- *S**tarosta v cylindru, místní honorace, možná i krajský hejtman, hudba, světla, vzruch – takovou společnost jste mohli potkat v polovině devatenáctého století tam, kde byly kladeny základní kameny obecních plynáren. Chrudimský „první občan přivítal výstavbu obecní plynárny slovy „Tmo, zmiz! a poklepal na základní kámen. Všechna moderní města si pořizovala plynové osvětlení. Později se svítiplyn prodral z ulic i do dílen a domácností, kde se stal nejen vítaným pomocníkem hospodyněk, ale i lákavou alternativou nastrouhaných zápalek pro nešťastné služky.
K čemu však jsou dnes dobré takové sentimentální připomínky zrodu českého plynárenství, jestliže ruský, norský a kdovíjaký zemní plyn sviští evropským systémem vysokotlakých plynovodů jako po dálnici a z obecních plynáren zbývá jen nostalgická vzpomínka? Inu, důvod je právě v onom slůvku „obecní .
Naivní představa.
Když se v první polovině devadesátých let rozhodovalo o konceptu privatizace českomoravského plynárenství, převážil názor, že rozhodování o vývoji plynárenské infrastruktury by se mělo více přiblížit lidem, kteří v regionech žijí a pracují. Proto bylo 34 procent akcií dis–tribučních společností darováno obcím a městům. Představa to byla jednoduchá: nechť obce spojí své síly a ovlivní vývoj plynárenství ve svém regionu. S odstupem času je však nutno konstatovat, že to byla představa sice spravedlivá, leč naivní. První, co totiž obce se svými akciemi většinou udělaly, byl jejich úplatný převod na strategické investory, kteří po tuctech skupovali opční a hlasovací práva. Tato spontánní privatizace, která nadělala hluboké vrásky do tváří státních úředníků i Fondu národního majetku (FNM), znamenala konec nadějím na bezproblémové prodeje státních akciových podílů. Poněkud křečovité řešení odkupu akciových podílů Transgasem, iniciované ministerstvem průmyslu a obchodu, bylo poslední možností, jak v regionální plynárenské distribuci zachovat majoritu státu, která se prodává přece jenom mnohem výhodněji. Ve dvou z osmi plynárenských distributorů se tento odkup nevydařil. Bylo to dobře, nebo špatně? Z pohledu státu zajisté špatně, neboť se snížila výše potenciálního inkasa za prodej státních akcií. Z pohledu nových nabyvatelů zajisté dobře, protože se jim podařilo získat cenný majetek, aniž by se museli účastnit nějakých výběrových řízení s nejistým výsledkem a nadto získali nezanedbatelný časový náskok.
Husarský kousek Prahy.
Z tohoto konceptu se zřetelně vymyká akciová společnost Pražská plynárenská. Městští radní naštěstí nezapomněli na původní název „Pražská obecní plynárna a dokázali odolat finančním svodům jak Transgasu, tak i zahraničních investorů. Tato prozíravost se jim mimořádně vyplatila. Udržením celého balíku akcií, který dostali od státu, donutili zahraniční investory, kteří skoupili na trhu volné akcie, k jednání o společném postupu. Výsledkem bylo založení Pražského plynárenského holdingu, představujícího tak trochu návrat k osvědčeným formám spoluvlastnictví. Pražský magistrát získal v tomto holdingu podíl 51 procent, takže jej může efektivně ovládat. Trpělivost pražských radních přináší nejenom momentální finanční efekt, ale i schopnost magistrátu dlouhodobě rozhodovat o konceptu rozvoje zásobování města plynem a nadto ještě každoročně pobírat nějaké ty dividendy. To opravdu není výsledek špatný.
Starostové se nedohodli.
Mnozí mohou namítnout, že Praha je poněkud specifická. Magistrát je jenom jeden, zatímco v regionech byly akcie rozděleny mezi stovky městských a obecních úřadů. Ona je to ovšem vždy především otázka dohody. Pražská radnice také nepředstavuje jakýsi monolitní celek. Ze zpráv, které občas pronikají sdělovacími prostředky, si snadno můžeme učinit úsudek o všelijakých půtkách, intrikách nebo projevech otevřeného nepřátelství mezi pány radními. To je ovšem průvodní jev chování jakéhokoliv konšelstva v zemích koruny české. Fakt, že se starostové ostatních měst a obcí nedokázali domluvit na společném postupu při správě akcií regionálních plynárenských distributorů ani v jednom ze sedmi regionů, svědčí o nízké úrovni chápání spojitostí mimo vlastní humna. Dali tím přednost rychlému, ale jednorázovému finančnímu přínosu před možností aktivně zasahovat do regionálně důležitých rozhodnutí – třeba o plynofikaci vlastní obce. Je jasné, že případná dohoda by bývala musela být respektována všemi starosty bez rozdílu: prodal-li jeden, nemělo cenu držet ostatní akcie, neboť blokační majorita v plynárenské firmě byla v regionu beztak ztracena. Praha však dokázala, že to jde.
Syndrom velkých očí.
Co se tedy asi stane dál s akciemi FNM v plynárenství? Je nesporné, že prodej státních podílů bude mimořádně uspíšen. Důvodem není překvapivá inklinace ČSSD k liberalismu, ale akutní potřeba financí za situace, kdy předpokládaná inkasa státu za prodej banky, telekomunikačních licencí a tak dále byla – slušně řečeno – poněkud nadhodnocena. Nenaplněná očekávání, kalkulovaná ovšem v příjmových prostředcích státu, nutí tuto vládu ke zrychlení privatizace elektroenergetiky a plynárenství. Bohužel, z prohlášení mnohých vysokých politiků opět při hodnocení možného výnosu prodeje vykukuje syndrom velkých očí. Vládou přijatý koncept skupinové privatizace, zužující počet potenciálních strategických investorů, může být uskutečněn velmi rychle. Ministerstvo financí představilo řešení standardní, s vyšším výnosem, avšak pracnější a časově náročnější, zatímco představa ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) přináší méně výnosné a strategicky rozporuplné, avšak časově výrazně kratší řešení. Dala–li vláda přednost konceptu MPO, vyjádřila tím současně poněkud zoufalou snahu po rychlém získání financí do děravého eráru, třebaže nižších. Napadá–li vás paralela s chováním starostů, kteří bezhlavě prodávali své „plynové akcie komukoliv, kdo byl ochoten zaplatit, nejste daleko od pravdy.
Ale nešť. Hlavní je, aby již konečně akcie českomoravského plynárenství doputovaly z rukou státu ke strategickým investorům. Potom bude možno po vzoru chrudimského starosty zvolat „Tmo, zmiz! i nad často rozporuplnými, politicky motivovanými zásahy státu do hospodaření českých a moravských plynáren.
