hoffmann navždy
Vídeňské Muzeum užitého umění MAK, které opatruje archiv Wiener Werkstätte a početnou kolekci kreseb architekta a designéra Josefa Hoffmanna (1870–1956), pořádá nyní v jeho rodném domě v Brtnici u Jihlavy výstavu jeho návrhů a studií. Jde o zajímavý doplněk k výstavě Vídeňská secese a moderna, která se současně koná v pražském Obecním domě.
Brtnická výstava ukazuje Hoffmannovy originální návrhy ze všech období jeho tvorby: od raných architektonických vizí z dob studií u profesora Otto Wagnera přes náčrty z putování po Itálii až po secesní návrhy a výkresy pro Wiener Werkstätte. Dalším těžištěm výstavy jsou realizace některých Hoffmannových návrhů. Výstava Nekončící proces by měla být pouhým začátkem několikaleté výstavní řady. Cílem MAKu je navrátit Josefu Hoffmannovi v povědomí české veřejnosti jeho místo významného průkopníka moderní architektury a designu.
Josef Hoffmann: Nekončící proces
Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici
do 30. října, www.brtnice.cz/hoffmann
Móda
Konfekce s dobrou visačkou
Když švédský oděvní gigant H&M loni angažoval Karla Lagerfelda, aby pro něj navrhl kolekci, jakousi konfekční haute couture nebo vysokou módu pro všechny, stal se z toho mimořádný zákaznický hit. V den zahájení prodeje vzali kupující v některých evropských zemích firemní prodejny doslova útokem. Po takto příznivém ohlasu by bylo překvapivé, kdyby se firma nepokusila celou věc zopakovat. A už je to tady: před časem společnost oznámila, že kolekci pro letošní podzim pro ni navrhne anglická návrhářka Stella McCartneyová. Tentokrát však půjde výhradně o dámskou módu.
„Navrhovat jednorázovou kolekci pro H&M je jednou z nejvíce vzrušujících a nejinovativnějších cest, jak mé oblečení představit co nejširšímu okruhu žen,“ prohlašuje Stella McCartneyová v tiskové zprávě firmy. Pravdou je, že podobně jako v Lagerfeldově případě jsou jinak její modely asi pro drtivou většinu potenciálních zákaznic finančně nedostupné. Ve čtyřiatřiceti letech má již Stella McCartneyová svou vlastní módní značku, která je součástí koncernu Gucci. Bude zajímavé sledovat, jak si její modely povedou v Česku. Lagerfeld zde loni žádný větší rozruch nevyvolal.
