Menu Zavřít

Tomáš Baťa: švec, který obul svět

10. 9. 2010
Autor: profit

Tomáš Baťa patřil mezi nejvýznamnější osobnosti českého průmyslu první poloviny 20. století. Ve Zlíně založil obuvnickou firmu a zavedl řadu inovací, díky kterým dosáhl celosvětových úspěchů.

Autor: ČTK

Jeho postupy a technologie byly na tehdejší dobu revoluční, základem byla přitom jednoduchá věc – spokojenost zákazníka. Baťa bral podnikání především jako službu veřejnosti a za úkol si nedal vybudovat podnik, ale změnit myšlení lidí.

Tomáš Baťa je dnes prototypem úspěšného a tvrdého podnikatele, s tovární výrobou ale zpočátku váhal. Měl totiž silné sociální cítění a šlo mu o spravedlivé uspořádání společnosti. Továrny byly z tohoto pohledu zlem, symbolem zotročení lidí. Tak proč je stavět?

Díky cestám do zahraničí však brzy změnil názor. V Porýní například kouřily desítky komínů a přitom byl všude znát blahobyt. Zdánlivé vykořisťování tedy přinášelo lidem užitek, a bylo tudíž všeobecně prospěšné. Baťovy pochyby zmizely, a cestě k úspěchu tak už nic nebránilo.

Péči o dělníky ale stále věnoval velkou pozornost. Ve Zlíně pro ně stavěl domy, zakládal obchody a celkově se snažil o jejich pohodlí. I to se mu ovšem vyplácelo. Zaměstnanci utráceli mzdu v jeho podnicích, a peníze tím pádem zůstávaly na jednom místě.

Od verpánku k firmě

IDEOVÉ PRINCIPY TOMÁŠE BATI
1 Dělník a majitel jsou spolupodnikateli. 2 Každý dělník má možnost stát se milionářem. 3 Nikdo nesmí zasahovat do vzájemného poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem v zájmu celého pracovního kolektivu a veřejnosti (zákaz odborových organizací v závodě). 4 Účelem podniku je služba veřejnosti. 5 Účel světí prostředky.

Tomáš Baťa se narodil roku 1876 ve Zlíně v tradiční ševcovské rodině. Když mu bylo deset let, zemřela mu matka a otec se brzy rozhodl přestěhovat i s dětmi do Uherského Hradiště. Tomáš tedy začal navštěvovat jinou základní školu, kde se učilo pouze v němčině.

Už ve dvanácti letech se zajímal o ševcovské řemeslo a brzy ovládal vše, co k živnosti patřilo. Ve čtrnácti letech pak odešel do Prostějova, kde pracoval u firmy Fäber, vyrábějící ševcovské stroje. Tam se velmi zajímal o různé zlepšováky ulehčující práci. Zaměstnavatelé ho ale brzy propustili, protože byl příliš aktivní. Tomáš se vrátil do otcovy dílny, po vzájemné neshodě však odjel bez jakýchkoliv prostředků do Vídně za sestrou Annou. Ta mu finančně pomohla a mladý Tomáš začal podnikat na vlastní pěst v malé dílně. Jeho touha po zisku ovšem brzy narazila na neznalost tamějšího trhu. Navíc neměl povolení, proto se v doprovodu otce musel potupně vrátit zpět do Uherského Hradiště.

Spokojený zde pochopitelně nebyl. Otcovo podnikání se mu zdálo být příliš neohrabané, požádal ho proto o padesát zlatých na vlak a vyrazil prodávat boty do Prahy. Zkusil to nejdřív na hlavních třídách, brzy ale zjistil, že odbyt najde spíš u menších obchodníků v postranních uličkách. Výsledkem bylo množství objednávek. „Objevení Prahy a objevení nového způsobu prodeje bylo pro naši živnost tím, čím pro Španělsko objevení Ameriky,“ napsal ve vzpomínkách. Od dětství toužil po společenském vzestupu a věděl, že klíčem k němu je nejen výroba, ale především obchod. Přemluvil proto sestru Annu a bratra Antonína, aby společně požádali otce o vyplacení dědictví po zemřelé matce a pustili se do samostatného podnikání.

Hra na podnikatele

Roku 1894 tedy bratři Tomáš, Antonín a jejich sestra Anna získali 800 zlatých, se kterými ve Zlíně založili obuvnickou živnost. Napsána byla na nejstaršího Antonína, protože Tomáš nebyl podle tehdejších norem ještě plnoletý. Zpočátku vyráběli valašskou prošívanou houněnou obuv na symetrickém kopytě (stejném pro levou i pravou nohu). Při její výrobě přitom využívali především práce domácích dělníků. Zaměstnávali jich většinou kolem deseti, vyžadovali pevnou pracovní dobu a platili pravidelnou týdenní mzdu. Tento způsob řízení byl tehdy velmi neobvyklý a průkopnický.

Mladý Tomáš si ale zatím neuvědomoval rozdíl mezi skutečným podnikáním a „hrou na podnikání“. Bratři chodili do dílny ve svátečních šatech a více než o práci se starali o dojem. Během dne se často hádali, kdo má dělat práci panskou a kdo nepanskou. Nakonec pak většinou neudělali ani jednu. Zhruba po roce se proto podnikání dostalo do dluhů, které přesahovaly deset tisíc zlatých.

Bratr Antonín nastoupil vojenskou službu a Tomášovi se hroutil sen o úspěšném podnikání. Možná proto, že zůstal osamocen a prožíval neúspěch nejsilněji, se ale dokázal vzchopit. Mohl vyhlásit konkurz, ovšem cítil, že na malém městě by se pak už jen těžko znovu uchytil. Odložil tedy nedělní oblek a začal konečně pracovat. Nejdřív se styděl a schovával svůj verpánek do kouta, po čase si ale zvykl a práce ho i bavila. Sám nosil na zádech kůže od vlaku v Otrokovicích a ještě v noci je rozkrájel, aby dělníci mohli ráno začít pracovat. Vozil hotové boty do Vídně, dostával za ně nový materiál, vedl účetnictví a platil dluhy.

Když už se zdálo, že je firma z nejhoršího venku, přišla další rána. Zkrachovala společnost, u které měli bratři několik směnek, celkem asi za 20 tisíc zlatých. Dluh tedy po veškerém úsilí nejen nezmizel, ale ještě se zdvojnásobil. Tomáš Baťa si však věřil, že když překonal jednu krizi, zvládne i tu další.

Americká inspirace Velkým zlomem v Baťově podnikání byl vynález takzvaných „baťovek“ – obuvi s textilním vrchem a pružnou koženou podrážkou, vyráběné na pravém a levém kopytu. Vydržely sice jen jednu sezonu, ale jejich cena byla skoro stejná jako náklady na opravu kožených bot. Výroba se rozjela ve velkém, Baťa proto zakoupil v Německu první šicí stroje s ručním pohonem a do roku 1897 splatil i poslední dluhy. Po dokončení stavby železniční sítě z Otrokovic do Vizovic postavil navíc první výrobní halu, ve které zaměstnal kolem čtyřiceti dělníků a dvaceti šiček. Postupem času odkoupil další pozemky na území Zlína, kam začal rozšiřovat firemní infrastrukturu. Společnost se úspěšně rozrůstala a Tomáš Baťa se roku 1900 definitivně stal jejím jediným vlastníkem. Bratr Antonín, který se mezitím vrátil z vojny, totiž vážně onemocněl a sestra Anna se vdala. Ani v nové pozici ovšem Tomáš Baťa nepřestal podnik rozvíjet a inspiraci se rozhodl hledat až ve Spojených státech. Původně se tam roku 1904 vypravil pro lepší a výkonnější stroje, nakonec však objevil něco jiného – nový životní styl. Povědomí o americké strojírenské produkci měl, ale o tom, jak myslí a jak se chová Američan, nevěděl téměř nic. Do deníku si proto poznamenal: „V Americe se mi nejvíce líbil tamější člověk. Jeho duše nebyla spoutána pochybnostmi, smí-li jednotlivec získávat majetek.“ Zjištění, že Američané nepovažují úspěch a prací dosažené bohatství za nic špatného, bylo pro něj osvobozující. O blahodárném působení takového přístupu se mohl osobně přesvědčovat na každém kroku a konečně ho také přestala trápit touha dostat se do lepší společnosti. Ve Spojených státech viděl, že i obyčejný dělník požívá stejné úcty jako majitel továrny, a nepotkal nikoho, kdo by odvozoval své postavení jen ze vznešeného původu. Tomáš Baťa byl zkrátka Amerikou okouzlen, protože mu beze zbytku odpověděla na všechny otázky. Zkušenost, že se zde hrdost na dosažené úspěchy přenáší do společnosti a působí k jejímu prospěchu, ho navíc utvrdila v nastoupené cestě „služby veřejnosti“. Náklonnost k americkému způsobu uvažování a především soutěživosti pak ještě posílily krátké zastávky v Anglii a Německu. V obou zemích se nechal zaměstnat v obuvnických továrnách, aby porovnal výkony dělníků. Když nasadil „americké“ tempo, spolupracovníci ho okřikovali, aby zvolnil. To rozhodlo: domů se vracel s úmyslem zavést ve výrobě americký systém. Baťa proti drahotě |TOMÁŠ BAŤA (1876–1932)|
| Narodil se 3. dubna 1876 ve Zlíně v rodině ševce Antonína Bati. Roku 1894 spoluzaložil v rodném městě obuvnický závod, který od roku 1900 řídil samostatně a zaváděl v něm moderní zásady řízení a organizace práce, mimo jiné pásovou výrobu, samostatně účtující jednotky, prémiový systém a podíl zaměstnanců na zisku. Nezanedbatelná byla i funkce dobré reklamy. Roku 1931 se rodinný podnik změnil na akciovou společnost, budující své dceřiné podniky i v zahraničí a zahrnující kromě výroby obuvi také surovinovou základnu a rozsáhlou obchodní síť. Tomáš Baťa celý komplex řídil až do 12. července 1932, kdy zahynul při letecké katastrofě. Jeho nástupcem ve funkci se stal nevlastní bratr Jan Antonín Baťa. |
Ve Zlíně chtěl nastolit zámořské pořádky se vším všudy, tedy i s demokratickým poměrem mezi dělníky a továrníkem. Výsledek však byl naprosto jiný, než očekával. V dílnách poklesla kázeň, někteří pracovníci se začali opíjet a nakonec vyhlásili stávku. Baťa nevyjednával. Stávkující dělníky propustil a najal jiné – i za cenu toho, že se mu nějaký čas nedařilo obnovit původní výkony. Roku 1914 vypukla první světová válka. Rakousko-Uhersko vyhlásilo mobilizaci, vztahující se samozřejmě i na Baťovy zaměstnance. Navíc vídeňská konkurence vytvořila kartel, který měl získat monopol na dodávky veškeré vojenské obuvi. Bylo tedy zřejmé, že pokud firma ihned nesežene armádní zakázku, čeká ji katastrofa. Baťa se okamžitě rozjel do Vídně, kde se mu naštěstí podařilo získat objednávku na 50 tisíc párů lehkých bot s plátěným vrchem. Před útrapami fronty a často i před smrtí tím zachránil řadu dělníků, protože na zaměstnance vojenských dodavatelů se mobilizace nevztahovala. Vojenské dodávky ale mohly nakonec firmu i zlikvidovat. Monarchie, dlužící Baťovi miliony za dodané boty, totiž ze dne na den zmizela, dluhy u bank však zůstaly. Export klesl na polovinu a Baťovy podniky vyvezly v roce 1921 zboží za necelých patnáct a půl milionu korun, když rok předtím utržily čtyřikrát tolik. Některé obuvnické závody řešily situaci zastavením výroby. Tomáš Baťa se ale rozhodl opět bojovat. V této téměř bezvýchodné situaci vystoupil 25. srpna 1922 na poradě Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze a ohlásil svůj plán snížit cenu bot na polovinu. Ačkoliv zpočátku nevěděl, kde uspoří náklady, řešení nakonec našel. Neobvyklý nápad spočíval v dočasném snížení mezd o 40 procent. Protože by ale takové výplaty zaměstnance těžko uživily, zavázal se jim po tuto dobu poskytovat základní potraviny za poloviční ceny. Zatímco se ostatní průmyslníci spoléhali na ústupky ze strany státu, Tomáš Baťa jednal. Plakáty s pěstí drtící slovo „drahota“ oznamovaly radikální snížení cen. Před prodejnami se začaly tvořit fronty a občas musela zasahovat i policie. Během několika dnů byly sklady vyprázdněny a továrna se rozjela naplno. Značka firmy se stala všudypřítomným symbolem odvážného a úspěšného podnikání. Roku 1923 se proto Tomáš Baťa rozhodl kandidovat i na post starosty města Zlína. Zvolil si heslo „Chci pracovat pro všechny, bojovat proti bídě“ a volby s přehledem vyhrál.
Škola, základ práce Dočasné snížení mezd o 40 procent bylo ale jen začátkem. Baťa nemohl trvale vyplácet nízké platy a musel najít i jiné úspory, aby mohl vyrábět se ziskem. Bylo třeba změnit celou organizaci výroby. Dalšího vzestupu nebylo možné dosáhnout bez kvalitních pracovníků, ty ale nebylo kde brát – a proto si je musel vychovat. Roku 1924 přišel Tomáš Baťa s ideou samosprávy dílen a podílu na zisku. Samospráva přitom nedávala dělníkům neomezenou volnost. Svoboda spočívala hlavně v možnosti vyrábět více a lépe. Dílna přitom mohla také ušetřit, například kvalitní přejímkou materiálu a polotovarů. Podstatou byla především osobní účast dělníků na hospodaření firmy a výpočtu mzdy. Peníze už nebyly samozřejmostí a lepší skupiny jich logicky dostávaly víc. Baťa také brzy zjistil, že s výchovou pracovníka je třeba začít dřív, než po nástupu do továrny. Dospělý už měl zafixované vlastní hodnoty, hůř se přizpůsoboval požadavkům na disciplínu a často se bál samostatnosti. Tehdejší školy navíc poskytovaly velmi málo praktických informací a už vůbec nevychovávaly žáky k tomu, co Baťa považoval za základ – uvědomělému osobnímu hospodaření. Roku 1925 proto vznikla Baťova škola práce. Zájem o ní trvale převyšoval kapacitní možnosti, přestože na ní vládla velmi tvrdá disciplína. Žáci přes den pracovali v továrně a teprve mezi šestou a osmou hodinou večer navštěvovali školu. Všechny výdaje a příjmy museli navíc zapisovat do hospodářské knihy, kterou jednou týdně předkládali řediteli internátu ke schválení. Nakupování zbytečností se netrpělo. Cílem bylo, aby každý mladý muž měl ve čtyřiadvaceti letech úspory zhruba 100 tisíc korun. Měsíční mzda kvalifikovaného dělníka přitom dosahovala zhruba tisíce korun. Službou k blahobytu **

V polovině dvacátých let se Baťa výrazněji zaměřil na zahraniční obchod. Po Evropě budoval vlastní obchodní síť prodejen a zboží nabízel velmi levně, čímž úspěšně likvidoval konkurenci. Koncem roku 1925 pracovalo v jeho koncernu již přes pět tisíc zaměstnanců. Desetiletý plán předpovídal denní výrobu 100 tisíc párů bot, ale hned po prvním roce byl počet výrobků téměř dvojnásobný. Začaly proto vznikat roční, týdenní a dokonce i denní plány, ve kterých bylo vždy stanoveno, jakého obratu se má dosáhnout.

V letech 1926 až 1928 vzrostl export obuvi a firma Baťa ovládala více než polovinu československého vývozu. V podniku došlo k zavedení pásové výroby, která byla používána například v závodech Henryho Forda. Produktivita práce vzrostla o 75 procent a počet zaměstnanců o třetinu. Čistý obrat firmy byl 1,9 miliardy korun ročně a zlínská továrna se postupně rozrostla až na třicet výrobních hal.

Baťa začal navíc stále víc pronikat i do dalších výrobních sfér – věnoval se gumárenství, chemickému, textilnímu i dřevařskému průmyslu, které s hlavním odvětvím úzce souvisely. Roku 1931 přeměnil rodinný podnik na akciovou společnost se základním kapitálem 135 milionů korun a dceřiné společnosti vznikly v Německu, Anglii, Nizozemsku, Polsku a mnoha dalších zemích. Ve Zlíně měla firma i vlastní filmové studio, které se zabývalo natáčením reklam na obuvnické výrobky.

bitcoin_skoleni

Mohutná expanze společnosti se ale nakonec stala Tomáši Baťovi osudnou. Dne 12. července 1932 měl odletět do Curychu, kde jeho syn Tomáš připravoval otevření nového závodu. Nad otrokovickým letištěm byla tehdy hustá mlha, Baťa však nechtěl cestu zrušit. Nařídil proto pilotu Broučkovi, aby i přes špatné podmínky odstartoval. Bylo osm minut před šestou hodinou ráno a letadlo se vzneslo do výšky. Ve vzduchu ovšem vydrželo jen několik minut a následně se prudce zřítilo k zemi. Pilot i továrník byli na místě mrtvi.

V troskách letounu tak skončil život muže, který se výrazně zapsal do dějin českého i světového podnikání. Zámořské postupy dokázal přizpůsobit českým podmínkám a v mnoha ohledech Američany dokonce předčil. Hlavním klíčem k jeho úspěchu byla přitom upřímnost a otevřenost. Firmu budoval s cílem služby veřejnosti a toto poslání se celý život snažil naplňovat. Jeho heslem bylo: „Služ zákazníkovi a touto službou vybuduj svůj blahobyt. Až budou bohatnout všichni zúčastnění, budu bohatnout i já.“

  • Našli jste v článku chybu?