Bývalý manažer: kdybych nepodepsal, musel bych propouštět
Stíhání bývalého prezidenta Aera Vodochody Petra Hory zahájila policie v době, kdy se podnik připravuje na svou opakovanou privatizaci. První prodej Boeingu skončil totálním krachem, nyní jsou údajně ve hře hned dva vážní zájemci: britský British Aerospace a izraelský Elbit. Právě při předběžném vyjednávání o prodeji státního podílu, které se již rozjelo, by českým úředníkům mohlo přijít vhod, kdyby mohli nabízet majetek očištěný od problémů minulých managementů.
Nesmysl a absurdita.
Šestapadesátiletý Petr Hora - nyní manažer zvláštních projektů Plzeňského Prazdroje - vedl vodochodské Aero v letech 1999 až 2001, tedy v době, kdy rozhodující vliv ve firmě měl americký Boeing. Policejní vyšetřovatelé tvrdí, že právě tehdy měl zanedbat svoje povinnosti při správě firmy, a úmyslně tak způsobit škodu za minimálně 2,4 miliardy korun.
Hora celé obvinění odmítá. „Považuji ho za nesmysl a absurditu,“ řekl týdeníku EURO (viz prohlášení) - a už proti němu podal stížnost.
Jak měl exprezident tak vysoké ztráty dosáhnout? Manažeři Boeingu dojednali v roce 2000 pro Aero údajně supervýhodnou smlouvu na montáž vrtulníků Sikorski. A Hora ji schválil. Zakázka, nad kterou se tehdy všichni včetně politiků rozplývali, měla minusovou vodochodskou zbrojovku zachránit před krachem. S odstupem času bylo ale čím dál jasnější, že vrtulníková smlouvu je výhodná pouze pro Boeing a Sikorski, rozhodně ale ne pro české Aero. Odhadovaná ztráta dosáhla bezmála dvou miliard korun. Ty v konečném důsledku zaplatili čeští daňoví poplatníci, protože Aero několikrát finančně podpořil stát.
Politici a úředníci Horovi navíc vyčítají, že umožnil manažerům Boeingu vodochodskou zbrojovku „vysávat“ i jinak, přes platy a odměny: „Aero jeden čas platilo dvaadvacet Američanů, základ byl 600 tisíc měsíčně,“ uvedl před časem informovaný zdroj týdeníku EURO. Zástupci Boeingu prý také při subdodávkách elektroniky a dalšího materiálu, které mohlo Aero koupit přímo a levněji od výrobce, raději využívali zprostředkovatelských služeb dceřiných firem Boeingu a účtovali si za to přemrštěné provize.
Takový tichý člověk.
Petr Hora ale v Aeru skončil především kvůli zpožděným dodávkám letadel L-159 české armádě. Vojáci si jich objednali celkem dvaasedmdesát, dodávky ale postupem času nabraly až dvouleté zpoždění. Tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík a náčelník generálního štábu Jiří Šedivý prý proto přitlačili Boeing ke zdi a donutili jej Horu propustit.
Generál Šedivý je nyní při hodnocení Horova působení v Aeru opatrný. „Jednal jsem s ním poměrně často. Byl to takový tichý člověk, nikdy se nerozčiloval. Nikdy se nás ani nesnažil zahnat do kouta třeba tím, že by nám připomínal, že zastupuje vlivnou americkou zbrojovku. Vždycky vystupoval jenom jako šéf českého Aera,“ říká. „Teď je třeba být objektivní a posoudit, co byl výsledek rozhodnutí nad rámec jeho pravomocí a co způsobily reálné technické problémy při dokončování tak složitého výrobku, jakým je letoun L-159 v bojové verzi.“ O projektu Sikorski Šedivý mluvit nechce, protože se netýkal armády.
I další vlivný a dobře informovaný zdroj z vedení ministerstva obrany Horu spíše obhajuje. „Tenkrát jsem byl jednoznačně pro jeho výměnu. Dnes bych ho paradoxně spíš hájil. Nemyslím totiž, že kradl, jenom byl ve špatné chvíli na špatném místě. Stíhání navíc přichází až ve chvíli, kdy Boeing z Aera už odešel. Jsem si jistý, že Boeing a současné vedení Aera o problémech věděli celou dobu. Neřešili je a teď mají spoustu másla na hlavě. Bude to zajímavý proces, jestli si Hora najde šikovného obhájce, hodně lidí se ještě bude divit.“
Případ začala vyšetřovat nejprve středočeská policie, kvůli jeho závažnosti a především rozsahu předpokládané škody ho ale minulý týden převzal speciální protikorupční úřad policejního prezidia. Policie zatím případ nehodlá komentovat, takže není zřejmé, kdo na Horu podal trestní oznámení a jestli vyšetřovatelé náhodou neuvažují i o dalších obviněních.
Aero poprvé privatizoval v květnu 1997 kabinet vedený Václavem Klausem. Boeing sice v Aeru získal jen 35,2 procenta (zaplatil 950 milionů korun), ve firmě ale měl díky vstřícnosti české vlády rozhodující slovo. V červnu 1997 pak ministři schválili smlouvu na nákup dvaasedmdesáti podzvukových letadel L-159. Projekt ale nabíral značné zpoždění a navíc se neustále prodražoval. Boeing navíc Aero nevyvedl ze ztráty, ani mu nepomohl získat zahraniční kupce na letouny L-159.
Česká vláda proto loni dospěla k rozhodnutí spolupráci s Boeingem předčasně ukončit. V dohledné době hodlá státní podíl opět prodat. O akcie již projevila zájem firma British Aerospace. Počátkem letošního roku sondovaly v Praze situaci i zástupci izraelského Elbitu.
„Take it or leave it“ Prohlášení Petra Hory pro týdeník Euro
Jsem trestně stíhán za to, že jsem v roce 2000 podepsal smlouvu o dodávkách vrtulníku S-76 s firmou Sikorski Aircraft Corporation, o které jsem údajně již při podpisu věděl, že do dnešního dne způsobí Aeru škodu v minimální výši 2,4 miliardy korun. Toto obvinění odmítám jako naprostý nesmysl a absurditu a věřím, že pokud bude vyšetřování jen trochu objektivní, bude zastaveno již v přípravné fázi. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání jsem podal stížnost, kterou v těchto dnech odůvodní moji advokáti. Zatím jsem neviděl žádný věrohodný výpočet této údajné škody, a je možné, že ho nikdy neuvidím. Považuji však za možné a normální, že skutečné náklady byly jiné, než s jakými počítala finanční analýza projektu. Vždy se jedná o nějaký vývoj obchodního případu, který jako manažer můžete (produktivita, kvalita, materiálové náklady…) a nemůžete ovlivnit (kurz dolaru…).
Jsem přesvědčen, že na základě údajů a analýz, které jsme po několik měsíců před uzavřením smlouvy shromažďovali a které ukazovaly akceptovatelnou finanční návratnost programu, bylo rozhodnutí vícečlenného vedení Aera (nebylo to jen mé rozhodnutí) smlouvu podepsat správné, což potvrzuje dnešní údajná ziskovost programu a také to, že Aero se stalo nejdůležitějším dodavatelským partnerem celosvětově největšího dodavatele vrtulníků, což při správném managementu může zajistit práci stovek lidí na desítky let dopředu a celkově pozitivní cash flow pro státní kasu.
Co by se stalo, kdybych nepodepsal? Vyjednávání i konkurence byly velmi tvrdé. Dosáhli jsme bodu „take it or leave it“ a zákazníkovi docházela trpělivost. Znamenalo by to jistě, že vrtulník by skončil někde v Koreji nebo na Filipínách a Aero by muselo propustit stovky lidí. Nevím, co by se tam dnes ještě vyrábělo, když to je stěžejní program po ukončení výroby L-159.
Pokud můj podpis byl „úmyslný trestný čin“, tak jak to kvalifikoval vyšetřovatel, co potom bylo pětileté mlčení minimálně desítky dalších lidí, kteří o detailních podmínkách kontraktu věděli to samé co já? Stejně tak jako já byli přesvědčeni o důležitosti tohoto programu pro budoucnost Aera a věřili v jeho celkovou ziskovost, která závisí tak jako u každého dlouhodobého komplexního programu více na řídicích schopnostech manažerů než na výchozích podmínkách.
