Sochařství
Úděl umělce
Období počátku 20. století představuje v dějinách českého sochařství mimořádnou kapitolu. Objevila se zde celá generace talentovaných sochařů, jejichž díla mají vesměs velice slušnou, ne-li přímo vynikající kvalitu. Až na výjimky šlo o žáky Josefa Václava Myslbeka, se svým učitelem se však záhy umělecky rozešli a vydali svou vlastní cestou. Vzorem jim byl zejména August Rodin a jeho „impresionistické“ pojetí plastiky. Komorní výstavu jednoho z autorů této generace - Quida Kociana (1874-1928) - nyní připravil pražský Obecní dům.
Kocian na sebe poprvé upozornil již jako student sochou Šárka, hladce modelovaným dívčím aktem v secesně zvlněné draperii, za který v roce 1898 získal výroční cenu akademie. I když právě tato socha byla tehdy příčinou roztržky mezi mladým umělcem a jeho profesorem, dnes se jeví jako „nejmyslbekovštější“ ze všech Kocianových prací. Později jeho dílo nabývá na expresivitě a tragičnosti, což bývá většinou dáváno do souvislosti s umělcovými osobními psychickými dispozicemi.
Na to, že tvořil v období, které často nazýváme belle epoque, je míra zoufalství a naléhavosti, vtělená do jeho soch, opravdu překvapivá. Alegorii Úděl umělce, která byla vybrána na plakát výstavy, pojal Kocian například jako dramaticky pokroucenou postavu stařeny, která ohlodává malířskou paletu.
Quido Kocian
Obecní dům, Praha
do 19. června , www.obecnidum.cz
Fotografie
Kdo vládne architektuře
Pod názvem Za novou architekturu se v roce 1940 v Praze konala obsáhlá výstava věnovaná prvorepublikové avantgardní architektuře (původně byla plánována již na rok 1938, ale historické okolnosti zapříčinily její odložení). Fotograf František Čermák v článku nazvaném Největší výstava fotografických zvětšenin již tehdy navrhl, že její titul by měl správně znít Fotografie za novou architekturu.
Tato před více než šedesáti lety pronesená poznámka se stala impulzem pro historika umění Jaroslava Anděla, mimo jiné autora loňské výstavy Česká fotografie v Galerii Rudolfinum. Anděl se rozhodl podívat se na fotografii moderní architektury jako na svébytné uměleckohistorické téma. Výsledkem jeho práce je kniha Nová vize s podtitulem Avantgardní architektura v avantgardní fotografii: Československo 1918-1938.
Mezi moderní architekturou a fotografií existovala od počátku symbiotická vazba. Architekti často velmi dbali na prezentaci svých děl prostřednictvím fotografie; sami například vymýšleli, jak mají být jejich stavby v časopisech publikovány. A o mnohých fotografech lze naopak říci, že moderní architekturu a design přijali za své téma a že právě skrze snímky funkcionalistických novostaveb vyjadřovali svůj vlastní umělecký program.
Nejcharakterističtější je asi příklad elektrárny v Kolíně, kterou fotografovali Eugen Wiškovský, Jaromír Funke i Josef Sudek. Jejich snímky dnes nechybí v žádné publikaci o české avantgardní fotografii. Jde o abstraktní konstruktivistické obrazy, pracující s dramatickými podhledy a diagonální kompozicí, které jsou na hony vzdálené architektonické fotografii, jak ji známe dnes. Původně však tyto snímky byly skutečně publikovány jako ilustrace k článku, ve kterém architekt Jaroslav Fragner představoval svůj projekt.
Anděl svou knihu, po vzoru zmiňované výstavy, uspořádal podle jednotlivých stavebních úloh. Jedna kapitola je například věnována pasážím a obchodním domům, další průmyslové architektuře, jiná zase administrativním budovám. Podařilo se mu shromáždit velké množství snímků, které dosud nebyly publikovány nebo se objevovaly jen jako ilustrace v knihách věnovaných architektuře. Takto soustředěné najednou dostávají nový význam a důležitost. Člověk se skoro až diví, že dosud bylo možné pojímat dějiny české fotografické avantgardy bez architektonické fotografie jako samostatné kapitoly.
Slabinou knihy je snad jedině to, že se příliš nezabývá tím, jak fotografie mohla zpětně ovlivňovat podobu tehdejší architektury. Dnes se totiž občas zdá, že architektonická fotografie architektuře ve skutečnosti neslouží, ale vládne. Hrátky s úhlem pohledu a dynamizující kompozicí sice již nejsou tak časté jako kdysi, otázkou však je, zda to nebyli právě avantgardní fotografové, kdo architekty jako první naučil dívat se na své stavby jen jako na výtvarnou hru tvarů a ploch. Pro mnoho dnešních architektů jako by pak tou nejvyšší hodnotou bylo, aby jejich dům vypadal dobře na obrázcích v časopisech. Možná že i to je nechtěným dědictvím oné „nové vize“.
Jaroslav Anděl: Nová vize
Nakladatelství Slovart, Praha 2005
cena: 999 Kč
