Kauza Diag Human skončila. Přinejmenším tedy skončila 18 let se vlekoucí arbitráž. Slýcháme, že celá kauza je tak složitá, že ji téměř nelze vysvětlit. Není to pravda. Pokusím se o to v příběhu o třech dějstvích.
V prvním dějství povstal a padl Josef Šťáva. Majitel Diag Human a selfmademan studené války. Po sovětské okupaci emigroval do Švýcarska, avšak zpět do ČSSR se bez problémů vracel již od sedmdesátých let. Stal se překupníkem zboží všeho druhu mezi Západem a Východem. Někdy šlo jen o obrazy či dlaždičky, ale hlavním artiklem se stala krev a také zbraně.
Studená válka skončila a s ní i poptávka po Šťávových službách. Obchodní mezičlánek už nikdo nepotřeboval. Sjednocením Německa Šťáva pak přišel o svého hlavního zákazníka – Bavorský červený kříž, jehož šéfy několik let uplácel.Vzestup a pád
Změnil se i obchodní model farmaceutických firem včetně těch, které se zabývaly zpracováním krve. Zakládaly si pobočky v postkomunistických zemích, měnily výrobní plány. Z těchto důvodů ukončila spolupráci s Diag Human také renomovaná společnost Novo Nordisk (kromě toho, že jí Diag dlužil přes tři miliony marek). Šťávův byznysmodel padl. Pokusil se ho vzkřísit alespoň v rodné zemi. Měl konexe na ministerstvech, v Chemapolu, u StB i vojenské kontrarozvědky. Přesto narazil. Do cesty se mu na začátku devadesátých let postavili ministr zdravotnictví Martin Bojar a hematologové a transfuziologové, kteří mínili, že je příliš riskantní svěřit krev českých dárců překupníkovi, jenž ji sám nezpracovává.
Autorské dílo
Druhé dějství. Jsme o pár let dál. Do příběhu vstupuje právník Jiří Oršula. Zapomenutý spor zvedne z prachu a vytvoří svérázné právnické autorské dílo: originální arbitráž, v níž jedna strana – totiž stát – bude dělat všechno, aby prohrála. Oršula specifickou arbitráž vymyslel, prosadil a až do rozchodu s Josefem Šťávou ji celou kočíroval. Pomáhali mu zejména náměstci ministra zdravotnictví: s Alešem Dvouletým arbitráž v roce 1996 upekli a s Michalem Pohankou v roce 2001 dovedli k prvním penězům pro Diag Human. Společně s nimi šikovný Oršula vybíral rozhodce či posudky a ladil další „detaily“, kterými podkopávali pozici státu. Druhé dějství skončilo vyplacením 327 milionů korun firmě Diag Human.
Správné drama dospěje v závěrečném dějství k obratu a katarzi. Josef Šťáva se pohádal s Jiřím Oršulou o peníze. Najal si proto v roce 2003 nového advokáta, bývalého místopředsedu vlády Jana Kalvodu. Ten sice umí pěkně řečnit o morálce, ale Šťávovi moc nepomohl.
Stát posílil
Státní správa se mezitím profesionalizovala, vznikl Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a na ministerstvu zdravotnictví se po roce 2007 utvořila nová koncepce vedení sporu. Spočívala ve tvrdém, ale právně korektním postupu. Drželi se jí pak všichni ministři bez ohledu na stranické tričko. Podporovali kompaktní právní tým, který vývoj sporu obrátil a dovedl k současnému vítězství. Bohužel nelze vzít zpět všechny chyby napáchané do roku 2002. Stály daňové poplatníky miliony korun, ale zachráněny jsou miliardy.
A to je všechno. Připadá vám ten příběh nějak moc jednoduchý? On ale opravdu jednoduchý je. Vše ostatní je nános právního a mediálního šumu. Včetně slavného Bojarova dopisu, exekuce obrazů či odměn pro rozhodce. Nic víc v tom není.
Autor je publicista a autor knihy Krev a peníze: pravda o kauze Diag Human
Čtěte také:
Ministerstvo: Kauza Diag Human je u konce, Česko nezaplatí ani korunu
Němeček: Stát podle právníků nejspíš vyhrál spor s Diag Human
