Třicet pět let po nástupu walkmanu se trh zaplňuje jeho hudebními nástupci pro fajnšmekry
Vyberte si svou cestu útěku z reality, hlásá dobová reklama na walkman, hit, kterým japonská firma Sony v létě roku 1979 uchvátila celý svět. Zatímco potkat ještě před třiceti lety někoho na ulici se sluchátky na uších byla opravdová rarita, dnes je poslech hudby z přenosných zařízení šedivou nudou. Nahrávku umí přehrát každý mobil a pocit výjimečnosti se dávno vytratil.
Možná i proto hledá čím dál více vývojářů cestu, jak vrátit poslechu hudby v terénu punc mimořádnosti a opravdového útěku od technologií, které používají všichni. Srovnání s muzeálním walkmanem je namístě. I jeho moderní nástupci chtějí nabízet únik do výšin, které se dosud zdály nemyslitelné.
Sony, praotec krabičkového kazeťáku, dokonce původní patentem chráněné jméno Walkman využil při prezentaci svého nového přehrávače NWZ-ZX1. Na první pohled vypadá jako jakákoli lepší „empétrojka“. Kvalitní hliníkové šasi, čtyřpalcový dotykový displej, dlouhá výdrž baterie, vnitřní paměť 128 gigabytů ani dobré dílenské zpracování ještě neopravňují
k tomu, aby si Sony za krabičku s kosmickým názvem ZX1 účtovalo závratných 700 amerických dolarů. A to bez sluchátek.
Limuzína mezi formáty Nové nápady, které si Sony nechává štědře zaplatit, se skrývají uvnitř. I když ZX1 umí přehrát i klasické MP3, z nichž dokáže díky kvalitnímu hardwaru „vytáhnout“ maximum, je přehrávač stavěn především na formát FLAC (free lossless audio codec). Což je v říši audia jakási limuzína mezi digitálními audiosoubory. Zatímco třeba nejrozšířenější formát MP3 z nahrávky „ořeže“ části dat, které vyhodnotí jako pro posluchačovo ucho nedůležité, FLAC pracuje bezztrátově a uživatele o nic neošidí.
Byť jsou odstraněné frekvence tónů v MP3 často za hranicí slyšitelnosti a neměly by teoreticky
výsledný dojem zkazit, bezztrátové formáty dosahují vyššího komfortu z poslechu.
Inu asi jako limuzína, jejíž pohodlí se také nedá přesně empiricky změřit.
„Luxusní“ je také spotřeba místa na disku. Jedno album zabere ve formátu FLAC ve vysoké kvalitě asi 1,5 GB paměti a průměrná písnička se málokdy vejde pod 100 MB. V tu chvíli už 128 gigabytů vnitřní paměti nevypadá nijak zázračně.
FLAC není jediný formát, který hudbu nezplošťuje. Má ale řadu dalších výhod. Pracuje rychle s dekompresí dat, tedy překládáním informací ze světa jedniček a nul do skutečných tónů. A je volně šiřitelný, takže za jeho využívání se neplatí žádné poplatky.
Má pochopitelně i velké zápory. Dlouho platilo, že ve formátu FLAC si lze poslechnout jen malý zlomek toho, co lze stáhnout v MP3. S tím, jak stoupá hardwarová výbava i paměťová kapacity telefonů a iPodů, to však přestává platit. Loni o Vánocích vstoupila na britský trh platforma Qobuz, která se specializuje na streamování formátu FLAC. Z francouzského serveru pro fajnšmekry se stal velký hráč. V nabídce má sice „jen“ 14 milionů nahrávek, o polovinu méně než iTunes, který je po Xbox Music co do nabídky největší. Qobuz je ale zážitkem z poslechu předčí. „Co do kvality jde o nejvěrnější hi-fi, které jsme slyšeli. A mnoha lidem bude stát za to, aby si za to připlatili,“ napsal letos na jaře internetový magazín What Hi-fi.
Konkurence v zádech Samotné stažení nahrávky v bezztrátovém formátu nebo její přímý poslech vyjdou dvakrát dráž než „ořezané“ formáty. Časové řady, které by dokumentovaly nárůst zájemců o zvukově bohatší audionahrávky, neexistují. Třeba Wall Street Journal ale v recenzi ohodnotil ZX1 jako výrobek, který na trhu chyběl a má šanci prorazit. Tím spíše, že má v segmentu HD audio minimálně dva silné konkurenty.
Prvním z nich je čínský výrobce FiiO, který letos na trh uvedl model X5. Firma, která se specializuje na hi-fitechniku, se už před lety rozhodla vystoupit ze stínu čínské láce v diskutabilní kvalitě. Do svých krabiček montuje britské digitální převodníky Wolfson, které zajistí špičkový přenos hudby do sluchátek. Přístroj X5, který je na českém trhu k mání v ceně kolem deseti tisíc korun, má navíc dvoujádrový procesor a pracuje hned se dvěma paměťovými kartami. Na rozdíl od Sony ZX1 ho lze také využít jen jako externí převodník signálu.
Přístroj má podle recenzentů své mouchy.
Ovládání je složitější, než je nutné, displej málo přehledný. Zvukově jde ovšem o nejvyšší třídu. „Kvalita zvuku souborů s vysokým rozlišením je přímo hvězdná, a dokonce i standardní formáty přehrává skvěle,“ ohodnotil letos v květnu čínský výrobek časopis CNet.
Smrt MP3 Dlouho očekávaným highendovým přehrávačem, který by se měl k uživatelům dostat letos v říjnu, je pak Pono player. Za přístrojem, který svým trojúhelníkovitým průřezem připomíná čokoládu Toblerone, je silný marketingový příběh, z něhož lze ale vyčíst velký zájem posluchačů o špičkové hudební přehrávače do kapsy.
Projekt Pono, což v havajštině znamená „poctivý, upřímný“, vznikl před dvěma lety z čirého naštvání. Stojí za ním kanadský hudebník a kytarista Neil Young, který si vždy zakládal na perfektním zvuku. Snad proto se pořádně naštval na to, že dnešní mladí lidé poslouchají jeho nahrávky v okleštěném formátu MP3. „Kdybyste si jako umělec byl jistý, že jste vytvořil originál, který je na sto procent skvělý, a posluchači z něho dostanou jen pět procent, cítil byste se dobře?“ ptal se sugestivně v pořadu MTV News. „Zvyklosti digitální éry přinutily lidi vybírat si mezi kvalitou a pohodlím. Ale oni by tu volbu vůbec nemuseli činit,“ dodal Young.
Ohlásil tak vznik Pono, nové platformy pro sdílení kvalitních nahrávek, které by šlo poslouchat na stejnojmenném barevném přehrávači, za nímž stojí technici z Ayre Acoustics.
Krabička je v předprodeji k mání za 300 dolarů, v online obchodech pak od podzimu za 399 dolarů.
Youngovi nelze upřít, že na svou stranu dokázal strhnout spoustu nadšenců. Projekt Pono od počátku vsadil na crowdfunding a peníze se vybíraly od hudebních fandů. Potřebných 800 tisíc dolarů do začátku bylo shromážděno přes server Kickstarter během několika hodin. Na konci druhého dne od spuštění už to byly dva miliony, dnes je z nich 6,2 milionu. Nešlo jen o peníze, ale i o veřejnou podporu mnoha dalších hudebních legend.
Za Pono lobbuje třeba Bruce Springsteen,
Sting, Norah Jonesová nebo Elton John. Až potud by to byl chvályhodný projekt, jak mladé lidi naučit poslouchat hudbu jinak a kvalitněji. Pono ale nakonec může ztroskotat úplně na stejné věci jako jeho konkurence v podobě Sony nebo čínského FiiO. Hrozí, že v našlapaných přístrojích nebude co přehrávat.
A výsledek bude asi stejný, jako kdyby člověk vyrazil na nákup do diskontní prodejny nejnovějším porsche.
Jako parfém bez vůně Problém spočívá v limitech techniky i lidského ucha. Není třeba zabíhat do technických detailů vzorkovací frekvence a bitové hloubky. Pono nicméně slibuje, že nahrávky bude prostřednictvím svého serveru nabízet i v top kvalitě, o jejímž významu mnoho expertů pochybuje. Pro srovnání – je to, jako kdyby někdo nabízel, že změří vzdálenost mezi Prahou a Novosibirskem na milimetr přesně.
Takový údaj je samozřejmě hluboko pod možnostmi běžných přístrojů i lidského vnímání prostoru. A stejné je to se soubory ze serveru Pono Music. Jejich kvalitu nikdo nedocení, protože ji ani nerozezná. „Pono nabízí prémiovou funkci, kterou ve skutečnosti nelze vnímat. Je to jako císařovy nové šaty nebo parfém bez vůně. Lidé z reklamních agentur se na to musejí dívat se závistí,“ napsal sžíravě britský list Guardian v recenzi zatím neexistujícího přehrávače.
Kromě neslyšitelných rozdílů je tu však další obtíž. Podobné zázračné rozlišení a jemnost digitálního audia nelze „vytáhnout“ z běžného CD. Kdo bude chtít na internetu nabízet bezztrátové formáty ve špičkové kvalitě, má jen dvě možnosti. Buď může sáhnout po kvalitnějších nosičích, jenže formáty jako SACD nebo DVD audio se nikdy příliš neujaly. Druhou možností je pak přesvědčit nahrávací studia, aby uvolnila své mastery, tedy originální studiové nebo živé záznamy.
Velkým studiím ale bude chybět jakýkoli ekonomický motiv. Hudební fajnšmekři nejsou jejich cílová skupina. Ne že by audiofilové neměli kde vybírat. Jenže nezávislé hudební portály, jako jsou Stockfish Records, Telarc nebo Reference Recordings, dobře vědí, na čem jsou. Své klienty, povětšinou podivíny s obřími sluchátky na uších, počítají na desítky tisíc. Nikoli miliony, které si kupují a stahují obyčejné MP3.
Nástupci legendárního walkmanu s přívlastkem hi-fise tak budou potýkat s úplně jiným problémem než jejich předchůdci. Zatímco digitální záznam se již nemusí ohlížet na svůj nosič v podobě CD nebo minidisku, ti, kdo ho nabízejí, budou muset řešit otázku, zda jeho kvalita není až příliš přehnaná.
A hlavně zda je adekvátní ceně. Prozatím to vypadá, že v úvodu zmíněný „útěk z reality“ je spíše výletem do virtuálního prostoru, jehož kvality mnoho lidí ani ocenit nedokáže.
Česko nezahálí Ani u nás ještě MP3 zdaleka nepřeválcovaly kvalitnější formáty. Od konce roku 2011 nabízí jako první česká firma ve formátu FLAC své nahrávky online obchod Supraphonu. V jeho nabídce je díky bohatému archivu přes milion skladeb a v bezztrátovém formátu prodává Supraphon zhruba každou třetí nahrávku. Vyjde sice o asi deset korun dráž, standardní MP3 nabízí ale firma jako bonus zdarma. V bezztrátovém formátu lze komerčně stahovat hudbu také ze serveru Bontononline. Nezahálejí ani veřejnoprávní instituce. Vysílání ve streamovaném formátu FLAC nabízí například Český rozhlas D-dur, kde lze některé tituly v tomto formátu i stáhnout.
OD PÁSKY K DATŮM
1979 Japonská firma Sony přichází se svým miniaturizovaným kazetovým magnetofonem Walkman.
1984 Sony uvádí na trh Discman, který se vejde do kapsy a umí přehrávat CD i za chůze.
1992 Do třetice Sony, model MZ1 je stavěný na minidisky. Ve stejném roce je původně německý patent MP3 uznán jako mezinárodní formát.
1998 Jihokorejská firma Saehan začala prodávat svůj MPMan, první kapesní přehrávač MP3. Měl kapacitu 32 MB a na americkém trhu stál 200 dolarů.
1999 Samsung SPH-M2100 se stává prvním mobilem na světě, který umí přehrávat písničky ve formátu MP3.
2001 Apple přichází s první verzí iPodu a zakládá celou rodinu multimediálních přehrávačů.
2003 Spuštěn portál iTunes, dosud nejúspěšnější platforma pro prodej digitálních nahrávek.
2014 Sony uvádí na trh nástupce Walkmana, tentokrát jako hi-fipro audiofily.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
