A pak mu jednoho dne zazvonil telefon, ve kterém mu radostný hlas oznámil, že vyhrál byt v dubajském mrakodrapu. „Byl jsem zrovna za volantem. Zastavil jsem, abych to rozdýchal. Další den jsem sedl do letadla a letěl do Dubaje. Tam jsem zjistil, že jsem v novinách, a že je to tedy asi pravda. Začal jsem přemýšlet, proč se mi to stalo. Tím začal můj nový život,“ vypráví Pavel Foubík, který je dnes v Dubaji doma.
Založil tam Czech Business Council, což je obchodní komora sdružující sto českých firem podnikajících ve Spojených arabských emirátech, a je také členem správní rady golfového klubu Emirates. Dvě třetiny času tráví v Dubaji, třetinu v Česku.
Umělý ráj
„Je to poušť, ale je tu zeleň, protože každá kytička má svoji hadičku. Nejsou tu staří a nemocní lidé. Je tu bezpečno a čisto. Je to virtuální realita, ale krásná. Proto jsem tady rád,“ popisuje život v Emirátech Foubík.
Spojené arabské emiráty jsou svého druhu experimentem. Jedno velké, nikdy nekončící staveniště, kde drtivou většinu populace tvoří cizinci. Bystřejší pozorovatel může ve zdejších kulisách rozeznat obraz současného světa: na samém dně pyramidy jsou stavební dělníci z Pákistánu a Indie, novodobí otroci budující novodobé divy světa, jako je třeba Burdž Chalífa, nejvyšší budova světa. Kterou mimochodem pomáhala stavět česká firma Pega. O něco výš jsou inženýři z Filipín.
Ještě výše potom stojí Evropané a Američané, špičkově vzdělaní lidé ze Západu, kteří řídí velké firmy. A celé to vlastní místní – bohatí Arabové.
Jestliže Pavel Foubík měl štěstí, příběh Vadima Horny v Emirátech začal tak trochu smůlou. Firma Lasvit, která v té době začínala se svými svítidly a plastikami získávat mezinárodní úspěchy, ho poslala založit kancelář do Dubaje v době, kdy byl ještě studentem Vysoké školy ekonomické. Načasování to bylo trochu nešťastné – Horna do Emirátů přijel v září 2008, jenom týden poté, co zbankrotovali Lehman Brothers, což odstartovalo světovou hospodářskou krizi.
Vadim Horna
Firma měla sice úspěchy v Asii, Arabové mají ale rádi reference ze zemí, které znají, a ty Lasvit neměl. Situace nevypadala dobře. „Začínal jsem úplně sám. Tři měsíce jsem tady bydlel v hotelovém pokoji, přijímal zakázky, účtenky, poštu, posílal vzorky. Ze začátku bylo nejtěžší, aby se s námi vůbec někdo bavil. Arabové chtějí vidět, že jste něco dělali pro firmu, kterou oni znají. První zakázky jsem musel doslova vysedět. Do jedné firmy jsem jezdil každý den třeba na pět minut. Chtěli vidět, že jsem jim k dispozici, že se o ně budeme starat. Nakonec z toho ale byla zakázka za čtyři miliony dolarů, což se v té době rovnalo našemu ročnímu obratu v této oblasti,“ vypráví Horna.
Průlomem byla zakázka na dodání plastik pro dubajské metro, pak už šlo vše snáz. A přišly další skvělé reference: třeba práce pro dubajský hotel Ritz Carlton nebo lóže pro královskou rodinu na sledování dostihů. „Vládce má rád pávy, takže jsme udělali plastiky s motivem pávů. Pak už se vše dělalo mnohem lépe,“ popisuje Horna, který dnes z Dubaje pro Lasvit řídí obchody po celém světě.
„Mimo jiné proto, že je strategicky umístěná. Za šest hodin jste kdekoli v Evropě, za sedm v Asii, za pět v Africe. Tomu se Evropa nemůže rovnat,“ pochvaluje si. Dnes tamní kancelář zaměstnává 14 Čechů a Slováků a Blízký východ je jedním z hlavních odbytišť Lasvitu. Vedle Lasvitu se v Emirátech daří také Preciose, která tu získala například kontrakt na výrobu osvětlení pro prezidentský palác.
Dva tisíce Čechů
V devítimilionových Emirátech podle české ambasády žije a pracuje více než dva tisíce Čechů a jejich počet roste. Někteří mají vlastní firmy, jiní jsou ve službách velkých institucí.
Z kategorie velmi úspěšných je Petr Písecký, který od loňského léta řídí hotel Hilton v dubajském plážovém resortu Džumajra. Píseckého cesta do Dubaje v rámci skupiny Hilton trvala 16 let a vedla z hotelů v Praze přes Hiltony v Číně a Austrálii.
„Mám odpovědnost za každodenní chod hotelu, ve kterém pracuje téměř 500 zaměstnanců celkem 39 národností,“ říká Písecký. Ve volném čase se hotelový ředitel věnuje ragbyovému mládežnickému klubu Heartbeat Sports Tigers Dubai, kde trénuje jeho osmiletý syn. Písecký je manažerem klubu. Jeho syn chodí do britské školy, kde se učí arabsky a čínsky, ale
každý rok skládá také zkoušky v české škole.
Dalším „velkým zvířetem“ v Dubaji je David Brož, viceprezident letecké společnosti Emirates, což je výkladní skříň ekonomiky Emirátů. V aerolinkách, které jsou co do počtu mezinárodních letů největší na světě, pracuje také řada českých letušek.
Nelze nezmínit také českého diamantového bosse Luboše Říhu.
Majitel firmy DIC začal letos na podzim stavět rezidenční a hotelový komplex nedaleko Dubaje, kde poslední tři roky žije. Rozpočet projektu je přes 200 milionů dolarů (téměř pět miliard korun). Hotel bude stát na umělém ostrově Al Marjan na okraji města Rás al-Chajma.
Na samostatnou kapitolu by vydali čeští fotbaloví trenéři v Perském zálivu. Někteří tu zazářili a pak zmizeli, jiní přišli s velkými plány a neuspěli, další se tu usadili a ve službách šejků si vybudovali slušné živobytí. Pionýrem, který ukázal, že to jde, je Milan Máčala, legenda, která v Zálivu trénuje fotbalisty už od roku 1994. Za jednadvacet let stihl vést reprezentace i kluby v Kuvajtu, Emirátech, Saúdské Arábii, Kataru, Ománu i Bahrajnu.
Máčala začínal jako trenér kuvajtského celku Kazma. Tehdy myslel, že tu bude zhruba rok. Momentálně vede katarský klub Al Ahlí z metropole Dauhá. Plánuje, že půjde o jeho poslední angažmá. „Tady je důležité, když vyhráváte. Řeknou: tady máte mužstvo, tady jsou podmínky a dokaž něco. Když to dokážeš, zůstáváš, když nedokážeš, tak jedeš,“ řekl Máčala v jednom nedávném rozhovoru s českými novináři. Vzhledem k tomu, že se na Blízkém východě drží už přes dvacet let, jde o jednoho z nejúspěšnějších českých trenérů vůbec, který je doma neprávem opomíjený.
Milan Máčala
Natrvalo se v zálivu usadil také Ivan Hašek, který momentálně vede Fudžajra SC, což je jeho třetí místní klub. Úspěchů tu dosáhli také Jozef Chovanec a Horst Siegl, ale moc dlouho se nezdrželi. Jiní tu naopak pouze vyhořeli: třeba bývalí slávističtí trenéři Jarolím a Beránek se sbalili po pár měsících.
Do Zálivu ale nevyvážíme jenom fotbal. Trenér Michal Stříž koučuje katarský národní futsalový tým. Bývalý atlet Milan Kovář má zase na starost fyzickou přípravu ozbrojených složek – rovněž v Kataru.
Češky masírují saúdského krále
Většina Čechů žijících v Perském zálivu se koncentruje v Dubaji, ale nejvýznamnější zemí v oblasti je bezesporu Saúdská Arábie. Má nejvíce ropy (a tedy i peněz) a také obyvatel. Oproti ostatním zemím Perského zálivu je však výrazně konzervativnější a je těžší do ní proniknout. Podařilo se to Martinu Vrbovi, který sem už deset let vozí české, slovenské a nyní nově i polské zdravotní sestřičky.
O Saúdy se nepřetržitě stará pět set Češek a Čechů, dohromady se jich tam vystřídalo asi 1500. „Ušetří si přes milion ročně, protože tu skoro vše mají hrazené. Mají kontrakt na rok, ale většinou se zdrží na tři ,“ vysvětluje mi v kanceláři své firmy G5 Plus na Václavském náměstí Vrba při krátké návštěvě Česka. V zimě tráví podnikatel, jehož firma si od sestřiček bere desetiprocentní provizi, polovinu času na cestách po Arábii. Do pouštní muslimské země ho přitom zavedla náhoda.
„Já jsem tohle know-how získal v Bostonu. V té době byli v USA potřeba sociální pracovníci, zdravotníci, tak jsme je tam přijímali. Po čase jsem si v oboru založil vlastní firmu a směřoval ji na Ameriku. Jenže akorát v té chvíli přišla krize a nemocnice začaly škrtat,“ vypráví Vrba. Měl v té době skvěle připravený tým. Otevřel tedy atlas a hledal, kam by se dalo jít.
Martin Vrba (vpravo) s ministrem průmyslu a obchodu Janem Mládkem při jeho turné po Arábii
Paradoxně v té době ani nevěděl, jaké je hlavní město Saúdské Arábie. „Tady to teče ze země, tak tu nebude krize, to byla moje první úvaha. A pak se objevily další indikátory, jako je rostoucí populace. Letěl jsem tam, klepal na dveře, nikdo se se mnou nebavil. Až když jsem zaklepal na desáté dveře, tak mě vyslechli, ale jen proto, že jsem jim byl sympatický. Rozhodli se to se mnou zkusit. Pak jsem se vrátil do Čech a tady svým lidem řekl: nebude to Amerika, ale Saúdská Arábie.“
„První dvě holky a jeden kluk tam odjeli a čekali jsme. Potom nám Saúdové volali, že jsou skvělí, a chtěli další. Pak začali chodit lidé z dalších nemocnic. Přijela sem delegace ze saúdské královské nemocnice, připravili jsme jim 60 lidí, oni si 50 odvezli. V tu chvíli jsme věděli, že to je zásah. Oni si to pak mezi sebou všechno řekli. To je reference jako žádná jiná,“ popisuje Vrba bod zlomu.
Ambasadoři Česka
V královském paláci nyní pracuje asi 20 Češek. Pět z nich se stará přímo o jeho výsost krále Salmána, ostatní pak o saúdské prince a princezny. „Naši zdravotníci tam jsou ambasadoři značky Czech v první linii. Díky nim tam má naše země skvělou pověst. Když přijde VIP do nemocnice a zjistí, že tam jsou Češi, tak chce je,“ usmívá se Vrba.
Vedle zdravotních sester se v Saúdské Arábii daří českým zbrojařům. Své radarové systémy sem vyvezl Omnipol, kopřivnická Tatra Trucks tady letos postavila uprostřed pouště montážní závod na výrobu tatrovek. Do montovny Tatra jezdí radit čeští experti.
Sečteno a podtrženo, Češi Perský záliv „umějí“ stále lépe. Vzhledem k tomu, že před čtvrt stoletím tu od nás nebyl skoro nikdo, je dnešní stav neuvěřitelný: takové Spojené arabské emiráty jsou pro český export čtvrtou nejvýznamnější mimoevropskou zemí (po USA, Číně a Japonsku).
Vývoz z Česka do Emirátů vloni dosáhl 800 milionů dolarů (20 miliard korun). Je bezpochyby dobře, že příběhy úspěšných Čechů na Arabském poloostrově připomínají Pohádky tisíce a jedné noci. Mimo jiné i proto, že jiné muslimské země, jako třeba Sýrie, Libye a Irák, kde jsme kdysi bývali tak silní, jsou dnes ve válečném či jinak rozvráceném stavu.
Čtěte také:
O arabskou klientelu se přetahuje svět. Ještě pořád má ale ráda české lázně
Majitel výtahářské firmy: Budova vysoká 1100 metrů je mimo zdravý rozum
