Slovenský výrobce . vegetariánských specialit a banskobystrický hejtman přináší naději do populismem zmítané Evropy
Vedle statistických ročenek a knih o zajímavostech kraje leží atlas romské kultury a publikace o romském holocaustu.
Ty zde nejspíš ještě před pár dny nebyly, kancelář totiž obýval extremista Marian Kotleba. V listopadu ho však v krajských volbách drtivě porazil Ján Lunter, a stal se tak novým banskobystrickým „županem“.
Podnikatel bez politických zkušeností představuje stejně jako Kotleba pro zklamané voliče alternativu k tradičním stranám, na rozdíl od svého předchůdce a řady podobných politiků však nechce Evropskou unii bořit.
* Když se v Česku řekne slovenský výrobce bezmasých párků, který uspěl vpolitice, většina lidí si vybaví někoho jiného než Jána Luntera. Jak vy osobně vnímáte Andreje Babiše?
* Narazili jste na sebe v byznysu?
* Při cestě za vámi jsme procházeli kolem památníku SNP a také parku s cedulemi o příbězích obětí holocaustu. Je výstava náznakem změny ve vedení kraje?
*> Jak se tedy stalo, že se Marian Kotleba považovaný za neonacistu mohl v tomto kraji stát hejtmanem?
Čím si tedy vysvětlujete, že jste Mariana Kotlebu ve volbách tak drtivě porazil?
* > Co vás vůbec přimělo ucházet se o hejtmanský post?
Stanovil jste si tedy jako cíl naučit lidi znovu zodpovědnosti za svůj život a majetek?
Můj hlavní cíl je spolupracovat s kterýmkoli politickým subjektem na dobrých řešeních pro kraj, ale bez korupce, to zdůrazňuju. Není třeba dělat jen to, co je nutné, ale rozhlížet se po nových možnostech. Mým vzorem je Vladimír Ledecký, starosta Spišského Hrhova, obce s 1450 obyvateli, z nichž padesát procent tvoří Romové. V romské komunitě byla téměř stoprocentní nezaměstnanost a on to snížil na deset procent.
Jak to dokázal?
Skrze peníze z eurofondů se mu podařilo vytvořit nová pracovní místa. Zorientoval se v problematice a věděl, jak účinně pomoci. Když jsem se ho ptal na recept, odpověděl mi, že dělal všechno, co mu zákon přikazuje, ale dělal také všechno, co mu zákon nezakazuje. A takových starostů bychom potřebovali mnohem více. Nestačí se jen zabývat tím, jestli fungují všechny lampy.
Máte politické ambice i nad úrovní kraje?
Banskobystrický kraj dlouhodobě trpěl tím, že hejtmani často odešli do Bruselu nebo do Bratislavy a úřadovali odtamtud. Zákony definující fungování kraje přitom říkají, že se máme starat o ekonomický, kulturní a sociální rozvoj kraje a hledat řešení, které kraj nejvíce potřebuje. A to vyžaduje přítomnost.
Přejděme k vašemu podnikání. Jak jste se začátkem devadesátých let k tofu dostal? A jak se vám podařilo přesvědčit Slováky, aby ho kupovali?
Tehdy panovala velká otevřenost vůči různým novinkám. Socialismus sice spočítal, kolik potřebujeme másla a mléka na hlavu, ale už nikdo nevěděl, co je to třeba kešu. Byli jsme tedy vyhladovělí po nových věcech. Já jsem se přitom k tofu dostal už v osmdesátých letech, kdy jsme řešili v rodině zdravotní problémy, a vyráběl jsem si je tedy pro vlastní potřebu.
Kde jste získával suroviny?
To nebylo zase tak složité. Sója se pěstovala na jihu Slovenska, známá byla také Soja Kolín, kde se dokonce dělaly nějaké tyčinky. Byla sice málo v prodeji, ale dala se sehnat. Potom už potřebujete jenom trochu mořské vody. Já jsem si ji dovezl z Jadranu, ale dá se nakoupit i chlorid hořečnatý a chlorid vápenatý. Když sóju vyperu a dám do ní speciální soli, tak z toho vznikne tofu.
Původně jste ale začal podnikat v IT.
Považoval jste potravinářství tehdy za perspektivnější než IT?
Navzdory těžkostem jsem tomu věřil. Udělal jsem si výpočet, kolik energie potřebuji na kilo bílkovin, pokud to jde přes dobytek, maso a mléko, a ukázalo se, že přes sóju je to jednodušší. Orgány, které nám měly dát povolení, se však na nás dívaly skrz prsty. Hlavní hygieničkou tehdy byla paní Sklenaříková a ta mi později říkala, že se nám bála povolení dát, abychom někoho neotrávili. Dneska přitom ona i její dcera, slavná modelka Adriana Sklenaříková, tofu konzumují. Je to dva tisíce roků stará potravina známá po celém světě, na kterou existuje řada receptů. Před časem jsme udělali soutěž, nechali jsme si posílat recepty a losovali vítěze. A byli jsme dost překvapeni, co lidé vymyslí. Dokonce to míchali i s borovičkou.
Nikoho jste sice neotrávili, ale před pár lety se taková fáma objevila. Úřady měly podezření, že jeden člověk se otrávil botulotoxinem po požití vaší pomazánky. Později se ukázalo, že to s pomazánkou nijak nesouviselo. Poškodilo to firmu hodně?
Kontrolní orgán to tehdy testoval metodou, která není certifikovaná. Všechny výrobky té šarže byly přitom negativní. Ztratili jsme některé trhy. Na druhé straně ještě dneska najdete na Facebooku stránku Kúpme si cícerku, kde nám naši zákazníci vyjadřovali podporu, aby vyvážili tehdejší útoky. Za ta léta máme u zákazníků vybudovanou silnou důvěru, takže na Slovensku nám to moc neuškodilo. V Česku to bylo horší, ale i tak jsme začali brzy zase růst.
Pomohlo vám v podnikání, že Slovensko zavedlo euro?
Důležité vůbec je, že jsme členy Evropské unie. Euro pak umožnilo příchod zahraničních investorů s větší odvahou a většími investicemi. Pocítili totiž, že na Slovensku řada dřívějších překážek už zmizela, stejně jako riziko výkyvu kurzu. V době řecké krize by sice bylo lepší, kdyby Řekové měli drachmu, takže euro má i slabá místa. Ale je potřeba, aby vznikla určitá solidarita. Západní Slovensko produkuje daleko vyšší důchod než střední Slovensko, ale přesto v Bratislavě nikdo nekřičí, že musí doplácet na východ. V rámci Evropy to půjde stejným směrem a v končeném důsledku ze silné Evropské unie budeme profitovat všichni. Takže euro je určitě dobrý projekt.
Takže byste ho doporučil i Čechům?
Nechtěl bych radit českým ekonomům. Ale příjemné je i to, že když někam cestujete, tak všude platíte jednou měnou. To možná není nejdůležitější aspekt, ale já se cítím svobodnější. Takže ano, doporučil.
Už jste zmiňoval, že pocházíte z Telgártu. Zajímavé ale je, že váš dědeček se narodil vUSA a pak se vrátili na Slovensko. Jak k tomu došlo?
Dědeček se narodil v Pittsburghu, kam odešli jeho rodiče. Vydělali si nějaké peníze a vrátili se i s dětmi domů. Začala však první světová válka a jeho otec zahynul v jednom z prvních bojů. Ekonomická situace pak dědečka donutila se do Ameriky vrátit. Žil tam a pracoval, a jak byl zamilovaný do babičky, nabídl jí, že jí pošle lístek na loď. Jeho vlastní matka, která Ameriku také zažila, jí však řekla, aby tam nechodila. Takže se zase vrátil.
Nelitoval toho?
Nikdy jsem to od něj neslyšel. Měl americké občanství a věřil, že v Československu bude demokracie. Ta však trvala jen chvíli. Komunisté mu pak sebrali pas a chtěli ho i zavřít. Byl to pokorný člověk, celý život pracoval kosou, i když v Americe zažil mnohem modernější techniku, která se tady začala objevovat až mnohem později.
Prý vás jako děti učil anglicky.
Ano. On byl velmi tichý, ale když občas měli s babičkou nějaký konflikt, tak najednou řekl Shut up! a ona věděla, že v té chvíli musí s výčitkami skončit. Jednou ho také navštívili nějací známí z Ameriky, kteří ho oslovovali George, což pro nás bylo nezvyklé. Když ještě žil, udržoval s nimi písemné styky.
Vyvážíte tofu i do USA?
Dostali jsme žádost na prodej receptů, ale neakceptovali jsme to, nepřišlo nám to zajímavé.
Sbírání zahraničních zkušeností máte v rodině. Nějakou dobu v cizině strávila i většina vašich dětí.
Začalo to tak, že profesor gymnázia doporučil mému nejstaršímu synovi Jánovi francouzskou školu. Tak jsem si spočítal, kolik to bude stát, a řekl mu, že mu dám půjčku a že mi to musí vrátit. A opravdu, už ve třetím ročníku po mně chtěl číslo účtu, aby mi peníze poslal zpátky. Byla to pro něj i motivace, aby se dostal do projektu pro Evropskou unii zaměřenou na biometrii. Dnes má firmu Innovatrics, která patří v tomto odvětví k nejlepším na světě a zabývá se už i rozpoznáváním tváří. Takže mu to prospělo.
Systém studijní půjčky jste aplikoval i u dalších dětí?
Půjčky pokračovaly. Ondrej za mnou přišel, že by chtěl na rok do Spojených států, takže odmaturoval v USA. Tam také našel inspiraci pro projekt Demagog.sk, který později založil. Dcera maturovala v Kanadě, syn Jakub studoval v Praze, Polsku a ve Francii a syn Juraj na vysokou nechtěl, ale odešel se naučit jazyk do Austrálie. Našel si tam práci při sběru rajčat. Normy, které jim tam nasadili, byly však tak vysoké, že po stržení ceny za oběd a ubytování by se vrátil s dluhem. Musel tedy odejít, ale uvědomil si hodnotu peněz. Takže poslat děti ven je důležité. Zeměkoule nám patří. Hranice a nacionalismus, z toho by se už lidé konečně mohli vyspat.
Dva z vašich synů nyní vedou Alfu Bio, je to tak?
Juraj je výrobní ředitel, Jakub má zase na starost restaurace, které provozujeme, a nyní plánujeme začít s franšízami. Ján se z Paříže vrátil do Bratislavy, odkud dneska řídí Innovatrics. Měl s tím už i špatné zkušenosti, když sem pozval obchodní partnery z Afriky, tak se na ně na celnici dívali velmi podezřívavě. Stále jsme takoví podezřívaví.
Jste miliardář?
To neumím říct. Firmu neumím ocenit. Jedna věc je vlastní vnímání a jedna věc tržní hodnota. Co se týká běžných věcí, nic zvláštního nevlastním. Kdysi jsem však měl starý traktor, který jsem si koupil, když jsem se oženil. Slovenští družstevníci nikdy nestíhali, a tak platili jednu korunu za kilo sena. Na pastvinách v horských oblastech jsem ho sbíral a díky tomu jsem si vydělal na rodinný dům. A díky tomu, že jsem ten dům měl, tak jsem po revoluci mohl začít vyrábět tofu.
Jezdíte občas ještě traktorem?
Bratr, který stále žije v Telgártě a má 40 kusů dobytka, traktory má. Takže se k nim dostanu, ale už na nich nejezdím, jsou na úplně jiné úrovni. Nedávno jsem se ptal, zda by nebylo možné přeškolit nezaměstnané na traktoristy, kterých je málo. Dostal jsem ale odpověď, že by to bylo možné maximálně na vysokozdvižný vozík. Dnešní traktor je už moc sofistikované zařízení.
Ján Lunter (66) • Narodil se vobci Telgárt do rodiny sedláka. Vzhledem k opožděnému vzniku JZD v obci jeho otec hospodařil až do roku 1975 samostatně. Zkušenost dítěte z rolnické rodiny ho podle vlastních slov formovala. • Vystudoval Elektrotechnickou fakultu Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě, obor technická kybernetika. • Už v 80. letech vyráběl tofu pro vlastní potřebu. Po revoluci založil společnost Alfa Bio a ve sklepě rodinného domu začal sójovou bílkovinu vyrábět ve velkém. Dnes má Alfa Bio 200 zaměstnanců a vedle samotného tofu vyrábí i bezmasé pomazánky, párky či salámy, které vyváží do zemí V4, Rumunska, Lotyška a Belgie. Loni firma utržila devět milionů eur. • V listopadu 2017 drtivě porazil ve volbách nacionalistu Mariana Kotlebu a stal se novým banskobystrickým hejtmanem. • Má čtyři syny a dvě dcery, některé z dětí dnes řídí Alfu Bio. • Chová včely. Euro umožnilo příchod zahraničních investorů s větší odvahou a většími investicemi. Pocítili totiž, že na Slovensku řada dřívějších překážek už zmizela, stejně jako riziko výkyvu kurzu. Pokud se zodpovědní nechopí zodpovědnosti, tak nezodpovědní toho zneužijí. Tato věta mě přesvědčila, abych kandidoval na hejtmana.
