Člověk aby se bál otevřít u snídaně či svačinky noviny nebo nějaký internetový server. Záplava zpráv o tom, co všecko se schovává v potravinách, které kupujeme, nabírá na síle. A tak se u hovězího bojíme, jestli náhodou nejíme koníka, vepřová uzená kýta by mohla být poprášena sušenou krevní plazmou (alespoň tedy stále stejného zvířete), med možná při své výrobě zahlédl praví včelí produkt jen z dálky a tak bychom mohli pokračovat donekonečna.
A když se nenajde šizení, život neohrožující, vytasí se inspektoři s dalším trhákem. Třeba sklem v přesnídávce. V takovém případě se ale všichni kají a rychle produkty stahují a zákazníky kompenzují. To u případů šizení se postupně vystřídá škála výmluv. Nejdřív je to zlý ošklivý výrobce, ten to hodí na ještě zlejšího dodavatele, který to svede na… A ve výsledku se to ještě zakončí mantrou, že ty náhražky lidi chtějí, protože chtějí levné potraviny a že to přece není zdraví nebezpečné.
Důvodů pro smršť zpráv o „pančovaných“ potravinách je víc. Jedním z nich je rozhodně to, že potravinářské či jiné inspekce dnes nemají tolik práce (i když stále víc než dost) s odhalováním zdraví či dokonce život ohrožujících výrobků. Ono i producenti, kteří s vidinou mamonu vrazí do klobásy nebo třeba lahve vína cokoliv, vědí, že zabít si zákazníka k růstu zisků nepovede. A tak je víc prostoru pro kontrolování toho, zda náhodou se „zajisté omylem“ nezmenšil třeba obsah ovocné složky v džemu a rovnou o dvě třetiny proti tom, co je napsáno na obalu.
Druhý je prozaický. Samozřejmě zisk. A tady mám pocit, že viníka třeba hledat až u regálů supermarketů. Samozřejmě velké řetězce nemohou úplně za všechno, ale jejich tlak na dodavatele, aby přiváželi své zboží za co nejnižší cenu, jistě nejednoho i dříve poctivého výrobce přivedlo na myšlenku, že když fouknu do masa trochu (10 procent?) vody, tak to třeba nikdo nepozná. A shazovat vinu na spotřebitele není fér. Jasně že Češi (a nejenom ti) jsou na ceny citliví a slovo „akce“ nebo „sleva“ v nich vyvolává touhu vzít si dvě balení místo jednoho. Ale určitě většinově nechtějí kupovat věc, která pod pojmem „masová pochoutka“ skrývá rozemleté kosti a nejpodřadnější kousky masa pospojované sójou. Ani kdyby stála pět korun.
Drzost velkých řetězců je pak do nebe volající při srovnání se západními zeměmi. Ano, je to zprofanované srovnání, ale myslím, že je dobré si to připomínat. V takovém Rakousku či Německu i ty nejlevnější řetězce prodávají kvalitní potraviny (jistě ne všecko je super, i tam se lidé najedli něco koniny), ale když si tam koupíte třeba šunku a stojí něco málo přes euro 10 deka, tak to jako šunka chutná a je v tom maso. U nás si za těch 25 korun moc jistí být nemůžete. Občas to vypadá, že řetězce zkoušejí, co je ještě východní Evropa ochotna spolknout. Úplně si představuji poradu nějakého nadnárodního gigantu, když se rozhodují, jaké výrobky kde prodávat. A nad něčím poloshnilým už všichni povzdechnou: To už by ani Čech nežral! A vyřadí to z prodeje.
Další komentáře Adama Junka:
