Tisíc květů

Internetem se šíří text, který navazuje na předlistopadový dokument Charty 77

Občanskou společnost má zdobit tisíc květů. Internetem obíhá apokryfní text nazvaný „Několik vět 2009“. Je jedním z takových květů. Někomu se líbí, jiný na něm nenechá nit suchou. Nikomu však nic nebrání, aby nechal vzejít květům dalším. Text svým názvem navazuje na předlistopadový dokument Charty 77, který se stal občanskou peticí Několik vět (1989). To je údajné autorce současného textu socioložce Jiřině Šiklové některými polemikami vyčítáno jako falešné, diskreditující a laciné. Šiklová autorkou textu podle svých slov není, nicméně od signatáře či signatářky původních Několika vět by takové pokračování mělo logiku. Je opravdu škoda, že se autor/ka/ nepodepsal/a.
Text otevřeně nabádá nevolit velké politické strany, jimž připisuje odpovědnost za neutěšený stav společnosti. Preferuje volbu stran „malých, nových či exotických“. Nelíbí-li se tento text příznivcům velkých stran, mají možnost vystavit podobný účet za odpovědnost stranám malým, novým či exotickým. Ať se ukáže, kdo za co může. Několik vět 2009 ke své škodě neobsahuje srovnání s požadavky Několika vět původních. Tehdy byla požadována spravedlnost pro politické vězně – nyní ji veřejnost požaduje důsledně i pro bohaté a mocné. Tehdy byla požadována svoboda slova, shromažďování a spolčování – a nyní i její hranice. Tehdy bylo požadováno zbavit masmédia a kulturu politických vlivů, nyní zejména u veřejnoprávních médií totéž, ať se tyto vlivy projevují jakkoliv. Dříve bylo požadováno respektování práv věřících, nyní i nevěřících, zejména s ohledem na předimenzovaný návrh odškodnění církví a uspořádání jejich budoucího vztahu ke státu. Důraz na společenský diskurs o ekologii trvá. Dříve se požadovalo otevření svobodného bádání o poválečné minulosti, nyní taky. Včetně listopadu 1989. Nikomu se nebrání obohatit občanskou společnost svým pohledem. Nikomu ale nikdo nezaručí, že zrovna ten jeho text vystihne náladu veřejnosti a bude obíhat po webu jako tsunami. Nikomu se také nebrání tento text kritizovat. Třebaže je příliš konkrétní a plačtivý a málo analytický. Mnoho nářku nad tím, jak jsme líní a dokážeme jenom naříkat – aniž by obsahoval nějaký návrh řešení, kromě volby jiných než velkých stran. Na druhé straně klade dobré otázky, bez nichž to nejde. Že by však něco mohlo začít neustále a dobře pokládanými otázkami? Že by?

Několik vět 2009 Vydáno 2. srpna 2009 Před dvaceti lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto změnu jsme aktivně usilovali. Za dvacet let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních úspěchů a blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo. Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš ochotně odevzdali osud věci veřejných do chtivých a chamtivých rukou.
Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost těch komunistických. Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni. Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou. Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla třikrát levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice dvakrát dražší. Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního úředníka rozhodujícího o miliardách stojí jeho „oficiální“ roční plat. Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova firma s momentálně neznámým vlastníkem – akciemi na doručitele.
Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodu s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou dotaci. Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze desetkrát více než v Londýně nebo v Paříži. Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té švýcarské, nikoli české. V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál, za několik dní ho překryje další. Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské integrace, nestojí korupce za půl slova. I když je to dnes méně okaté, média vědí, o čem psát víc, o čem méně, o čem nic. Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou lenost. Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora. Necháme se stříhat jako ovce. Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj názor. Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály. Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým. Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic. Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové kauzy jim unikají. Svou lenost pak omlouváme filozofií, že „jsou stejně všichni stejní“, případně „tihle budou ještě horší“. Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu. Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu. Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich. Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat. Myslí si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé. Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou. Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální „fanoušky“, ochotné jim odpustit úplně cokoli. Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého kabát. Kolikrát jsme už slyšeli, že „není koho volit“, mnozí volit nechtějí a nepůjdou. Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu, nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším zlem. Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten „vyhozený“? Jakou cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů? Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně. Šance podzimu 2009 nespočívá v konkrétní straně či programu, spočívá ve změně, v tom, že přemícháme již zdánlivě rozdané karty a dáme průchod naší nespokojenosti alespoň ve volbách, když už to neumíme na náměstích. Nemylme se, dvě největší strany budou určovat osud země i v budoucnosti, ale pokud dnes jejich arogantní chování odměníme, odepřeme jim tím důvod ke změně a k obrodě. Přejeme-li si změnu jejich vedení, případně v nich chceme později najít místo pro vlastní pravé či levé ambice, cesta paradoxně vede přes jejich podzimní volební neúspěch. Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: „A proč jste s tím tehdy něco neudělali?“ Připravujme si dnes odpověď pro naše děti. Nemusíte to podepisovat. Můžete to poslat dál.