V listopadu roku 1989 za sebou česká ekonomika měla dlouhou cestu postupné likvidace tržního hospodářství a jeho transformace v hospodářství centrálně plánované. K této transformaci docházelo postupně krok za krokem a velmi organizovaně. Základy tohoto neblahého procesu byly položeny již v roce 1945 Benešovými znárodňovacími dekrety.
Naplno se ovšem v nastaveném směru pokračovalo po roce 1948, kdy se české hospodářství dostalo pod vedení komunistické strany. V roce 1960 bylo slavnostně vyhlášeno dobudování základů socialismu a na důkaz tohoto „úspěchu“ byl v nové ústavě změněn i název státu na Československou socialistickou republiku.
To poté, co byly v jakési perverzní touze komunistů po čistotě a dokonalosti do mrtě zlikvidovány poslední zbytky českého soukromého vlastnictví sloužícího k podnikání – pod státní křídla zamířily i činžovní domy, dílny, obchůdky. Doslova a do písmene každá trafika na rohu ulice se pak stala součástí a adresátem státního plánu.
Celý tento proces měl charakter postupného a v zásadě spořádaného úpadku, během něhož nedocházelo k nějakým viditelným nebo dramatickým zlomům. Ve srovnání s první republikou se ale změnilo skoro všechno.
Jakousi společenskou setrvačností však zůstaly na dlouhou dobu zachovány některé mravní hodnoty vštěpované během staletého vývoje českým lidem výchovou doma i v práci: pracovitost a pracovní návyky, úcta ke vzdělání a k učitelům, obětavost a v neposlední řadě obecně sdílené přesvědčení, že krást se nemá. Excelentní úroveň si dokázalo dlouho udržet české střední školství.
To všechno spadlo komunistům po jejich puči do klína a oni to dokázali využít, zapojit do plnění svých plánů a pak zcela lživě vydávat za úspěchy socialismu. Jenomže také ony hodnoty se nutně začaly drolit a upadat, protože byly odtrženy od svých základů, na nichž jedině mohly po léta vyrůstat a prosperovat: od soukromého vlastnictví a od osobní odpovědnosti. Ty byly velmi důsledně vymýceny a zničeny.
Každá trafika
Zvrácenosti v plné nahotě
V důsledku toho všeho zastihl listopad 1989 českou ekonomiku i společnost ve stavu značně zuboženém léty socialismu. Ta léta byla dostatečně dlouhá na to, aby se jedna po druhé v plné nahotě ukázaly všechny zvrácenosti tohoto ekonomického řádu. Podniky se nesnažily minimalizovat náklady, naopak se velmi obratně naučily vodit centrální plánovače za nos a vyšší výrobu jim nabízely jen za příslib většího a ještě většího přídělu státních zdrojů.
Všem chyběly pracovní síly, protože nikdo neměl chuť ani zájem zastat více práce. Každého takového aktivního jedince by čekaly jen další a větší úkoly bez jakékoli motivace. Gigantické plýtvání a gigantická výrobní spotřeba byly pro centrální plánovače jen samozřejmým podnětem k dalšímu rozšiřování výrobních kapacit a v důsledku k ještě většímu ničení přírody a životního prostředí. U každé vsi byl zdaleka cítit chov prasat, ale na vepřové se v obchodech stály fronty.
Aby centrální plánovači udrželi tento šílený systém v chodu a v rovnováze, používali jeden „geniálně“ účinný nástroj, totiž přerozdělování. Měli moc odčerpávat zdroje jedněm podnikům, o nichž soudili, že jich tolik nepotřebují, aby je přidělili jiným, a udrželi je tak při životě. A tuto moc bohatě a soustavně využívali.
Přerozdělení odpisů
Předmětem přerozdělování přitom byly i odpisy. A odčerpávání odpisů ve prospěch „důležitějších“ cílů centrálního plánu mělo obzvláště devastující účinky. Celá města a celá ekonomická odvětví postupně chátrala, protože peníze na opravy a údržbu domů i strojů se přečerpávaly jinam. S tím, jak celková efektivita ekonomiky upadala a zdrojů tím ubývalo, tlak na přerozdělování jako nástroj udržování systému v chodu samozřejmě dál a dál rostl.
Chátrání a likvidace přírody byly v době před sametovou revolucí asi ze všeho nejpatrnější a nejcitelnější. Lidé v severních Čechách už ani nemohli pořádně dýchat, a proto se protesty proti režimu šířily hlavně z těchto míst.
Transformace započatá ihned po listopadu 1989 se ze všech těchto důvodů musela nejprve zaměřit na obnovu soukromého vlastnictví a tržního hospodářství vůbec.
Tím přirozeně odumřel či alespoň zakrněl do patřičnějších mezí onen smrtonosný nástroj centrálních plánovačů – přerozdělování. Proces znárodňování měl charakter postupného a v zásadě spořádaného úpadku.
Autor je ekonom, pedagog a bývalý ministr privatizace
Čtěte také:
Při transformaci se improvizovalo, tvrdí Zeman. Šok to pro nás nebyl, říká Klaus
Singer zpochybňuje statistiky: Ekonomika rostla více, než se uvádí
