Blížící se svátek demokracie na regionální úrovni přináší billboardy, na kterých kandidáti ujišťují, že chtějí penze pod státní kontrolou. Další příležitost k projevení odporu k asociálním reformám poskytlo prezidentské veto prováděcího zákona ke spuštění druhého pilíře penzijního pojištění. To je velmi dobrá příležitost, abychom se podívali na to, jak to s tou asociálností je.
V Česku odvádíme 28 procent z hrubé mzdy do veřejného, prvního průběžného pilíře. Celá sláva či asociálnost, podle toho, jak se na to díváte, spočívala v možnosti si tři procenta nechat převést a spravovat v některém z fondů soukromými správci. Pod podmínkou, že ještě dvě procenta přihodíte z vlastního.
Vyvodit z toho, že stát „tuneluje“ první pilíř, je vskutku absurdně přitažené za vlasy. Dokonce i fakt, že výpadek příjmů prvního pilíře měl být kompenzován vyšším zdaněním spotřeby, sám o sobě nijak asociální není (za předpokladu, že slabé a potřebné kompenzujete).
Kdo mluví o mezigenerační solidaritě, měl by se nejdříve podívat do demografických tabulek a říct, kdo bude solidární s těmi, kteří budou do penze odcházet kolem roku 2040. Tohle není nijak vzdálená budoucnost - mluvíme o generaci, která už peníze do průběžného systému přináší. Právě ona měla dostat tu možnost si něco ušetřit ve druhém pilíři.
Zdá-li se současným důchodcům, že jejich penze jsou bídné, pak je to odvar toho, co čeká dnešní mladou generaci.
Ctihodným cílem českého státu bylo zamezit chudobě seniorů. Dosáhl toho tím, že nízkopříjmové skupiny dostávají fakticky důchod, který není příliš vzdálen od jejich čistého příjmu, když pracovali. To samozřejmě předpokládá, že vybrané pojistné (z toho odvodu 28%) se musí vnitřně přerozdělovat, jinak řečeno „bohatí“ se musejí při vyměřování důchodů danit, aniž by na to bylo nějak moc vidět.
Bohaté stát vynalézavě trestá, ale nechá si to až na jejich odchod do penze. Kdo z vážených čtenářů tuší, že v letošním roce příjem do 44 procent průměrné mzdy pro výpočet důchodu není nijak redukován, ale pak je všechno jinak? Už příjem v pásmu 44 až 116 procent průměrné mzdy (to je nějakých třicet tisíc měsíčně) je „daněn“ velmi působivou sazbou 72 procent!
V pásmu 116 až 400 procent průměrné mzdy pak „daníme“ nárok 84 procent a cokoli nad to velice působivými 92 procenty. Od roku 2015 budeme danit v pásmu 44-400 procent průměrného příjmu jen 74 procenty. Cokoli nad to už není uznáno, protože máme pár let stropy a předtím to bylo stejně daněno 90 procenty. Můžeme tedy hovořit o mírně nižším zdanění a vyšší „zásluhovosti“, které si vynutil svým rozhodnutím Ústavní soud.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka
Metanol jednoho chamtivého babího léta
Analýzy JP Morgan: Jak to ti kluci počítají?
Samozřejmě, že pro takovýhle systém musíte vyvinou jiné pojmosloví, místo progresivní daně dáte redukční hranice, hovoříte o započítávání… Výsledek je stejný: ti, co málo vydělávali, krácením nároku ve skutečnosti postiženi nejsou a přechod z práce do důchodu je něco, na co se pochopitelně těší. Pro příjmově nadprůměrné, pokud nebyli prozíraví a nezajistili se jinak, je odchod do důchodu spojen s velmi hlubokým propadem životní úrovně. Teď se znovu podívejte na ty demografické výhledy. Státní důchod bude schopen garantovat jenom chudobu, že? Hezká sociální jistota.
