Zemřel stoletý etnolog, jenž odmytizoval indiánské uvažování
Nekrology. Články. Dojmy. Slova. Mýty. Každý, kdo se jen trochu otřel o dílo francouzského antropologa Clauda Léviho-Strausse (CLS), vycítil potřebu vyjádřit se k úmrtí nejslavnějšího etnologa všech dob. „Zemřela legenda“, „Skonal poslední gigant“, „Skončilo 20. století“ – sršela média patetismem a vypočítávala střípky impozantního díla Léviho-Strausse, jež v pařížské Národní knihovně zahrnuje 434 položek a v souborné edici čítá přes dvě tisícovky stran. Prezident Nicolas Sarkozy jej označil za „neúnavného humanistu a člověka, jenž byl prost veškerého sektářství a indoktrinace“. Jako by skonala instituce, nikoli člověk… Kde jsou vzpomínky kolegů, přátel? Víte, že měl ženu Dinu? A děti? Jak vůbec žil? Věc o to paradoxnější, že právě on zasvětil celé století poznávání cizích životů, rodinných struktur a lidského myšlení. Naučil nás respektu k rozmanitosti kultur, pochopení „těch druhých“ skrze příbuzenství, malby či báje a vymazal z učebnic úsloví o primitivních národech.
Nahlédneme-li do Léviho-Straussova žití, jako bychom viděli dvě osobnosti. Tou první je vousatý a zvídavý chlapík, který se s opičkou Lucindou v letech 1935 až 1939 toulal Brazílií mezi pomalovanými Kaďuveji a poté ohromil svět strhujícím pojednáním Smutné tropy. Tím druhým je pak moudrý, posmutnělý teoretik s brýlemi a v saku zhusta fotografovaný před regály knih. Lévi-Strauss, jeden z největších filozofů 20. století, se vždy zastával ohrožených etnik a varoval před kulturní homogenizací. V roce 2005 – při jednom ze svých nemnoha veřejných vystoupení – nijak neskrýval skepsi: „Lidský rod žije způsobem, který se rovná smrtelné sebedestrukci. Není to zkrátka svět, který mám rád.“
Propojovatel nespojitelné
CLS zanechal vpravdě nesmazatelnou stopu. Nejen v etnologii. Byl čelným představitelem takzvané strukturální antropologie čili směru, jenž se snaží odhalit obecné a nevědomé zákonitosti v lidském jednání, klade důraz na prvotnost vztahů před prvky, zaměřuje se na soudobé dění (synchronní metoda) a vyhledává struktury, jež určují naše chování. Zjednodušeně řečeno: do povídavé humanitní disciplíny se snažil vnést řád a „matematickou metodu“. Bez debaty tak povýšil antropologii mezi přední společenské vědy, umístil ji na svébytný post vedle historie a sociologie, přičemž v padesátých letech vybojoval nejednu bitvu s kolegy v příbuzných oborech – třeba se sociologem Georgem Gurvitchem či dějepiscem Fernandem Braudelem. Lévi-Strauss pomohl z historizujícího národopisu – ano, doslova POPISU národností a lokálních kuriozit – vytvořit živoucí disciplínu, již zajímají funkční systémy. A také pravidla. Zařadil se k elitním francouzským mozkům, které ovlivňovaly 20. století: Durkheim, Mauss, Camus, de Beauvoirová, Lacan, Sartre, Aron, Foucault, Derrida… A on – symbol strukturalismu.
Čím je Lévi-Strauss obzvláště významný? „Vtiskl zcela nový rozměr výzkumům člověka a kultury tím, že dokázal spojit do té doby nespojitelné – filozofii, kulturní antropologii a strukturální lingvistiku. Z filozofie si odnesl touhu pochopit univerzální podstatu lidského myšlení. Antropologie jej inspirovala k empirickému studiu mnohosti kultur. Lingvistika mu poskytla metodologickou základnu při výzkumu, analýze a interpretaci dat. Výsledkem byla strukturální antropologie, která dešifrovala svět skrze všeprostupující síť vztahů. A zásadní jsou samozřejmě jeho knihy, v nichž dokázal geniálně spojit evropský intelekt a americký empirismus s fascinující tvořivostí světa ,těch druhých‘,“ řekl týdeníku EURO Václav Soukup z Filozofické fakulty UK, autor mamutích Dějin antropologie (2004).
Bruselský Žid mezi indiány
Muž, o němž se říká, že smazal hranice mezi exaktní vědou, krásnou literaturou, fantazií a uměním, se narodil 28. listopadu 1908 v Bruselu. Otec byl malířem portrétů, dědeček rabínem ve Francii. CLS na Sorbonně vystudoval práva a filozofii (učaroval mu Freud i Marx, byl dokonce tajemníkem svazu socialistických studentů), lákala jej politika, pak dva roky učil na lyceích. Roku 1934 přišlo doporučení filozofa Célestina Bougléa, aby se vypravil do Brazílie a nastoupil v São Paulu kariéru profesora sociologie. „Na předměstích se potulují tisíce indiánů,“ lákal jej. Setkání to bylo osudové. V letech 1935 až 1938 prováděl výzkumy mezi indiány v pohoří Mato Grosso, u Kaďuveů a Bororů, u Ňambikwárů a Tupí-Kawahíbů. Psal, fotografoval, kreslil, sbíral předměty. „Jen terénní výzkum ukáže, zda uchazeč antropologie dozná vnitřního obratu, který z něj učiní nového člověka,“ říkal. Jeho kritici, jako třeba Edmund Leach, mu později vytýkali kraťounké pobyty a neznalost jazyka.
Z tohoto „iniciačního“ období ale vychází jeho nejslavnější dílo, filozofický cestopis Smutné tropy (1955), jenž napsal chvatně za pouhé čtyři měsíce a který začíná pasáží: „Cestovatelství a cestovatele nenávidím, a teď se tu chystám vyprávět o svých vlastních výpravách. Ale jak dlouho to také trvalo, než jsem se k tomu odhodlal! Pro dobrodružství není v povolání etnografa místo; jsou v něm jenom neodvratnou přítěží, která ukrádá užitečné práci týdny nebo měsíce ztracené během cesty: hodiny zahálky, když informátor upláchne; hlad, únava, někdy nemoc… Pravdy, pro které putujeme tak daleko, mají cenu, teprve když od nich oddělíme tuto hlušinu,“ píše CLS. Své terénní období, z něhož si odnesl úctu k umění přežít, završil v Indii a Pákistánu (1950). Traduje se, že i jako kabinetní vědec, jímž se měl vbrzku stát, udílel zápočet z úvodu do antropologie za rozdělání ohně dřívky. A každá z přednášek prý byla jiná, neopakoval se a svým „neolitickým intelektem“ promýšlel nová témata.
Česká stopa v pařížské mysli
Krátce před druhou světovou válkou se vrátil do Francie, v letech 1939 až 1940 sloužil v armádě a po kapitulaci prchl v roce 1941 do New Yorku. Tam se seznámil se strukturalistickým jazykovědcem Romanem Jakobsonem, spoluzakladatelem Pražského lingvistického kroužku. Právě důraz na systém znaků (de Saussure), jež spojují označující s označovaným, ovlivnil zásadně Léviho-Straussovo dílo. V USA se blížeji seznamoval i s americkou kulturní antropologií včetně jejího stěžejního „guru“ Franze Boase (jenž dle životopisců zemřel po infarktu přímo v Claudově náruči) a prací jeho žáků. Intelektuálně dozrál. Nadešel čas pro vznik strukturální antropologie… Podle CLS se za rozmanitostí obřadů, mýtů, legend a institucí skrývá jednotný klasifikační princip odrážející univerzálnost lidského rozumu, jež stírá rozdíly mezi „civilizovaným“ a „divošským“ myšlením.
Po celý život se Lévi-Strauss zabýval třemi oblastmi výzkumu. Zajímaly jej neobyčejně složité systémy příbuzenských vztahů (téma jeho dizertace), poté klasifikační systémy a mýty, tedy způsoby, jakými lidé chápou a popisují svět, v němž žijí. Roku 1959 založil laboratoř sociální antropologie na Collège de France, dvě léta nato stál u zrodu vlivného časopisu L’Homme. Manifesty Léviho-Straussova strukturalismu se staly sborník Strukturální antropologie (1958), následován texty Totemismus dnes (1962) – jež vyprovokovaly debatu s Jeanem-Paulem Sartrem o přirozenosti lidské svobody – a konečně Myšlení přírodních národů (1962). Na rozdíl od populárního cestopisu nejde o jednoduché čtení. Jména kmenů se tu mísí s domorodými názvy božstev, mýty, etnobotanickými pojmy, odkazy na řeckou filozofii včetně religionistického pojmosloví. Vzpomínám si, jak mne – coby tápajícího studenta – zaujala jedna věta z klasického opusu. Ne že by byla kromobyčejně zajímavá, ale zmiňované souvětí zabíralo v knize celou stránku! Bez přerušení.
Mytologické jest i logické?
„Ne vždy jsem vše od CLS chápal, ale vždy jsem mu fandil,“ přiznal v nekrologu etnograf Mnislav Zelený, jenž osobně pobýval u amazonských indiánů a získal tam i jméno Atapana. Nejen jeho, ale i další odborníky přivedl k oboru právě Claude Lévi-Strauss. „Povýšil, hlavně v Evropě, studium antropologie indiánských kultur a jejich mýtů na výsluní, neboť se dosud pohybovalo někde v suterénu vysokých škol. A dokonce si dovolil připodobňovat řeckou mytologii k indiánské, a ne naopak, když srovnávacími metodami postupoval od mýtu kmene Bororo v Amazonii až k řeckému Oidipovi,“ tvrdí Zelený. Právě na indiánské mytologie aplikoval CLS v průběhu šedesátých a sedmdesátých let nejvýrazněji své složité a kontroverzní postupy.
Výsledkem se stala monumentální tetralogie Mythologiques I0IV (1964–1971), vědecko-umělecký opus vystavěný na teorii binárních opozic – svět je prý nahlížen skrze základní protiklady: dobro/zlo či muž/žena. Člen Académie française (od roku 1973) analyzoval přes 800 domorodých mýtů, rozložil je na jednotky „mytémů“ a rozluštil v nich stovky protikladů jakožto obměn na věčné téma vztahu přírody a kultury. Ne nadarmo se první část jmenuje Syrové a vařené; symbolika je jasná. Jak by se asi mohly v různých společenstvích objevovat obdobné mýty, kdyby neexistoval stejný mentální základ? Způsob, jímž k sobě báje odkazují, prý objasňuje, proč a jak dané společenství funguje a kde pramení zdánlivě bizarní zvyky či postoje. „Mytické myšlení se nesnaží odněkud skutečně vycházet ani někam dospět, nikdy nedojde až na konec cesty. I tato kniha o mýtech je svým způsobem jakýmsi mýtem,“ píše Lévi-Strauss, jemuž se za práci dostalo ostré kritiky. Dle nejradikálnějších mytologů jde o svévolné výklady a analogie. Indiáni takto neuvažují, uvažuje tak pouze Lévi-Strauss.
Antirasista & tvořivý skeptik
CLS, jenž získal nespočet poct a čestných doktorátů, a francouzské ministerstvo školství udílí antropologům cenu s jeho jménem, stále upozorňoval na nebezpečí, jež pro nativní národy plynou z velikého zrychlení dějin, z globální komunikace a vlivu Západu. Tyto původní, setrvalejší společnosti nazval „chladnými“, ty s historickou pamětí naopak horkými. Ostře se stavěl proti rasismu, byl, řečeno dnešní mluvou, ekologistou. Odsuzoval ničení životního prostředí jdoucí ruku v ruce s ničením kulturní pestrosti. Celým dílem prokazoval, že i polonazí „divoši“ lovící v pralese bystře přemýšlejí a pokládají si hluboké otázky. „Lévi-Strauss se valnou měrou zasloužil o ,debarbarizaci‘ kmenových společenství v našem podvědomí… Žijete-li mezi indiány pár let, teprve pak se vám složitost symbolů začne rozjasňovat. Proto nelze indiány podceňovat, nelze k nim přicházet s bělošskou nadřazeností, pak se nic nepochopí,“ připomíná Zelený-Atapana se zkušenostmi z Amazonie.
V roce 1952, kdy na žádost UNESCO napsal esej Rasa a dějiny, odmítl CLS jakoukoli rasovou segregaci, pamětliv zakoušeného antisemitismu. Později byl k programům OSN kritičtější. V bouřlivém květnu 1968 projevil nechuť k revoltě. Byť psal, stáhl se do soukromí. Roku 1982 odešel do důchodu. Postmoderní svět jej děsil. Jen občas se vyjádřil k vymírání jím tolik milovaných přírodních národů. Stal se, slovy sociologa Miloslava Petruska, tvořivým skeptikem, který nevěřil v pokrok. Neviděl ostatně způsob, jak jej měřit. „Svět začal bez člověka a bez něho také skončí,“ zní jeho citovaný výrok ze Smutných tropů. Vážný muž v ústraní, jehož při četbě vzývali i proklínali nesčetní vědci, však dokázal překvapit i vtípkem. Ohledně shodného příjmení s džínovým impériem řekl onehdy: „Ta nešťastná shoda jmen mě nepřestává pronásledovat. Jako duch. Neuplyne rok, abych nedostal nějakou objednávku na zásilku džínsů. Bývá to většinou z Afriky,“ usmál se. Výjimečně.
Ten, jehož nelze obejít Lévi-Strauss se stal opravdovou legendou, bohem ve filozofickém panteonu. Ač je jeho dílo impozantní a uctívané, je s podivem, že CLS vyčnívá tak osaměle. Jako by nevytvořil nějakou plodnější školu. „Jeho dílo připomíná působivý monument modernity – monument obdivovaný, respektovaný, ale nenásledovaný. Podobá se uměle vybudovanému městu Brasília nebo Le Corbusierovým stavbám, odrážejí se v něm aspirace moderního vědeckého ducha, které však pozbyly schopnost inspirovat,“ napsal plzeňský profesor Ivo T. Budil. Schválně: začtete-li se do oborových příruček, najdete u hesla strukturalismus pouze jméno Léviho-Strausse plus pár pokračovatelů (Perrin, Rossi). Možná i proto, nakolik bylo jeho myšlení jedinečné. Unikátní. Velký samotář skonal 30. října. Pohřben byl v Lignerolles, bez okázalé pompéznosti a plamenných proslovů. Úmrtí bylo veřejnosti oznámeno rodinou až několik dní poté… „Byl člověkem, jenž tvořivě, s příslovečnou francouzskou elegancí a interdisciplinární zlotřilostí překračoval hranice vědních oborů, aby vytvořil nové vědecké paradigma: Svět podle Léviho-Strausse. Svět strukturální antropologie. Svět indiánské mytologie. Svět, ve kterém všeprostupující vztahy fatálně určují osudy lidí i kultur. CLS i jeho knihy jsou nadčasové. Jsou výzvou pro jeho oponenty i přívržence. Všichni totiž svorně přiznávají: Léviho-Strausse lze tvrdě kritizovat i láskyplně přijímat. Nelze jenom jediné. Obejít ho,“ uvádí pražský antropolog Soukup. A jedním dechem uzavírá: „A čím inspiroval mne osobně? Bořením hranic aneb filozofií ,nic není nemožné‘… Mimochodem: Claude Lévi-Strauss žije.“
*
BOX
Indiáni mluvící česky**
Seznam knih Clauda Léviho-Strausse přeložených do češtiny:
Smutné tropy (1966)
Myšlení přírodních národů (1971 a 1996)
Mýtus a význam (1993)
Příběh Rysa (1995)
Cesta masek (1996)
Rasa a dějiny (1999)
Totemismus dnes (2001)
Strukturální antropologie (2006)
Strukturální antropologie II (2007)
Mythologica I – Syrové a vařené (2006)
Mythologica II – Od medu k popelu (2006)
Mythologica III – Původ stolničení (2007)
Mythologica IV – Nahý člověk (2008)
Pramen: týdeník EURO
Popisek halvní (portrét, 1. strana):
Claude Lévi-Strauss (28. 11. 1908 až 30. 10. 2009). Francouzský antropolog, filozof, strukturalista. Studoval práva a filozofii na Sorbonně. Za svého pobytu v Brazílii, kde vyučoval, podnikl několik výzkumných expedic do pohoří Mato Grosso a Amazonie. Pracemi o mýtech, příbuzenských strukturách a struktuře myšlení a jazyka ovlivnil celé generace nejen etnologů a antropologů, ale i filozofů, historiků a teoretiků kultury.
