Rok po americké okupaci
Irák je semeniště terorismu. Země okupovaná Američany a jejich spojenci se stala útočištěm extremistů z jiných islámských zemí. Probudili se náboženští radikálové přímo v Iráku, ať už mezi sunnity či šíity. Zatímco mnozí dodnes pochybují o propojení mezi bývalým sekulárním režimem Saddáma Husajna a mezinárodní teroristickou sítí al-Káida, dnes je vazba mezi Irákem a terorismem do očí bijící. I to je bohužel jeden z výsledků roční okupace Iráku.
Bojovníci proti přítomnosti cizinců v zemi se uchýlili k odporné taktice. Zákeřné vraždy, únosy. Stranou pozornosti bohužel nezůstali ani čeští občané. Bezpečnostní situace je kritická. Jestliže se před nedávnem mluvilo o velkých příležitostech na iráckém trhu, dnes chuť jít do Iráku přechází civilní pracovníky i soukromé firmy. Únosy a vraždy zpomalují rekonstrukci země.
Irák začíná připomínat Libanon osmdesátých let. Po izraelské invazi v roce 1982 a rozmístění amerických jednotek, které měly hlídat příměří, se šíitští radikálové v boji proti cizincům chopili vražedné trojkombinace: guerillových útoků, sebevražedných přepadení a únosů. Spojené státy, které slibovaly podporu budování demokracie v Libanonu, opustily zemi v roce 1985.
Americký prezident George Bush veřejně odmítá pochybnosti o irácké akci a dále vyzývá k pokračování v boji dobra proti zlu. Fakticky však Bushova administrativa uznala řadu chyb, jichž se v Iráku dopustila: Washington nyní volá ke spolupráci své spojence ve světě, souhlasí s významnou rolí OSN v Iráku a hodlá zapojit i Severoatlantickou alianci. Američané připouštějí, že problémy nelze řešit pouze vojenskou cestou, a přicházejí s dalekosáhlými iniciativami pro Blízký východ, které se zaměřují na rozvoj občanské společnosti, školství a ekonomických vztahů. V americké metropoli zřejmě – na rozdíl od situace před rokem – převážilo ministerstvo zahraničí pod vedením Colina Powella nad ministerstvem obrany Donalda Rumsfelda. To je třeba uvítat.
Přesto svaly nadále vítězí nad rozumem. Ve chvíli, kdy se Bush snaží získat podporu Arabů pro postup v Iráku, zároveň podpoří plán izraelského premiéra Ariela Šarona na zachování židovských osad na západním břehu Jordánu a odmítnutí práva palestinských uprchlíků na návrat do Izraele. Ať už jsou důvody Bushova rozhodnutí jakékoliv, musel počítat s tím, že tím naštve nejen Araby, ale také Evropany.
Pro někdejší snílky musí být současná realita hodně krutá. Když se před útokem na Irák ptali viceprezidenta Dicka Cheneyho na možnost, že Iráčané budou Američany považovat za zachvatitele, Cheney odpověděl: „Opravdu věřím, že budeme vítáni jako osvoboditelé.“ Dnes i z řad většiny mírumilovných Iráčanů zaznívá, že Američané by měli co nejrychleji ze země odejít.
Washington se před rokem přihlásil k jasnému cíli: osvobodit Irák, nastolit demokratický režim, jenž se měl stát příkladem pro celý Blízký východ a arabský svět. Šance na stabilizaci oblasti jsou však vzdálenější než před rokem. Kromě palestinsko-izraelského konfliktu je tu další zhoršující se vřed v Iráku. To vyhovuje i teroristům, kteří rekrutují další spolubojovníky.
Evropané by si však měli být vědomi toho, že jakýkoliv nezdar Spojených států je nepříjemný i pro ně. Teroristé jsou nebezpečným protivníkem, před nímž by Evropa nebyla uchráněna ani v případě, že by naslibovala hory doly samotnému Usámovi bin Ládinovi. I když je to obtížné, Evropané by měli udělat vše pro to, aby pomohli stabilizovat Irák. Jestliže má George Bush v něčem pravdu, tak v tom, že ústupky by mohly povzbudit nepřátele Ameriky, ale i jejích spojenců po celém světě.
Ustupovat nelze ani únoscům. Velmi sympatický je postoj Itálie, kde se po smrti jednoho z italských rukojmích sjednotila politická scéna v odhodlání čelit teroristům, byť celá levá polovina politického spektra předtím byla proti válce v Iráku. V řadě dalších zemí se však veřejnost může přiklonit spíše k požadavkům na stahování sil, což ukázal třeba příklad Japonska. A sotva lze očekávat, že by do Iráku s nadšením vysílaly své vojáky další státy, tak jak by si to dnes ve Washingtonu mnozí přáli. Ostatně i generální tajemník OSN Kofi Annan vyloučil, že by v současné situaci bylo možné vyslat nějaký větší tým této organizace.
Lze se tomu divit? Před časem se spojenci nabízeli sami. Řada zemí včetně Německa a Francie se chtěla podílet na obnově Iráku pod hlavičkou OSN. Jestliže to dnes vypadá, že Američané by spojenectví uvítali, nutně to vyvolává dojem, že začínají hledat pomoc až ve chvíli, kdy jim teče do bot. Jít dnes do Iráku je mnohem méně lákavá představa než před pár měsíci.
Spojené státy jsou odhodlány vytrvat a udržet svou vojenskou přítomnost v Iráku, či ji dokonce zvýšit. To však nestačí. Američané musejí zabránit tomu, aby se proti nim otevřeně postavila většina Iráčanů. Pokud by se tak stalo, zbývalo by jediné řešení – odchod s nepořízenou. Nebylo by to poprvé.