Eurozóna
Ani ne čtyři měsíce poté, co se Mario Draghi ujal šéfování Evropské centrální banky (ECB), se dostal do ostrých sporů s Němci. Na vině je poslední opatření na záchranu evropského bankovního sektoru, v jehož rámci ECB minulý týden „natiskla“ 530 miliard eur a nalila je do komerčních bank po celém kontinentě. Peníze jsou finančním ústavům poskytovány za minimální jednoprocentní úrok a jsou vyžadovány minimální záruky. O superlevné úvěry požádalo již 800 institucí.
Ještě téhož dne, kdy byl razantní krok ze strany ECB oznámen, začali troubit na poplach němečtí centrální bankéři. Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung zveřejnil části „uniklého“ dopisu z pera prezidenta Bundesbanky Jense Weidmanna, který Draghiho varuje před riziky v podobě vysoké inflace a devalvace měny. Vcelku nic nového, když se to tak vezme. Němci se inflace bojí odjakživa a už od počátku krize jsou hlavní brzdou tomu, aby ECB byla skutečně účinným bojovníkem proti krizi.
Novým prvkem se zdá být razance, se kterou „Supermario“ ony kroky prosazuje. Podobnou dávku likvidity už ECB do bankovního sektoru nalila v prosinci. Tehdy si o 490 miliard řeklo 523 bank, přičemž téměř polovina této částky mířila jen do Itálie, Portugalska a Španělska. Zdá se být pochybné, proč Berlín neprotestoval už tehdy, zvlášť když součástí prvního balíčku – který mimochodem valná většina ekonomů ocenila jako velmi účinný – byl i plán na provedení druhého kroku právě na začátku března. Navíc inflace v eurozóně byla v lednu na poměrně nízkých 2,6 procenta, a to za udržování velmi nízkých úrokových sazeb.
Pochopitelně se o efektivitě tištění peněz mohou vést spory, jejichž rozřešení přinese až časový odstup. V tuto chvíli se ale jako mnohem větší hrozba jeví fakt, že dvě veledůležité instituce v eurozóně, totiž Bundesbanka a ECB, stojí proti sobě. A to natolik, že jsou ochotné řešit své spory prostřednictvím tisku. Ve chvíli, kdy trhy žádají po Evropě jednotu, to není dobrá zpráva.
