Není sporu o tom, že selhání bankovního dohledu může způsobit těžkou finanční krizi a následně i krizi hospodářskou. Své o tom vědí třeba na Islandu. Bankovní dohled tam nečinně přihlížel, jak islandské banky nakupují aktiva, jimž se posléze začalo říkat toxická.
Islandské banky jako o závod nakupovaly sekuritizované pohledávky amerických bank za nesolventními příjemci hypotečních úvěrů. Zabalením pohledávek do cenného papíru se nechal oklamat kdekdo; kromě bankovních dohledů zklamaly i ratingové agentury.
České banky byly nákupem amerických sekuritizovaných pohledávek a dluhopisů islandských bank postiženy relativně méně než jiné. Ale třeba ČSOB na nich ztratila deset miliard korun, což nejsou žádné drobné. Dobrý a výkonný bankovní dohled by býval musel velmi brzy odhalit, když už to neodhalili dobře placení bankovní analytici, že ony americké a islandské cenné papíry, které banky nakupovaly, jsou bezcenné. Pak by bankám musel takový nákup buď rovnou zakázat, nebo alespoň důrazně nedoporučit.
V české paměti je také těžké selhání bankovního dozoru v první polovině devadesátých let, kdy ČNB „závodila“ s ministerstvem financí o to, kdo bude liberálnější při poskytování bankovních licencí či licencí obchodníka s cennými papíry.
Jinými slovy, špatných zkušeností se suverénním domácím bankovním dohledem se napříč Evropou nahromadilo opravdu hodně. Proto je dobře, že Evropská komise rozhodla, že nebude čekat na další krizi způsobenou slabým či nefunkčním bankovním dohledem. Navrhla, aby ECB převzala dohled nad bankami v eurozóně. Měla by udělovat a odebírat licence a rozhodovat o tom, zda je kapitál všech šesti tisíc bank eurozóny přiměřený rizikům, jimž se tyto banky vystavují svou úvěrovou politikou.
Společný bankovní dohled je nesmírně důležitým krokem na cestě k budování bankovní unie, tedy systému odolnému vůči selhávání jednotlivých národních bankovních dohledů i vůči turbulencím světového finančního systému. Musí však být zřejmé, že vytvoření bankovní unie je jen tím prvním a snazším krokem na cestě k funkčnímu evropskému finančnímu systému.
Čtěte také:
Kroky centrálních bank vyvolaly strach z inflace
Soudci z Karlsruhe schválili ESM, mají ale podmínky
Klaus: V Česku je averze k plánu evropské bankovní unie
Tím druhým, mnohem těžším krokem je budování fiskální unie. Těžším proto, že součástí vládnoucích ekonomických doktrín v mnoha evropských zemích včetně Česka je doktrína o fiskální suverenitě státu, o jeho právu neomezeně rozhodovat o příjmech a výdajích státního rozpočtu.
Poslední dluhová krize ukazuje, jak mylná a nebezpečná tato doktrína je. Jakkoli banky a bankovní dohledy v eurozóně nesou část viny za vznik finanční krize, hlavním viníkem jsou nekoordinované, „suverénní“ a sobecké fiskální politiky států. Ty rozpoutaly dluhovou krizi. Banky se „jen“ vezly a snažily se profitovat ze zadlužovací mánie mnoha evropských vlád.
Autor je ekonom, pedagog a bývalý ministr
