Premiér Nečas podepsal smlouvy s představiteli církví, jimiž se konečně realizuje majetkové vyrovnání s církvemi. Trvalo to dlouhá léta plněná skrývanou i otevřenou nevůlí mnoha lidí vrátit ukradený majetek.
Byly dokonce slyšet nápady, že by se o navrácení majetku církvím mělo uspořádat referendum, ba co hůř, přicházeli s nimi politici s těmi nejvyššími ambicemi. Ani se nechce domýšlet, jak by pravidlo obsažené v takovém nápadu obstálo v testu zobecněním. Uživatel jakékoli ukradené věci, zpravidla zloděj sám, by v tomto případě měl být tím, kdo rozhodne o vrácení nebo nevrácení ukradeného majetku?
Pokračovat v logice tohoto šíleného nápadu zjevně nemůže nikam vést. Buďme proto této vládě vděčni, že se věc nakonec podařila. Tímto krokem nás uchránila od ponížení a hanby, jež dopadají na každého, kdo se i pouhým odporem k navrácení ukradeného majetku spolčuje se zlodějem. Nenechme se chlácholit cudným slovníkem, v němž se místo slova krádež používá znárodnění či zestátnění a sobecké zájmy nových majitelů se schovávají za veřejný zájem.
Nenechme si také namluvit, že stížnosti podané Ústavnímu soudu jsou vedeny snahou o dosažení spravedlnosti. Spravedlivé je a může být jen navrácení ukradeného majetku. Podání do Brna jsou jen dalšími z dlouhé řady pokusů takzvané církevní restituce zmařit. Je to jen další klacek hozený pod nohy spravedlnosti a právu. Tyto snahy trvají už 22 let a je dobře, že vláda řekla dost.
Část zásluh ovšem patří také politikům ze samého počátku devadesátých let, kteří koncipovali a pak ve Federálním shromáždění a České národní radě schválili restituční zákony a zákony o převodu majetku státu na soukromé osoby. Prozřetelně v nich zablokovali majetek státu, o němž věděli, že musí být a bude jednou navrácen, protože byl ukraden. Některý majetek se dočkal návratu k původním majitelům velmi brzy, třeba měšťanské domy. Jiný, jako byl právě majetek církví, musel na návrat k původním majitelům čekat 22 let. Ale dočkal se a to je dobře.
Dobře je to hlavně z principiálních důvodů. Úcta k vlastnictví je právě věcí principu. Princip je z definice ověřené a osvědčené pravidlo, jehož používání není třeba pokaždé znovu zdůvodňovat. To také znamená, že argumentem pro navrácení nebo nenavrácení ukradeného majetku nemůže být otázka, zda se o něj majitel staral dobře nebo špatně. Přesto však lze s potěšením říci, že církev se o svůj majetek starala vždy vzorně. Chátral vesměs až od chvíle, kdy o něj začali „pečovat“ jeho noví „majitelé“. Každému by měla stačit desetikilometrová procházka po krajině, aby viděl, v jakém stavu se ukradený církevní majetek nachází – pokud z něj vůbec zůstalo něco alespoň pro buldozer.
Autor je ekonom a bývalý ministr privatizace
Čtěte také:
Podepsáno. Smlouvy o finančním vyrovnání vláda uzavřela s 16 církvemi
Ústavní soud: Bylo by korektní, kdyby vláda s podpisem restitucí počkala
