Když mám dnes odpovědět na otázku, jaké jsou klady a zápory našeho členství v Evropské unii, jsem na rozpacích. Podle podobných otázek to totiž vypadá, jako bychom se ke svému členství teprve rozhodovali.
Vypadá to, jako bychom si mohli své partnery vybírat. A jako by nabídka alternativ byla tak široká, že by se skoro hodil nějaký bodovací systém, jaký mají třeba krasobruslaři, obchodníci s auty nebo porotci soutěží o královnu krásy. Jenže ono je už rozhodnuto.
Jen napůl
Děkujme Bohu, že je rozhodnuto dobře. Dopadnout to mohlo také špatně, protože už deset let se u nás pěstuje hokynářské mudrování ve stylu Kecala z Prodané nevěsty, který počítá „co mu to vynese, a když nic, tak šikovně vyhne se“. V unii sice jsme, ale bohužel jen napůl. V eurozóně, v jádru unie, nejsme.
Za dobu, po kterou jsme tam mohli být, ale nebyli, jsme přišli o hodně. Jeden můj výborný student spočítal, kolik ušetřila slovenská ekonomika po svém vstupu do eurozóny na transakčních nákladech. Bylo to vysoké číslo v řádu miliard bývalých slovenských korun ročně. Úspory české ekonomiky by byly při zhruba dvojnásobném objemu zahraničního obchodu ve srovnání se Slovenskem rovněž zhruba dvojnásobné.
Prý musíme poslouchat Brusel. Ke své škodě jej posloucháme málo.
Čísla nejsou hlavní
Tato tvrdá čísla však uvádím bezmála proti vlastnímu přesvědčení. Hlavní argumenty, proč bychom už konečně měli být plnohodnotnými členy EU, totiž kvantifikovat nelze. Jsou to úžasné příležitosti, které každý český občan získává z nabyté svobody volného pohybu, jejíž užívání je ještě podpořeno a zjednodušeno jednotnou měnou. Je to mír ve vztazích evropských národů, který tak bolestně chyběl celým generacím našich otců a dědů. Kolik vzácných životů stálo jen nepřátelství Čechů a Němců.
Často jsou slyšet stížnosti, že kvůli členství v unii musíme poslouchat Brusel. Posloucháme jej ale ke své škodě málo. Jak jen je to dlouho, co jsme z Bruselu poprvé slyšeli, že potřebujeme zákon o státní službě? Jak moc tento zákon chybí, se ukazuje každý den, když narážíme na neprofesionalitu státní správy. Jak bychom nenaráželi, když se musí úředničtí profesionálové po každých volbách vyměnit, aby udělali místo novým úřednickým profesionálům správně partajně oddaným.
Posun k lepšímu
Ve vztahu k evropskému rozpočtu jsme zatím v pozici čistých příjemců, to znamená, že z unijního rozpočtu dostáváme více, než do něj přispíváme. Hospodařit s evropskými penězi se nám však příliš nedaří. Nebýt přísné kontroly z Bruselu, brzy by nebylo co kontrolovat.
Doufejme, že na tom jednou budeme ekonomicky tak dobře, že to budeme také my Češi, nejenom Němci, Francouzi, Nizozemci a další naši bohatí evropští sousedé, kdo bude do společného evropského rozpočtu více přispívat než z něj čerpat. V té době snad už budeme natolik evropsky vyspělí a vychovaní, že se nám nebude po postavení chudých příbuzných stýskat. Alespoň ne hlasitě.
Přece jen se ale v tomto ohledu v poslední době něco pohnulo k lepšímu. Euroskeptické řeči už totiž přinejmenším nejsou slyšet z Pražského hradu.
Autor je ekonom a bývalý ministr privatizace
Čtěte také:
Pavel Páral: Buduj Evropu, posílíš mír
Deset let v EU: členství je znát na každém kroku, ať se to komu líbí nebo ne
