Tipy E8 ve stylu

25. 3. 2005

Salon plný nábytku • Kde domy kotví a trčí do stran • Výstavní síně mění kurz

Architektura

Země zaslíbená

Současná nizozemská architektura má ve světě mimořádně dobrý zvuk a i u nás má dost obdivovatelů. Po výstavě ateliéru MVDRV, která se v Praze konala před dvěma lety, nyní Galerie Jaroslava Fragnera hostí výstavu prací dvojice Neutelings - Riedijk. Znovu nám nezbývá než žasnout a závidět, co všechno je v Nizozemsku možné. Nejde přitom jen o tvůrčí odvahu samotných architektů, ale i o vstřícnost a odvahu nizozemských úřadů a investorů.

Patrně nejvýznamnější dosud realizovanou stavbou Willema Neutelingse a Michiela Riedijka je futuristicky vyhlížející bytový komplex ve městě Huizen. Jedná se o pět obytných mol „kotvících“ vedle sebe při břehu jezera. Na fotografiích připomínají nástupní rampy pro kosmické koráby z vědeckofantastického filmu. V letošním roce by měly být dokončeny jiné dvě jejich pozoruhodné stavby: částečně zahloubená budova audiovizuálního archivu nizozemského rozhlasu a televize a fakulta mořeplavby a transportu, která má podobu sedmdesátimetrové věže s hlavním auditoriem vytrčeným do strany v jejích nejvyšších patrech.

Výrazná silueta a originální řešení vnitřního prostoru jsou pro práce nizozemského dua charakteristické. Modely jejich staveb často připomínají sochy, což výstava způsobem instalace a nasvícení ještě podtrhuje. Celkem je v Galerii Jaroslava Fragnera k vidění patnáct modelů realizovaných i nerealizovaných staveb, včetně tří zmiňovaných.

Za oponami / Behind the Curtains Neutelings Riedijk Architects
Galerie Jaroslava Fragnera
do 10. dubna, www.gjf.cz

Design

Mekka designu

Pod poněkud archaicky znějícím názvem Mezinárodní salon nábytku (Salone Internazionale del Mobile) se v Miláně každoročně v dubnu koná nejvýznamnější světová přehlídka současného designu. Z původně ryze kontraktační výstavy se veletrh postupně vyvinul také ve významnou kulturní a společenskou událost. Loňský ročník zhlédlo téměř 190 tisíc návštěvníků, více než polovina z nich přitom přijela ze zahraničí.

Letošní, již 44. ročník počítá s účastí zhruba 2200 vystavovatelů a přibližně se stejným počtem návštěvníků jako loni. Hlavní veletrh věnovaný nábytku a bytovým doplňkům doprovodí výstava osvětlovací techniky, která se koná každý druhý rok. Velké popularitě se v posledních letech těší také výstava SaloneSatellite, na které jsou představovány prototypy a studie designových ateliérů a nezávislých návrhářů.

Salone Internazionale del Mobile Fiera Milano
od 13. do 18. dubna, www.cosmit.it

Umění

Malba žije!

Ačkoliv byla malba již mnohokrát prohlášena za mrtvou, přinejmenším z pohledu galeristů je stále velice živá. Dokonce živější než mnohá jiná média a jiné přístupy, které „hýbou“ nejsoučasnější uměleckou scénou. Umění, na které se chodíme dívat do výstavních síní, a umění, do kterého jsme ochotni sami investovat, jsou totiž většinou dva rozdílné světy. V posledních letech se však zdá, že propast mezi nimi se přece jen trochu zužuje a že malba a zoufale zastaralé závěsné obrazy začínají být znovu přijatelné jako opravdové „vážné“ umění i pro výstavní síně.

Do začátku května lze v Praze zhlédnout hned dvě výstavy, které se současné malbě věnují. Galerie hlavního města Prahy připravila pod názvem A na co myslíš ty výstavu čtyř významných malířů střední generace: Tomáše Císařovského, Jana Merty, Petra Nikla a Antonína Střížka. Národní galerie ve stejnou dobu hostí výstavu dvou mladých autorů - Jakuba Špaňhela a Jonáše Czesaného.

Dá-li se v tvorbě všech jmenovaných najít nějaký společný jmenovatel (a má-li takováto snaha vůbec nějaký smysl), pak je jím jistý vnitřní odstup od samotné techniky malby. Jejich obrazy nepromlouvají jen tím, co je na nich zachyceno a jak je to pojato, ale velmi silně také tím, že to, co je sdělováno, je sdělováno právě skrze malbu. Obrazy zkrátka ztratily svou samozřejmost a malba, dokonce i ta nejexpresivnější, dnes už jen těžko může nebýt také určitým konceptuálním gestem.

Od té doby, co nás samotní umělci nechali nahlédnout za oponu, co nás naučili dívat se na výtvarná díla nejen jako na objekty estetického zájmu, ale jako na myšlenkové konstrukty, sami sebe lapili do pasti, z které nelze vystoupit. Jediné, co mohou dnešní malíři dělat, je s touto situací dál pracovat. Obě výstavy ukazují, že to jde a že lze použít množství různých „strategií“.