Magazín E8 doporučuje
Dobrou chuť
Jan Švankmajer je známý hlavně svými animovanými filmy. Za Otesánka, kterého natočil před třemi lety, dokonce obdržel Českého lva za nejlepší film roku. Šlo o celkem nečekané rozhodnutí, neboť Švankmajerovy snímky nabízejí všechno jiné, jen ne onen tolik vyžadovaný „laskavý humor“. Zajímají jej spíše témata, jako je lidská sexualita a podvědomí, nejrůznější fóbie a obsese. Lze říct, že je jedním z posledních pravověrných surrealistů.
Výstava s jednoduchým názvem Jídlo v Jízdárně Pražského hradu představuje Švankmajerovu tvorbu společně s obrazy jeho ženy Evy. Ve skutečnosti spíš než o „jídlo“ jde o velkolepou žranici.
Jízdárna je přecpána roztodivnými sochami, loutkami, obrazy a kolážemi, které doplňují díla určená k vnímání prostřednictvím hmatu. Navíc jsou v expozici promítány filmové ukázky a po stěnách rozvěšeny vysvětlující texty a komentáře. Švankmajer se na výstavě mimo jiné vyznává ze zájmu o alchymii a obdivu k umění Rudolfinského malíře Arcimbolda. Jednou z hlavních tezí manýristických učenců z okruhu císaře Rudolfa II. bylo, že všechno souvisí se vším a že v každém nepatrném detailu je obsažen celek.
S výstavou manželů Švankmajerových je to podobné. Pokud by si měl člověk každou věc opravdu pečlivě prohlédnout, musel by v expozici strávit celý den. Stejně dobře je však možné nechat se tou fantastickou změtí jen tak strhnout a plně se oddat náhodě a vlastním pocitům. To své „něco“ si na výstavě najde opravdu každý.
Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Jídlo
Jízdárna Pražského hradu, do 19. září
otevřeno denně kromě pondělí 10-18 hod.
vstupné: 100 Kč, snížené 60 Kč
(Následující reprodukce naleznete v tištěné verzi magazínu E8.)
Eva Švankmajerová: Jídlo (1999)
Jan Švankmajer: Snový objekt (2003)
Ze sbírky PPF
Víc než billboard
Výstava Maximální fotografie na nádvořích a v zahradách Pražského hradu představuje netradičním způsobem některé ze skvostů fotografické sbírky skupiny PPF. Necelá třicítka snímků je vystavena ve formě rozměrných tisků, které jsou na skleněných panelech rozmístěny pod širým nebem (jednotlivé fotografie byly prý vybrány především s ohledem na to, zda snesou několikanásobné zvětšení). Mezi zastoupenými autory se objevují jak klasici typu Františka Drtikola nebo Drahomíra Růžičky, tak současní fotografové jako Peter Župník, Gábina Fárová a Ivan Pinkava.
Smyslem akce má být vyzkoušet, nakolik může fotografie jako umělecký žánr fungovat mimo uzavřené prostředí galerií a výstavních síní. „Chceme ukázat, že vhodně prezentovaná fotografie ve veřejném prostoru má svůj význam stejně jako třeba socha,“ říká kurátor Pavel Scheufler. Pokud přistoupíme na tuto hru, funguje výstava překvapivě dobře. Barevností a tonalitou se vystavené snímky blíží originálům, jak jen to bylo možné. Velký formát jim přitom, až na několik výjimek, nikterak neubírá na působivosti. U některých fotografií jim dokonce spíše pomáhá.
Velkou zásluhu na vyznění výstavy má také střídmý a elegantní design výstavních panelů, které navrhlo studio Olgoj Chorchoj. Typografické řešení popisek a propagačních materiálů je dílem neméně slavného Aleše Najbrta. Největší slabinou je nakonec prostředí Pražského hradu. Panely jsou poněkud chaoticky rozmístěny na šesti různých místech. Vyrovnané například podél stěn třetího nádvoří nemají téměř šanci upoutat pozornost návštěvníků. Na méně atraktivním místě, někde v parku nebo na vltavském nábřeží, by výstava jako celek působila mnohem lépe.
Maximální fotografie Pražský hrad, do 11. září
(Následující reprodukce naleznete v tištěné verzi magazínu E8.)
Ivan Pinkava: Medúza (1995)
Jaroslav Rössler: Bez názvu (1965)
František Drtikol: Bez názvu (kolem 1930)
Drahomír Josef Růžička: Karlův most v Praze (kolem 1925)
František Drtikol: Bez názvu (1913)