V lednu publikovala Evropská komise dlouho očekávané sdělení ke klimaticko-energetickému balíčku do roku 2030. Otevřela tím debatu o nahrazení rámce přijatého před šesti lety a dojednaného do roku 2020, jehož cílem je snižování emisí skleníkových plynů, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů a zvýšení energetické účinnosti.
Hlavní důvody, proč komise tuto otázku řeší už takříkajíc v poločase plnění současných cílů, jsou dva: zajištění předvídatelného prostředí investorům a nastavení cesty k dekarbonizaci evropského hospodářství do roku 2050.
Nezůstat sami
Pro nás je ale zásadní jiná věc: jak nová politika dopadne na český průmysl a české občany. Z českého pohledu je propojení diskuze o konkurenceschopnosti a industrializaci Evropy s otázkami budoucího vývoje energeticko-klimatické politiky EU zásadní. Pokud se podaří udržet realistický přístup k problematice ochrany klimatu, bude to krok správným směrem. Česko, které je se svým zhruba 35procentním podílem průmyslu na tvorbě HDP nejprůmyslovější zemí osmadvacítky, o takové komplexní uchopení tématu dlouhodobě usilovalo.
Hlavními otázkami spojenými s posílením evropské konkurenceschopnosti jsou industrializace Evropy a dostupné ceny energií. Pro nás je v této souvislosti naprosto nepřijatelné, aby byla konkurenceschopnost průmyslu negativně ovlivněna přehnaně ambiciózním nastavením klimatického rámce, aniž by podobná opatření přijaly i státy mimo EU. Česko patří ke státům, které preferují stanovení závazného cíle pouze v oblasti snižování emisí skleníkových plynů tak, aby byl navázán na dosažení globální závazné dohody o snižování emisí. Pokud unie o správnosti své politiky nepřesvědčí USA, Čínu a Indii, nemá se svým 11procentním podílem na globálních emisích šanci výrazněji přispět k ochraně klimatu bez ohledu na to, jak výrazně a za jakou cenu své emise omezí.
Pomoc, nebo brzda?
Zmíněné české priority se promítly i do závěrů březnové Evropské rady, kde se hlavy členských států shodly na nutnosti zachovat realistický přístup bez závazku k ukvapenému stanovování evropských cílů ve stejném formátu jako při definici cílů do roku 2020. Rámec pro dosažení dohody o cílech do roku 2030 byl nastaven poměrně flexibilně a vyšel vstříc zemím, které podobně jako Česko chápou nutnost nastavení udržitelného rozvoje, avšak nikoli na úkor průmyslu a ekonomického růstu.
Možnost, že nový cíl pro podíl obnovitelných zdrojů bude na evropské úrovni závazný, vrací osmadvacítku zpět k diskuzi nad základním principem, na němž stojí, tedy k jednotnému trhu.
Dosavadní zkušenost celkem jasně ukazuje, že jednotný energetický trh, který by tlačil na snižování cen energií pro podniky i domácnosti, na posílení energetické bezpečnosti a na větší konkurenceschopnost evropského průmyslu, je neslučitelný s národními systémy garantované podpory obnovitelných zdrojů. Dlouhodobá podpora jednoho preferovaného druhu energie má za následek zvyšování cen, nefunkčnost tržního prostředí a nestabilitu investičního rámce. To má zásadní dopady nejen na to, kolik za energii platí odběratelé, ale i na bezpečnost, stabilitu a modernost energetické soustavy.
Jasné priority
Na jedné straně jsou tedy politické zájmy některých velkých států týkající se podpory obnovitelných zdrojů, na druhé pak snaha naplnit myšlenku vnitřního trhu, který by vedl k dostupným cenám energií. Pro průmyslovou zemi, kde navíc domácnosti platí za energie vysoké ceny, jsou priority v dalším jednání jasné.
Autor je státním tajemníkem pro evropské záležitosti
Čtěte také:
Cenu boje s oteplováním určí technologie, skladování uhlíku vše zlevní
OSN: Světu dochází čas na snížení emisí
Bedřich Moldan: Klimatické změny už teď jasně vidí čeští zemědělci
